Žáky nezajímá, co se bude v hodině dělat. Chtějí vědět, co jim dneska pomůžete vyřešit.

 

Image courtesy: Benson Kua

Učitel vejde do třídy, zkontroluje očima tabuli, pozdraví – a od dveří seřve všechny, kdo ještě nepracují. Zadání je přece na tabuli (nebo v zadání dlouhodobého úkolu).
 
Polovina třídy (ta, která nepracuje), zděšeně padá do židlí. Ti pracující se jen potutelně culí, „Sme vám to říkali, volové, že Bajer vzkazuje, že máte hned po zvonění pracovat…“
 
Než kantor dokráčí na místo, stihne třem poradit, dva napomenout – a samozřejmě ze pár proklepnout z daného učiva. A přitom ostatní pracují, promýšlí, opakují, řeší…
 
Jistě, za mých mladých let to bývalo (a bohužel stále bývá) trochu jinak.
 
Učitel přijde, otevře třídní knihu (nebo jiný formulář), zapíše absenci a hurá do:

a) opakování,

b) výkladu,

c) psaní testu,

d) procvičování učiva.

 
Náplň mnoha hodin se přes vznosná hesla přeslavné reformy příliš nezměnila.
 
Žák sedí, vyplňuje cvičení nebo poslouchá. Žák tiše úpí, trpí, nudí se, posléze se vrtí, vyrušuje, nahlas se baví, je vyvolán k tabuli, dostává v nejlepším případě pět, jde si sednout. A kolo života se točí dál.
 
Přitom se hodina může postavit trochu jinak. Nemyslím tím odstranit opakování, výklad nebo zkoušení. Tyto mají své právo na existenci. A to přes všechny výkřiky typu: „Odstraňte z hodin žákovo tupé poslouchání/drilování/opakování (další dosaďte sami)“ a „Aktivizujte žáka činností“ se musí předchozí fáze, tedy vysvětlování, opakování, nadrilování nebo testování učiva ve výuce objevit. A kdo tvrdí opak, v životě (se nic) neučil.
 
Bez drilu se pravopis, slovíčka nebo malá násobilka do hlavy nedostane. Bez opakování (činnosti nebo znalosti) si mozek patřičné „znalostní“ spoje neposílí. Na tomhle poli by toho ani geniální Napoleon moc nevybojoval. Spíš by odstartoval svou kariéru zářivým Waterloo.
 

Zacílení hodiny se dá snadno změnit.

 
Jde-li učitel do hodiny učit „vyjmenovaná slova“, proč ne? Vstupuje-li do dveří s „přívlastkem“, může mu někdo něco vytknout? Co když jde učit „rovnováhu sil na páce“? Může mu někdo říci: „Ale to ne, pane učiteli“? Nemůže. Kantor plní svoji úlohu — učí stanovená témata.
 
Jen žák neví, co si o vzrušeně gestikulujícím a blábolícím pedagogovi myslet. Nedozví se totiž, jak s tématem dále zacházet.
 

Jenže to chce začít už od přípravy.

 
Již od fakulty studenti učitelství učí připravovat hodinu z hlediska toho, co dělá učitel. Nemluví ze mě teorie. Pokus na toto téma jsem v době, kdy jsem učil na fakultě, provedl se svými studenty. I Orfeus by se rozplakal.
 
Učitel stále zodpovídá za celý proces, a měl by proto hodinu řídit. (Dobrý argument, souhlasím.) Ale čeho je moc, toho je příliš.
Otázka při přípravě na hodinu by měla znít:
 

„Co bude dělat žák?“

 
Co kdyby se učitel před přípravou hodiny (nebo celého tématu) podíval na to, jak bude vypadat činnost žáka?
 
Jakými aktivitami a informacemi v průběhu hodiny projde?
 
Co bude dělat, když se bude zpracovávat toto cvičení?
 
Co bude dělat, když skončí dřív než ostatní?
 
Co bude dělat, když se bude dívat na video?
 
Co bude dělat, když budu vysvětlovat nové učivo?
 
Zaručuji vám, že *JEN* poslouchat určitě nebude. K poslouchání totiž musí mít důvod.
 

Proč [to] bude dělat?

 
A tím důvodem může být problém, který před žáka učitel postaví. A pokud možno takový problém, který žáka naučí něco užitečného do života.
 
Nevěříte, že to bude fungovat? Podívejte se na to z pohledu marketingu. Jedno ze základních pravidel zní: zákazník si nekupuje produkt. Kupuje si řešení svého problému. A pokud zákazník náhodou neví, kde a v čem vězí jeho problém, je úkolem marketéra tento problém objevit a v očích zákazníka patřičně zveličit. Jinými slovy:

 

vyděsit zákazníka k smrti a potom mu velkoryse nabídnout řešení.

 
Budete mě za laciný trik proklínat, nenávidět nebo pomlouvat. Osud. Ale vězte, funguje to.
V 8. třídě je na programu učiva „výklad„. Jistě, téma důležité. Ovšem referáty se přece žáci učí tvořit od 2. třídy. Například v naší 5. třídě patří přednes 10minutového referátu k „postupové“ známce. (Tedy musí jej provést každý.)
 
Tak jak téma výklad pro osmáky upravit?
 

Jaký problém by mohl žákovi jeho „výklad“ vyřešit?

 
Slohová práce je povinná. Výklad je součástí učiva slohu. Ergo, druhá slohová práce nebude písemná, ale ústní. Žáci odevzdají (rozumějte: založí si do portfolia) přípravu svého výstupu a také popis procesu, jak jejich materiál vznikl (pro znalce reflexe postupu případě použité šablony).
 
A jaký problém že jsme vyřešili?
 
Žák si nemusí lámat hlavu, jaké hrůzné téma učitel vymyslí. (A že jich bylo…)
 
Nemusí se od prvního okamžiku obávat, že shoří na přeslavný „blok při psaní“. Nebojí se pravopisných chyb. A ještě se pochlubí. Čím, ptáte se?
 
Téma si totiž každý vymyslí sám. „Čím se bavím ve volném čase“ nabízí prostor téměř neomezený. (Pravda, když se vyřadí témata „násilí“ a „porno“, někteří kluci začnou upadat do mdlob, neb se zděsí, že nemají o čem mluvit.)
 
Výklad jen „s patra“ nemá ten správný švih. Proto si musí každý žák připravit patřičné vizuální pomůcky: ať už PowerPointovou (nebo Impress, Zoho, či GoogleDocs) prezentaci, nebo jen obyčejný flipchart (či výklad kreslením jednoduchých obrázků na tabuli).
 
A vzhledem k tomu, že ve výkladu mluví žáci o tom, co je zajímá (koníček, téma, o němž se chtěli něco dozvědět apod.), není na škodu přinést si i pomůcky. Tak si třeba každý mohl osahat air-softové kopie útočných pušek M-16, varianta elektrika (prý se tomu tak říká).
 

Letos ovšem řešili trochu jiný problém.

 
V letošním roce jsem chtěl s osmáky podniknout něco podobného. Leč, zamířil jsem o několik pater výš.
 
S osmáky (a dalšími třídami) jsme natáčeli DVD Brno našima očima (jakýsi průvodce po památkách ve středu města Brna). A video/fotozáznam měl být doplněný komentářem žáků. Česky i anglicky.
 
Takže si každý vyzkoušel postavit co nejkvalitnější „referát“ – pokud možno čtivě, tedy populárně naučným stylem. (Každý totiž dostal svou kopii a mohl se pochlubit rodičům. A texty vyšly v malém e-booku). Povedlo se.
 

Pravda, pořád schází to „zákazníkovo” vyděšení výkladem.

 
Na naší škole se stalo zvykem ukončit školní docházku v 9. třídě ročníkovou prací. A o každé odborné práci se přece mluví na konferencích. Tak i naši deváťáci musí přednést referát o své ročníkové práce na „školní konferenci“.
 
Dřív stačilo ročníkovku jen zmínit osmákům a některým začal hned poskakovat ohryzek, jiní lapali po dechu a zbytek nasucho polkl.
 
A potom přišlo velkorysé řešení. V průběhu přípravy výkladu přece objeví téma, které by mohli zpracovávat. Navíc si mohou nanečisto vyzkoušet, jak to bude takové vystoupení vypadat v praxi.
 
Jen mí současní osmáci, teď-už-vlastně-deváťaci s  projektem „Čím se bavím ve volném čase“ zahájí další školní rok.
 
Asi bych jim dopředu neměl říkat, že je u vystoupení budu natáčet na video.
 
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit kvalitu obsahu (to už si zkusili v šestce).
 
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit kvalitu podkladů a pomůcek (to se přidalo v sedmičce).
 
Asi bych jim neměl říkat, že budeme hodnotit i hlasový projev (to bylo samozřejmě v osmičce při natáčení).
 
Na začátku devítky přihodíme také držení těla, gestikulaci a celkový projev. Ať si to vyzkouší, než budou muset představit svou ročníkovou práci před publikem o 80 lidech. Anebo nový projekt investorům. Anebo nový produkt zákazníkům.
 

Žáci čekají, že se ve škole naučí řešit problémy.

 
Naši zákazníci do škol přichází, aby se naučili vyřešit své budoucí problémy. Možná ne všichni, ale většina si to v osmém a devátém ročníku uvědomuje. (Popravdě jim to stačí patřičně naznačovat, ehm, vtloukat do hlavy).
 
Pokud učitel postaví žáka do centra pozornosti během přípravy učiva, pokud úkol patřičně zaobalí do alespoň trochu atraktivního kabátu, většině žáků ani nepřipadne na mysl jiné rčení:

 
Škola nás nutí řešit problémy, které bychom bez jejího přičinění vůbec řešit nemuseli.
 
Proč? Protože budou řešit praktické problémy (ať už domluvu, dělení a plánování práce, tedy komunikaci v týmu, nebo jen obyčejné „Jak nejlépe vysvětlit to, co mě baví?“) a na hlubší úvahu „Proč to vůbec dělám?“ jim nezbude čas.
 
Držte se jednoduché zásady:
 

připravujte výuku tak, aby si žáci odnesli alespoň jednu věc, která jim vyřeší praktický problém v životě.

 
A uvidíte, že vám v hodinách během vysvětlování budou méně žvanit.
 
(Pokud máte pocit, že článek trochu znáte, nemýlíte se. Jedná se o zmizelý text z roku 2007, který jsem trochu poupravil. Vadí vám to?)

Nechejte svoji prezentaci RESONOVAT

Nancy Duarte. Resonate

Pokud častěji chystáte prezentace, určitě mi dáte za pravdu: připravit dobrou prezentaci dá hromadu práce.
 
Dobrá prezentace, to není jen důležité sdělení.
 
Dobrá prezentace, to nejsou jen dechberoucí snímky.
 
Dobrá prezentace, to není jen skvělý prezentátor.
 
Dobrá prezentace, to je souhra všech předchozích – a ještě jedné věci: skvěle promyšlená linie, po které se vaše prezentace ubírá.
 
Jenže promyslet takový příběh, to je soustředit se na hromadu drobných detailů, které musí ladit v jednom mohutném akordu. A z akordů potom zní celá symfonie.
 
Už je na vás těch metafor příliš? Potom si knihu Nancy Duarte resonate rozhodně nekupujte.
 
Pravda, bude to jen k vaší škodě, ale to už není můj problém.
 
Vy, kteří si knihu koupíte, počítejte s jedním:
 
Vezmete-li za svou jen jednu myšlenku či krok, kterých je v knize bezpočet, vaše prezentace budou neodolatelné. Začne se do nich totiž pomaloučku začne vkrádat to, co publikum odnepaměti přitahuje: příběh.
 
Nancy Duarte je ředitelkou společnosti Duarte Design, která již přes dvacet let vytváří profesionální firemní prezentace. Kdybych měl vybrat jednu úspěšnou, potom rozhodně prezentaci Ala Gora Inconviniet Truth, ze které později vznikl stejnojmenný dokument oceněný Oscarem.
 
Nechci diskutovat o tom, jestli je dokument pravdivý, nebo není. Duarte Design však pomohla Gorovi vysvětlit jeho stanovisko natolik přesvědčivou prezentací, že následně získal Nobelovu cenu. A to už je nějaký prezentační úspěch.
 

Úspěch tkví v příbězích

Grafické zpracování

 
Kniha Resonate je na první pohled nádherně graficky zpracovaná. Říkal jsem si, jestli bude obsah jen z poloviny tak zajímavý, určitě jsem nesáhl vedle.
 
A měl jsem pravdu. Nesáhl.

Celou knihou se nese hlavní téma:

Vaše vystoupení bude mnohem přesvědčivější (účinnější, a přijatelnější), pokud se v něm objeví příběh. „Táborové ohně nahradily lampy projektorů, ale na sílu příběhů prezentátoři zapomněli,“ tvrdí autorka. A tak se i celá její kniha stává sama o sobě příběhem.
 
Pro strukturu prezentace čerpá inspiraci z nejúčinnějších a nejpřesvědčivějších příběhů, které kdy lidstvo vymyslelo: z mýtů.
 
Ve všech mýtech prochází hlavní postavy příběhu cestou, během které se mění. A Duarte přesvědčivě dokazuje, že i vaše obecenstvo by se mělo stát právě tímto hrdinou a vydat se na cestu vaším vystoupením.
 

Co nás o prezentacích naučí mýty?

I moderní doba si vytváří své mýty. Nové mýty mají nové hrdiny. Nové mýty se odehrávají v jiném prostředí. Ale struktura cesty, po níž se hrdinové ubírají, zůstává stejná.
 
V jednom okamžiku se život hrdiny dramaticky změní – a on se musí vydat na cestu. Na cestu, během které se promění celý jeho dosavadní život.
 
Duarte strukturu příběhu nádherně vysvětluje na prvním, respektive třetím dílu Hvězdných válek Nová naděje. Podobně ilustruje svá tvrzení v rozborech různých prezentací, které uzavírají každou kapitolu. Od představení iPhonu Stevem Jobsem přes projev Martina L. Kinga I have a Dream, TED vystoupení Benjamina Zandera až k jednomu z nejvýznamnějších projevů v historii USA (a řečnictví vůbec), Gettysburskému projevu A. Lincolna.
 

Vyšlete diváka na cestu

Hlavním hrdinou vaší prezentace je vaše publikum. A vaším úkolem je předložit jim situaci, kterou nemohou přejít mrknutím oka.
 
Musí opustit své teplé místečko u krbu, ehm, v přednáškovém sále, a vydat se s vámi na pomyslnou cestu za dobrodružstvím.
 
Musí začít naplno vnímat příběh vaší prezentace.
 
A aby jim příběh dobře odsýpal, ukazuje vám autorka, které konkrétní události se v příběhu musí objevit.

 

Obchodní prezentace musí diváka přesvědčit.

Přesvědčovat ovšem není vůbec jednoduché. „Přesvědčujete [totiž] své publikum, aby přestalo věřit v to, v co dosud věřilo, nebo aby změnilo své návyky a přijalo to nové, co jim nabízíte,“ tvrdí Duarte.
 
Na takový úkol se člověk musí pořádně se připravit. Chcete-li své publikum skutečně přesvědčit, musíte zmapovat každičký kousek vystoupení. Cestu musíte pořádně naplánovat.
 
Duarte nabízí jednoduchou vodítko, linii, které byste se měli držet. Její model Sparkline™ přesvědčuje obecenstvo pomocí základního designového nástroje: kontrastu.
 
Ukazujte svému publiku kontrast přítomnosti s tím, jak by mohla vypadat (jejich) budoucnost. Aby si diváci zřetelně uvědomovali, co je (what is) a co by mohlo být (what could be).

 

S.T.A.R. aneb vaši prezentaci si musí diváci zapamatovat

 
Prezentací uvidí vaši diváci za život stovky, ne-li tisíce. Jak zařídit, aby si na tu vaši vzpomněli i za 14 dní?
 
Duarte nabízí řešení: vložit do prezentace okamžik, který si „vaše publikum navždy zapamatuje“. (S.T.A.R. – something they will always remember)
 
„Vložit do prezentace S.T.A.R vede k tomu, že se o vaší prezentaci mluví i poté, kdy skončila, pomáhá tomu, aby se vaše sdělení lavinovitě šířilo.“
 
Steve Jobs scrolluje seznamem kontaktů v iPhonu či vytahuje MacBook Air z obálky.
 
Bill Gates vypouští komáry („nakažené malárií“) do publika na TED konferenci.

Jamie Oliver vysypává na podium stavební kolečko plné cukru, aby ukázal, kolik cukru do sebe nacpe průměrný žák základní školy během pěti let pití slazených mléčných výrobků.
 
To jsou momenty, které se vašemu publiku navždy vryjí do paměti.
 

Naučte své prezentace znít

 
Nancy Duarte má na svém kontě zatím dvě knihy. Její první kniha, slide:ology, mě celkem zklamala. Přišlo mi, že je téměř o ničem. Možná to bylo proto, že jsem před ní četl vynikající knihu Gara Reynoldse Prezentace a zen, která je čtivější a jde víc k věci.
 
Resonate ovšem předčila má očekávání. Ukázala konkrétně, v čem tkví problém špatných prezentací.
 
Většina lidí otevře prezentační software a začne datlovat text na snímky. Vůbec neví, kam se bude jejich prezentace ubírat, nepřemýšlí nad tím, jak bude reagovat publikum. Prostě postrádají příběh. Resonate vám pomůže váš příběh najít.
 
A kdo ví, třeba svým příběhem změníte svět.

Motto společnosti DuarteDesign.

Duarte, Nancy. 2012. Resonate. New York : John Wiley & Sons, Inc., 2012. ISBN: 978-0-470-63201-7. 

Vystoupení Nancy Duarte na TEDx Eeast

Nancy Duarte na TEDx East from Duarte on Vimeo.

Ukázková prezentace, kterou vytvořilo Duarte Design pro PowerPoint 2010 (bohužel, ke stažení se mezi šablonami nabízí jen v anglické verzi Office 2010, link na stránkách Microsoftu zdá se nefunguje.

Duarte’s Five Rules for Creating World Changing Presentations from Shawn Gardner on Vimeo.

Ve třídě i na síti… [aneb republikovaný e-book stále zdarma]

Před nějakou dobou (2 měsíci) jsem vedl seminář na téma, jaké nástroje bychom mohli používat v hodinách. A protože jsem na něj dříve moc neodkázal, udělám to teď. Třeba se mezi vámi najdou tací, kteří jej ještě neznají (čemuž bych se velmi divil).

A mimochodem, celý e-book je vyráběný v PowerPointu a sdílený prostřednictvím vynikajícího online disku SkyDrive. (V e-booku o něm nemluvím, ale ve výuce ho pořád používám.) Tak aby nedošlo k nějaké mýlce.

Workaholic už zase bloguje…

Image courtesy: rosemary

Ale neříkejte? A pokolikáté už se vrací?

Sám Workaholic neví. A vlastně ho to ani nezajímá.

Začal jsem psát před nějakými pěti lety. Tehdy jsem zkoušel, jestli jako češtinář můžu vůbec učit stylistiku, když jazyk jinak než k výuce téměř vůbec nepoužívám.

Otázka nebyla sice tak prostá, ale během těch pár let psaní jsem přišel na spoustu možností, jak při vytváření textů postupovat. Schválně nepíšu psaní, protože o psaní jde u psaní textů až na posledním místě.

Blog mi toho za nějakou dobu přinesl víc. Nemůžu napsat „víc, než jsem čekal“, protože jsem nečekal skoro nic.

Bylo toho tolik, až toho po nějaké době bylo příliš. A chuť psát se (po několika kratších i delších přestávkách) úplně vytratila…

Zkušení psavci, kteří si svůj denní chléb pečou ve slovotepecké dílně, prohodí: „No co, obyčejný writer’s block. To přejde.“

Nějakou dobu jsem se tím trápil.

Nějakou dobu jsem zíral do prázdné stránky.

Nějakou dobu jsem bušil hlavou do klávesnice.

A po nějaké době jsem toho nechal a věnoval se věcem daleko

Jen jsem pořád cítil, že mi něco chybí. Při vytváření materiálů, prezentací, přednášek, úkolů, zpráv o projektech a textů pro školní web jsem cítil, že bych mohl zatnout prsty do klávesnice o něco víc a napsat článek na blog. Leč nezbývaly síly…

Mezitím jsem znovu objevil krásu běhání. Znovu jsem objevil, jaké to je koupat se ve vodopádu endorfinů. A trpká chuť na jazyku, že mi slova z huby jdou, ale z prstů ne, se pomalu vytratila.

Vychutnával jsem si běhy ranním oparem, večerním vedrem, listopadovými plískanicemi a mrazem. (Těch 10 km v – 18°C jsem si nevychutnal, to byla dost soda.)

A v tom všem se najednou objevila nálada psát. Chtěl jsem sice začít psát už na začátku prázdnin, leč, nešlo to.

Náladu psát trochu přepepřila kalamita jak na Šumavě, když si manželka nešikovně zlomila nohu v koleni a já už víceméně druhý měsíc táhnu celou domácnost sám.

A proto smekám před všemi osamocenými rodiči, ženami v domácnosti a usychajícími květinami na oknech, které musí v tomhle režimu fungovat 7/24/365 (pro vyznavače slov raději sedm dní v týdnu, tři sta šedesát dní v roce).

Ale dost.

Poslední kapkou do blogovacího rendlíku bylo ukončení služby bloguje.cz, jedno z míst, kde dosud žilo mé internetové alter-ego.

Rána z milosti. Prásk, a je klid. RIP Workaholic.

Jen na mě to zapůsobilo úplně jinak.

Prásk, a najednou mi hřbetě nevisí ty stovky textů.

Prásk, a najednou už to není o tom, že musím psát, aby blog nebyl dlouho prázdný.

Prásk, a tma, tunel… a na konci bílé světlo.

Rovná čára na monitoru blogovacího EKG se rozkmitala. A Workaholic je zpět.

Na co se můžete těšit?

Sám nevím. Mám za sebou více jak rok a půl nepsaní.

Za tu dobu se podařila hromada projektů. Bez GTD bych nepřežil, takže time-management tématem určitě zůstane.

Vysvětlovat problémy a různá témata, ať už pomocí obrázků, nebo prezentací, stále umím. A navíc jsem si obzory rozšířil na hromadě školení, kde to přednášející neuměli. Takže další téma.

Mám za sebou hromadu nových materiálů. Takže o tom, jak používat různé aplikace a usnadnit si život, by bylo taky co říct.

Stále učím. A i z neučitelských řad se mi dostávají zprávy, že to, co v hodinách se žáky dělám, by se mělo rozšířit i dál. Že by další téma?

A kromě toho běhám. Za uplynulý rok a nějaké dva měsíce jsem nadupal přes 3000 km. I o tom by se dalo psát.

Dopředu však neslibuji nic. Uvidíme.

Vím, že dělat nějakou činnost pravidelně není zpočátku nic víc než jen pot, krev a slzy. Teď už však taky vím, že výsledek stojí za to. Chuť do krve se zapotit nemizí. Takže jsem zpět.

WORKAHOLIC.BLOGUJE.CZ IS DEAD. LONG LIVE WORKAHOLICBLOGUJE.BLOGSPOT.COM!