Brainwriting: efektivnější než brainstorming?

Image courtesy: Bruce Guenter

Brainstorming patří k nejčastěji používaným zaklínadlům při hledání nových, neotřelých nápadů.
 
První místo na žebříčku patří metodě právem, vždyť jedná o jednu z nejstarších technik kreativního myšlení.
 
Narazíte na něj všude, od tvůrčích počinů v reklamních agenturách přes evokování dříve slyšených a snad zapamatovaných informací ve škole až k plánování a přípravě marketingových plánů v korporacích.
 
David Allen považuje brainstorming za jeden z kroků „přirozeného modelu plánování“ projektů GTD.
 
Stručně řečeno, bez „brainu“ se neobejdete.
 
Ve skutečnosti ovšem brainstorming nemusí být tou nejefektivnější metodou.
 
Abyste mohli „brainstormovat“, potřebujete skupinu lidí, kteří si budou vyměňovat podněty, inspirovat se z návrhů ostatních, případně jednotlivé podněty dál rozvíjet. Čím dál častěji se tvrdí, že právě tým lidí může vytvořit hodnotnější dílo než samotný jednotlivec.
 
Další studie však prokázaly, že samostatně pracující jedinec dokáže vytvořit lepší a hodnotnější nápady, než když pracuje ve skupině.
 
Dokonce i samotný tvůrce brainstormingu Alex Osborne upozorňuje na to, že ve skupině lidé tvoří daleko méně nápadů než o samotě.
 
Člověk nemusí příliš přemýšlet, aby našel hned několik důvodů „selhávání“ brainstormingu.
 

Skryté hodnocení

Během brainstormingnu by se měly objevit všechny nápady, s absolutně žádnou kontrolou, bez jakéhokoliv hodnocení nebo váhání. To jest stav ideální, kterého nedosáhnete vždy. (Chtělo se mi napsat nikdy, ale buďme alespoň chvíli optimisté).
 
Ve skupině se vždycky najde někdo, kdo si bude myslet, že jeho nápad není v dané situaci vhodný, že je úplně mimo mísu… prostě že si jej raději nechá jen pro sebe.
 

Mluví pouze jeden člověk

První zásada brainstormingu – respektovat jakýkoliv nápad druhého a zapsat jej – vytváří v živé, tvořivé atmosféře „frontu“ nápadů, čekajících na zapsání.
 
Jenže podle výzkumů se člověk nedovede soustředit v jednom okamžiku na více než max. 7 podnětů/informací. A pokud budeme věřit bestselleru Pravidla mozku, soustředíme se na jednu jedinou věc.
 
Když čekáme, až někdo domluví, dozapisuje, dodefinuje nebo doupravuje svůj nápad, posloucháme jej a současně hledáme nový nápad, promýšlíme stávající, který bychom rádi vyslovili nahlas, hodnotíme jej, upravujeme, zkracujeme nebo v nejhorším případě zcela zavrhneme. A jindy jen vypneme a přemýšlíme nad tím, co musíme koupit k večeři.
 
Ve výsledku potom platí, že čím větší počet účastníků brainstormingu, tím více nápadů vezme před zapsáním za své.

 

Osobní vztahy

Chtě nechtě se vám do brainstormingu promítnou i osobní vztahy mezi jednotlivými účastníky.
 
Nemusí se jednat přímo o spory, úplně stačí, aby se objevily různé osobnostní typy.
 
Dominantní osoby snadněji prosadí svůj názor – minimálně jej nechají alespoň dříve zaznít (a tedy i zapsat). Tvrdohlavci neustále omílají jedno a obhajují svůj pohled na věc. Nejistí jedinci raději mlčí, vyhýbají se kontroverzním myšlenkám a navrhují spíše konformní s nápady ostatních, které považují za „bezpečné“.
 
Samostatnou kapitolou je práce skupiny, jejíž členové pochází z různých úrovní rozhodování (a vedení).
 
Výsledek? Neproduktivní, nebo alespoň ne 100% produktivní sezení.

 

Řešení: Brainwriting

Platí-li, že brainstormingovým sezením vládnou dominantní jedinci, brainwriting umožní každému vyjádřit svůj nápad. Nápady se neříkají nahlas, sezení probíhá v té nejdůležitější fázi v tichosti a každý své nápady zapisuje.
 
Nejčastěji se používají varianty metody zvané 6-3-5: 6 účastníků napíše během 5 minut na svůj papír alespoň 3 nápady.
 
Během 30 minut čistého času (ve skutečnosti trvá sezení 6-3-5 spíše 60 minut – čas narůstá při čtení předchozích nápadů) získáte více než 100 různých nápadů, s nimiž můžete později pracovat.
 

Jak sezení probíhá?

  1. Účastníci sedí kolem stolu rozdělení do skupin po 6. Každý má před sebou list papíru s nadepsaným tématem brainwritingu.
  2. Na povel moderátora má každý účastník přesně 5 minut, aby na svůj papír napsal (a patřičně popsal nebo vysvětlil) 3 nápady.
  3. Po 5 minutách se posune každý svůj papír o jedno místo dále, řekněme doleva.
  4. Všichni si přečtou 3 předešlé nápady a přidají 3 nové, další. Mohou se inspirovat již popsanými podněty, nebo zapisují zcela nové myšlenky. Neopakují však ty nápady, které napsali na předchozí papír.
  5. Po uplynutí dalších 5 minut se kola opakují až do okamžiku, kdy před každým účastníkem jeho původní papír.
  6. Jakmile se skončí, nápady se přečtou, prodiskutují a zhodnotí tak, jako každé jiné brainstormingové sezení.

 
Počty minut a účastníků můžete samozřejmě podle potřeby jakkoliv upravit, např. 5-3-3, neboli 5 účastníků, 3 nápady ve 3 minutách. Vždy ale platí, že z obdobného sezení získáte velké množství nápadů. A ze statistického hlediska bude určitě alespoň jeden z nich použitelný.
 

Jiné varianty brainwritingu:

Kolotočový brainwriting

Místo přesně stanoveného počtu nápadů zapisují účastníci v průběhu 3 minut VŠECHNY nápady, které stihnou zapsat.
 
Kolotočový brainwriting se hodí především v nejranějších fázích projektu, kdy se teprve hledá zaměření nebo celé téma.
 
Hlavním cílem podobných sezení je získat co největší počet nápadů, z nichž by se dalo vybírat a postupně je zužovat.
 

Brainwritingový zápisník

slouží při delších setkáních, během kterých probíhají různé aktivity, například celodenní či vícedenní akce.
 
Každý z účastníků dostane notýsek (nebo třeba jen několik listů papíru – ale snadno odlišitelných od ostatních materiálů používaných během jednotlivých sezení a aktivit).
 
Účastníci potom do zápisníku zapisují vše, co je během akce napadne. Na konci akce moderátor zápisníky vybere, sepíše všechny nápady a rozešle je VŠEM, kteří se na akci brainwritingu účastnili.

 

POST-IT brainwriting

Místo papíru se používají slavné post-itky, lepíci neboli barevné lepicí lístečky, které se po dokončení první části sezení (tj. během hodnocení) shlukují a uspořádávají podle různě nastavených kritérií.
 
Základní zásada zní: na jeden lísteček patří vždy jeden jediný nápad. Na rozdíl od klasického „post-it“ brainstormingu, kdy nápady zapisuje na lístky sám moderátor, při „post-it“ brainwritingu píší nápady sami účastníci.

 

Brainwriting jako myšlenková mapa

 Zkuste během sezení zapisovat nápady formou myšlenkové mapy.
 
Místo hlavní (a mnohými porušované) zásady myšlenkových map – jedna čára jedno slovo – pište vždy na jednu část větve mapy vždy jeden nápad.
 
Jednotlivé nápady máte ve výsledku rozdělené do jakýchsi kategorií, s nimiž se vám možná bude lépe pracovat.
 

Volné psaní

Po určitou dobu zaznamenávejte jakýkoliv nápad nebo podnět (pro začátek doporučuji alespoň 10 minut).
 
Na rozdíl od „klasického“ brainwritingu, kdy částečně nápady před zaznamenáním promýšlíte, u volného psaní zaznamenáváte vše pod tlakem zásady „tužka nesmí opustit papír“. Jakmile stanovený limit skončí, měly by se stát dvě věci:
 

  1. S hrůzou zjistíte, o čem jste vlastně 10 minut psali.
  2. Bude vás nesnesitelně bolet ruka.

 

Brainwriting pomocí flipchartů

Rozmístěte po místnosti stojany s flipcharty (nebo vytvořte podobná místa pomocí např. balicího papíru). Na jednotlivé flipy můžete nadepsat témata. Pak už jen dejte účastníkům do ruky něco na psaní a časový limit. O ostatní se postarají sami. Tato metoda ovšem není příliš vhodná pro „ostýchavé“ kolektivy.

 

Brainsketching

Na samém okraji aktivit, které lze ještě považovat za formy brainwritingu, leží brainsketchting. Jak název sám napovídá, místo slov se používají jednoduché obrázky, náčrtky a schémata, které jednotliví účastníci postupně přidávají k prvotnímu nápadu. Jinými slovy, vítejte do světa Nápadů na ubrousku.

Brainwriting = zaklínadlo?

Brainwriting sice není univerzální zaklínadlo „Harry-Potter-by-se-divil-jak-skvěle-funguje“, ale určitě neuškodí.

Přes všechny nedostatky neznám lepšího nástroje na hledání nápadů, než je brainstorming. Až budete zase pracovat ve skupině a nápadů nebude přibývat (nebo třeba se skupinou, jejíž členové se neznají), vyzkoušejte některou z výše uvedených variant. Uvidíte, z místa se určitě pohnete.
[mírně upravená verze článku z listopadu 2008]

8 oblastí, kde vám myšlenkové mapy usnadní učitelský život

 
O myšlenkových mapách se píše čím dál častěji. I já o nich v článcích i na školeních mnohokrát hovořil.
 
V samostatném článku jsem se však ještě zatím nevěnoval přehledu konkrétních příkladů z každodenního učitelova života. Podívejte se tedy na osm oblastí, kde by učitelům mohly myšlenkové mapy usnadnit život.
 

1. Příprava vyučovacích hodin

 
Život nám ztrpčují hromady papírů. Když se i obyčejná příprava na hodinu vezme z gruntu, umí vzniknout pěkný paklík poznámek. A čím komplikovanější hodinu člověk připravuje, tím paklík roste a roste. A co za bouři se teprve strhne, když se učitel rozhodne spojit v hodině výklad a samostatnou práci.
 
Každý úsek výkladu by měla nějak uzavírat konkrétní aktivita žáků. Cílem výuky přece není, aby si učitel odškrtl, že tohle všechno odvykládal. Cílem každé výuky bez rozdílu je, aby si žák (či student) danou látku v praxi vyzkoušel nebo prožil formou nějaké aktivity – a snadněji si ji zapamatoval.
 
Ve vynikající knize Pravidla mozku argumentuje dr. Medina 10 minutovým pravidlem:
 
Na jedno téma není posluchač schopen udržet pozornost více jak deset minut.
 
Proto musí přednášející (povídající, v horším případě blekotající) učitel změnit „formu” předávání informací, nebo alespoň tok informací poněkud odlehčit. Na základní škole to situace vyžaduje daleko více, neboť naši žáci přece neudrží pozornost tak dlouho, jako Medinovi studenti na vysoké škole.
 
Ač jsem zastáncem myšlenky, že se prezentace připravuje až jako poslední krok přípravy na vystoupení (tedy poté, co se vyloučí všechny možnosti a přednášející bohužel zjistí, že nějaká prezentace bude bohužel vážně potřeba), nápady v hlavě toto dogma dost ignorují.
 
Myšlenky plynou nelineárně, nápady na aktivity přijdou během přípravy teoretické části hodiny i během tvoření prezentace. Ve formátu myšlenkové mapy snadno k danému tématu přihodíte další větev s poznámkou o aktivitě.
 

2. Agenda projektů

 
Učitelský život nejsou jen hodiny či odškrtávání omluvenek. Nouze o finanční prostředky na pomůcky nás nutí zapojovat se do stále komplikovanějších aktivit. Myslím tím samozřejmě granty a dotace.
 
Každý grant či dotace rovná se přísun grošíků do školního rozpočtu.
 
Jenže ani úředníci nehrabou zadarmo. A každá finančně podpořená aktivita vyžaduje nějakou „smysluplnou” činnost. A čím je částka vyšší, tím větší hromadou aktivit se musíte prokousat – a na které nesmíte zapomenout.
 
Myšlenková mapa umí udržet kontrolu nad obrovským množstvím informací a aktivit, které pocházejí z různých zdrojů a které provádějí různí lidé.
 
V jediném souboru (neočekávám, že byste pro větší projekt použili papír) se vám sejdou konkrétní aktivity, oblasti činností, odkazy na důležitá místa, konkrétní dokumenty, výkazy a další nutné informace, které byste měli mít při běhu projektu pod kontrolou.
 
Podobně jako s projekty vám mapy pomohou při plánování třeba vícedenních školních výletů nebo škol v přírodě. Přípravu výletu tvoří různé aktivity, které musíte provádět na různých místech, s různými nástroji a jednat s různými lidmi. Proč si tedy život neusnadnit tím, že budete mít všechny informace a činnosti pěkně přehledně na jednom místě?
 

3. Prezentování pomocí myšlenkových map

Výklad tvoří stále důležitou část učitelské práce. Někteří učitelé na přípravu výkladu kašlou a jednou ve starých kolejích. K těm nemluvím. Ti si tenhle článek určitě nepřečtou.
 
Mluvím k těm aktivním, kteří se na výklad připravují. Chystají si třeba kreslené poznámky nebo klasické prezentace v Prezi nebo PowerPointu.
 
Myšlenkové mapy ideálním způsobem představují například složitější koncepty. Studenti se snadněji soustředí na konkrétní témata, která jsou nejprve přestavena v souvislostech. A až následně se prochází konkrétní příklady či podrobnější fakta, která tvoří jednotlivé pojmy.
 
Na rozdíl od klasických snímků (či méně klasických Prezi „rámců”) totiž umí myšlenková mapa i u velkého množství faktů stále ukazovat vztah jednotlivých informací k celku. A toho v klasickém prezentačním software dosáhnete jen velmi obtížně.
(Pro zobrazení celé mapy pod odkazem budete pravděpodobně potřebovat nainstalovat aplikaci MindJet Viewer).
 

4. Dlouhodobější plánování výuky

Stejně jako u projektů i u dlouhodobějšího plánování výuky se objevuje ohromné množství vzájemně souvisejících informací. Souvislosti však nejsou v drtivé většině na první pohled vidět.
 
Kdyby byly souvislosti naprosto jasné, nepotřebujeme dokumenty jako RVP. Úplně všichni by totiž učili úplně všechno úplně skvěle. Učila by se nejen fakta, ale i dovednosti (neboli „kompetence”). Neučily by se izolované výkřiky informací, ale v souvislostech (neboli „v mezipředmětových” vztazích). A jediní nešťastní by byli politici, protože by neměli do čeho kafrat. A za kvalitu pěkně klopit… [Konec sarkasmu, dál si tu úvahu raději rozviňte sami.]
 
Konkrétně přípravu a především práci s tematickými plány vám myšlenkové mapy neuvěřitelně usnadní.
 
Učiva díky RVP (a jeho, ehm, revizi) rozhodně neubylo. Situaci navíc zkomplikoval požadavek učit dovednosti (Hurá!). Jak zajistit, aby se na žádnou nezapomnělo a současně se naučilo všechno pěkně podle příručky?
 
Na rozdíl od klasického seznamu ve formátu „měsíc” – „témata” – „a šmytec” (typického pro klasické tematické plány), temaťák ve formě myšlenkové mapy obsáhne nejen výše uvedené body, ale umí je rozmělnit až do konkrétních hodin (a výstupů). A vzájemně propojit. A to vše aniž by čtenáře zahltil.
 
Sám používám dvě myšlenkové mapy pro jeden temaťák.
 
První je vzorová, kterou odevzdávám vedení vygenerovanou jako obyčejný textový soubor. (Přesněji do sdílené složky na síti. Díky tomu můžeme podle chuti a nálady hledat souvislosti při plánování projektů.)
 
Druhou mapu používám jako pracovní. K té se dostávám přibližně jednou za týden, resp. za čtrnáct dní a doplňuji o nápady na aktivity, výstupy, upravuji, propojuji, odstraňuji. Může vám to znít jako obsese, ale až nechte žáky samostatně pracovat, velmi rychle zjistíte, jak že čas neúprosně plyne.
 

5. V průběhu hodiny

I v hodinách používám brainstorming klasickým způsobem, tedy kdy skupina sedí a diktuje nápady „moderátorovi”. (Safra, kolik rolí ten učitel ve své profesi vlastně zastává?)

A učitel zaznamenává myšlenky pod sebe, do klasického seznamu. Anebo je zapisuje do tvaru myšlenkové mapy, kdy se jednotlivé nápady dále rozvíjí.
 
Jinou možností je použít tzv. kolotočového brainstromingu, kdy do jednotlivých větví mapy postupně doplňují všichni členové skupiny.
 
Druhou efektivní možností je zachycovat do myšlenkové mapy průběh diskuse.
 
Při diskusi se hodí mít před sebou obsah již prodiskutovaných, jen zmíněných, případně právě probíraných témat.
 
Většinou se snažím diskusi polarizovat, často přímo vyhrotit, aby se během „příspěvků” žáků objevily také argumentační fauly. Aby to nebyla to jen diskuse pro diskusi, ale také forma učíme se zážitkem „na vlastní kůži”.
 
Myšlenková mapa pomůže učiteli-moderátoroví přehledněji zachytit jednotlivá témata nebo rovnou konkrétní argumentaci a (pomocí malého symbolu bomby nebo otazníku) kontroverzní téma či formulaci příspěvku vypíchnout z masy ostatních témat.
 
Struktura myšlenkové mapy (i proces jejího vzniku) podporuje, aby se jednotlivá témata dále větvila, aby se témata propojovala, aby jedno inspirovalo druhé. Vazby mezi jednotlivými informacemi jsou v mapě na první pohled viditelné a nabídnou žákům dost podnětů k tomu, aby zaujali k tématu argumenty podložené stanovisko či vytvořili další nápady.
 
O plánování slohových prací (a referátů) pomocí myšlenkových map napíšu samostatný článek takže jen krátce: ano, bez mapy jde psaní často ztuha. A s mapou jako po másle. Tak nad čím váháte?

Další použití map v hodinách

Možností, jak s myšlenkovými mapami pracovat v hodinách, se nabízí nepřeberné množství. 6 způsobů jsem popsal ve starém článku Šest nápadů na použití myšlenkových map v hodinách. Některé z nich se trochu kryjí s výše uvedenými tipy.

 

6. Mapa jako pracovní list

 
Pracovních listů učitelé chrlí desítky. Někteří za pololetí. Jiní za měsíc. A většina týdně.
 
Občas dávám žákům částečně vyplněný (nebo vůbec nevyplněný) formulář s mapou, který obsahuje například názvy konceptů a úkolem žáků je doplnit jednotlivé informace. Nebo naopak dostanou jen informace a mají doplnit nadřazená témata. (Podobně používám také zápisky ve stylu Cornell.)
 
V ideálním světě minimálně na SŠ a VŠ chrlí učitelé i podobná kvanta přednášek. Klasická forma vytištěných snímků je sice fajn, proč ne. Ale upřímně, studenti, vy si fakt procházíte své poznámky z jednotlivých snímků?
 
Vytisknout snímky jde navíc jen v případě, když je prezentace lamerská aka „klasická” textová, tedy taková, kdy přednášející čte snímky a snímky připomínají stránky z románu Vojna a mír.
 
V případě mých více „obrázkových” prezentací by vytištěné snímky byly dost často na… nic.
 
Proto raději připravím výsledné shrnutí tématu ve formě mapy s dostatkem prostoru, aby si mohli posluchači případně dopisovat poznámky sami. Nebo měli jednotlivá témata pěkně rozložená na součástky.

 

7. Hodnocení studentů či sebe sama

 
U zkoušení či referátů si naprosto běžně kreslím mapu, do které zachycuji nejen obsah vystoupení nešťastného svěřence, ale také formu podání informací, projevy neverbální komunikace a samozřejmě nápady, na co všechno k daným oblastem upozornit ostatní žáky.
 
Nemám po ruce konkrétní hodnocení žáků ze zkoušení. Můžu vám ale nabídnout hodnocení jedné ze studentek, kterou jsem vedl v rámci pedagogické praxe. Feedback v této podobě se mi docela osvědčil. Studenti si navíc povinně vedou deník pedagogické praxe – tak proč jim ho trochu nerozšířit. Navíc se pak velmi dobře argumentuje závěrečné hodnocení praxe, že? Stejně jako u malých dětí…
 
Druhá mírná obsese mé osůbky se týká vlastního hodnocení. Jak říká Lukáš Gregor v rozhovoru o myšlenkových mapách, pomocí myšlenkové mapy se daleko snadněji provádí sebereflexe.
 
Mapa vám pomůže srovnat myšlenky, zkoncentrovat se na určitý problém, ujasnit pro a proti, rozložit problém na součásti a zaujmout stanovisko na základě , prostě si to vyzkoušejte sami…

 

8. Publicita

 

Samostatnou část učitelské profese tvoří také publicita neboli propagace.
 
Mnoho škol se v oblasti marketingu vydalo cestou webových stránek či stránek na sociálních sítích. Všechny se musí pravidelně plnit – a ze zkušenosti s dlouhodobějším psaním vím, že mít nějaký plán publikací se vyplatí.
 
A obdobně mapy pomohou, je-li učitel tak trochu grafomaniacký jako např. autor tohoto článku a chce se mu psát.
 

Bez map si prostě zdravý rozum nezachováte,

nedovolí mi neříct vrozená tendence pracovat s hyperbolou. Myšlenkové mapy vám pomohou informace vytvořit, propojit, shrnouta na jeden pohled snadno prohlédnout. A když se vám pohled zalíbí, můžete se do studia informací v mapě ponořit do hloubky. A plavat, a plavat.

Nebaví vás klasický brainstorming? Vyzkoušejte "kolotočový" brainstorming.

Image courtesy: Montgomery County Planning Commission

E-U-R (pro méně znalé Evokace-Uvědomění si významu-Reflexe) je bezpochyby skvělý třífázový proces učení. Evokace si klade za úkol připravit žáky na nadcházející učení tím, že jim připomene: co již o problému znají (v ideálním případě také co by se chtěli o problému dozvědět) a nutí žáky zaujmout k problému postoj. Tolik stručné vysvětlení.
 
Jak ale chcete, aby žáky evokace stále bavila? Nejsem si jistý, zda by mě samotného bavil jen brainstorming s celou třídou najednou, používat neustále volné psaní také není úplně zábavné. Osvědčila se mi metoda „kolotočového“ (carousel) brainstromingu.
 
Jak název praví, jedná se o variantu brainstormingu, který ale kromě funkce „evokace” vede žáky ke spolupráci podle mého názoru zábavnou, soutěžní formou ve stylu „abychom tam toho měli víc než ti druzí“. Jistě, namítnete, že bych neměl soutěživost podporovat, ale ruku na srdce: kolik z nás má ve třídě 30 vědomostíchtivých posluchačů, he?

Jak práce při kolotočovém brainstormingu probíhá?
 

1. Rozdělte třídu do skupin po 3-5.

Záleží na situaci: jsou-li vaši žáci zvyklí ochotně a nadšeně spolupracovat „kdokoli s kýmkoli”, můžete klidně od začátku skupiny losovat.
 
Pokud se vám stav „každý s každým“ nedaří stejně jako mě, doporučuji z počátku pracovat v zaběhaných skupinkách.

 

2. Rozdejte skupinám papír a fixy.

Na papír můžete předchystat podtémata, případně různé pojmy, na které chcete v další části hodiny navázat. Zpočátku vám připravená témata usnadní práci.
 
Nebudete totiž muset neustále vysvětlovat, co že mají žáci psát. V ideálním případě by bylo dobré, aby každá skupina měla jinou barvu fixy. Uvidíte, že se někteří i začnou snažit, až zjistí, kolik prostoru na papíru zabírá barva jiné skupiny.
 

3. Žáci ve skupinách 1 minutu píší na papír nápady a informace.

Dostáváme se do kritické fáze metody.
 
Příručky pro rozvoj kreativity, v nichž jsem na metodu narazil, mluví o 30 sekundách na psaní.
 
Záleží samozřejmě na tématu, ale bohužel, ze začátku mi 30 sekund nebo 1 minuta rozhodně nestačily. Nějakou dobu bohužel trvá, než si žáci začnou vážit času.
 
Proto jsem začínal od 2 minut (za 2 minuty si jeden zapisovatel nachystá tužku, jiný dojí chleba, tahle zase dopije čaj a ještě stihnou společně vytvořit i nějaké nápady) – a čas postupně zkracoval.
 
S pokročilými žáky skončíte zhruba na 1 minutě a dále čas snižovat asi nemá cenu.
 
(Když jsem tuto metodu použil na semináři s učiteli, 30s jim rozhodně nestačilo. A žáci rozhodně rychleji psát neumí.)
 

4. Na povel si skupiny vymění papíry.

Před zahájením brainstromingu doporučuji stanovit pořadí, v němž k výměně dojde. Stejně budete muset 4x zopakovat, kam který papír přijde.
 
Nedoporučuji však měnit s papírem i fixu. Můžete namítnout, že když každý papír pojednává o jiné části problému, bylo by dobré tyto rozdíly zvýraznit také barvami.
 
Raději se postarejte o to, aby samotné papíry na brainstorming byly připraveny tak, že se na první pohled budou jeden od druhého lišit. Stačí na jeden dát obrázek, jiným fontem vytvořit nadpis — a v rukou vám stále zůstane tajná zbraň v podobě soutěživosti.
 

5. Dejte žákům tak 15-30 vteřin, aby si prošli nápady druhé skupiny.

 

6. Žáci doplňují nápady do papíru druhé skupiny.

Čas neúprosně plyne a je nutné jej pečlivě hlídat. Nenatahujte dobu na procházení nápadů přechozí skupiny na neúměrně dlouho.
 
Kdybych pokračoval přímou úměrou, tak se svou minutou, skončím při 5 skupinách na době cca 5 minut na psaní (pokud započítám i předchozí vteřiny na procházení nápadů spolužáků minimálně na 8-10 minutách + cca 5-10 minutách na zhodnocení výsledků brainstormingu), moc jiného bych v hodině nestihl.
 
Takže smůla, žáci, 1 minuta na psaní vám musí stačit. A 30 s na prohlédnutí jakbysmet.

 

7. Opakujte výměny dokud se ke každému tématu (na každý papír) nevyjádří všechny skupiny.

Překvapilo mě, že většinou nikdo neprotestuje:
„Zase?” „Mě už to nebaví!” a další podobné výlevy nespokojeného obecenstva.
Nejčastěji se ozývají komentáře typu: „Taková kravina!” „Vy jste snad úplně blbí!” „Tohle je fakt hustý!” nebo „Tak málo? My dáme víc!”

 

Jak brainstorming-session zakončit?

 
Kreativní učitel si v tomto okamžiku již ví rady. Existuje nespočet aktivit, které můžete s papíry podniknout. A následující výčet zdaleka nepostihne všechny.
 

A. Papíry se hned vyhodí do koše.

Tohle bych nedělal, příště můžete rovnou spáchat profesionální sebevraždu, neboť vám aktivitu nikdo dělat nebude.

 

B. Skupiny si vezmou původní list,

  • projdou nápady, vyberou 3 nejzajímavější myšlenky, zakroužkují je a s jejich pomocí vytvoří definici tématu.
  • projdou nápady, najdou nejzajímavější a přepíší jej na nový papír/kartičku, který se potom vlepí na flipchart spolu s papíry dalších skupin.
  • projdou nápady, rozstříhají papír na jednotlivé nápady a uspořádají je. Např. od nejpřesnějšího k nejméně přesnému, od nejvtipnějšího k nejhloupějšímu apod. Máte-li žáky naučené na různé typy třídění kartiček, bude se jim tento způsob práce opravdu líbit. Seznam přepíší nebo nalepí na samostatný list, který se vyvěsí spolu s ostatními listy zbývajících skupin.
  • projdou nápady a vytvoří zápis daného tématu na flipchart nebo A3, který se ve třídě vyvěsí.

 

C. Papíry se vyvěsí ve třídě,

  • žáci prochází jednotlivé odpovědi a pomocí volí nejpřesnější (1 — 3) definici tématu. Co můžete k bodování použít?
    • tužkou připíší čárku nebo jiný symbol
    • připíchnou špendlík (třeba s barevnou hlavičkou),
    • přidají k nápadu magnetku nebo post-it (stačí rozstříhat bloček na proužky),
    • zapisují na vlastní papír, své výsledky potom projdou ve skupině.
  • žáci si papíry jen projdou a vrátí se na své místo do skupiny. (Tento způsob je nejrychlejší, vetšinou si žáci papíry až na nějaké výjimky opravdu projdou).

Tak, a třída je připravena na probírání nového tématu. Pokud tuto metodu používáte již poněkolikáté a vaši žáci jsou schopní samostatně pracovat (tzn. k této samostatnosti jste si je vychovali), je velmi pravděpodobné, že si novou látku snáze zapamatují.
 
Pokud však pracujete s žáky nesamostatnými, pomalejšími, anebo zkoušíte-li kolotočový brainstorming poprvé, můžete ubrat plyn a žáky metodu nejprve naučit. Rozdělte třídu do skupin po 3 – 5 žácích, každému žáku ve skupině dejte papír – a necháte je kolovat jenom v dané skupině. Uvidíte, postupem času se určitě dostane i na celotřídní aktivitu. A i na to, že si něco zapamatují.

(Původní verze článku vyšla na blogu v květnu 2007)

Zaujala vás tato metoda? Používáte brainstorming často? Neváhejte a připojte svůj komentář.

Stáhněte si seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie

Příští týden to vypukne, tak?

Nemýlím-li se, většina škol zahajuje přípravný týden toto pondělí.

 A učitele čeká oprašování školního vzdělávacího programu (jen pro připomenutí, podle nové, revidované verze RVP, přátelé). Oprašování nástěnek. A tematických plánů.

Jsou však i nadšenci, kteří se do práce pustí během víkendu. Při formulování očekávaných výstupů do témat (či ŠVP) by se vám mohl hodit seznam sloves rozdělených podle Bloomovy taxonomie, který jsem kdysi chystal pro své studenty na pajdáku. Tady ho máte, třeba pomůže…

Seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie
(—-konec příspěvku ——)

Mini-projekt: časově (ne)náročný nástroj pro rozvíjení (nejen) spolupráce

 

Mají-li učitelé dovést žáky k dovednosti „efektivní” spolupráce (v termínech pedagogického newspeaku kompetence spolupráce), měli by mít žáci možnost spolupracovat i v běžných hodinách.
 
V příspěvku Chcete vidět žáky SPOLUpracovat? jsem popsal, jaké role může žák ve skupině zaujmout.

Dnes přichází na řadu praktická ukázka, tzv. mini-projekt, který používám především v hodinách češtiny. (Důvodem je především snaha přetavit neuvěřitelně nudné učivo české mluvnice do podle mého názoru alespoň trochu smysluplné učební činnosti.)

 

Jak vypadá zadání?

 
Žáci se rozdělí do skupin, nejčastěji po 4. Každá tato skupina dostane jeden kus zadání. Na tabuli při zadání píšu data, dokdy musí být práce hotova. V úvodu také ještě upozorňuji, jaké budou potřebovat studijní materiály a případně kde se nachází.
 
Zadání začíná malou tabulkou, která přesně popisuje aktivitu.
 

Pro představu zadání mini-projektu Druhy podstatných jmen:
Vytvořte krátkou a stručnou prezentaci na téma druhy podstatných jmen. (Uč. 49 — 57)
V prezentaci popište:
1. Jednotlivé druhy podstatných jmen z hlediska toho, co označují (uvádějte alespoň 1 příklad).
2. Číslo podstatných jmen (jednotné, množné a slova pomnožná, hromadná a látková).
Součástí prezentace budou také jména autorů projektu. Každý je proto zodpovědný za práci celého týmu.

 
Tabulka se samozřejmě mění, zbývající část zadání nechávám stejnou.

 

Práce na projektu.

 
1. Vytvořte týmy v počtu 4 žáků.
 
2. Dohodněte se, kdo bude plnit jakou funkci ve vašem týmu.
  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, jak bude vypadat výstup, rozděluje úkoly.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.)
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu)
3. Stanovte si jednoduchý časový plán.

K vytvoření plánu můžete použít listy pro plánování práce na projektu „Plán projektu“. Určete, jak dlouhou dobu věnujete sbírání materiálů (brainstorming, studování z učebnic apod.), jak asi dlouho bude trvat zpracování materiálů atd.
 

4. Brainstorming.

Každý napište na papír všechno, co si pamatujete z daného učiva. Časomíra hlídá max. dobu 3 min. Během cca 5 minut prodiskutujte, jak vypadají vaše znalosti ve skupince. Vedoucí týmu určí, kdo bude studovat kterou část učiva. (Grafik by měl mít tu nejlehčí možnou část  — začne totiž vytvářet výstupní projekt, zatímco ostatní budou ještě studovat.)

 
5. Studium & Vytváření prezentace

Pracujte podle vámi navrženého rozvrhu práce. Kdo bude mít hotovou určitou část, předá svoje materiály grafikovi a převezme jeho téma. Grafik vytváří projekt, materialista zajišťuje pomůcky a časomíra hlídá, kolik času uplynulo od začátku té které činnosti. Snažte se držet svého plánu. Pokud zjistíte, že jste něco špatně odhadli, nevadí. Poznamenejte si to, abychom to mohli probrat při hodnocení práce.
 

6. Dokončení projektu.

Na závěrečných úpravách prezentace se podílí všichni. Vybarvují, doplňují informace + nezapomenou doplnit autory projektu.
 
Hodně štěstí a příjemnou zábavu!
 

Šablona zadání mini-projektu je velmi jednoduchá.

 
Když jsem s tímto typem práce přišel poprvé, žáci byli buď přehnaně aktivní, nebo úplně mimo a já musel s každou skupinkou zvlášť vysvětlovat téměř každý krok. Přesto jsem se rozhodl šablonu neměnit a držet se myšlenky z knihy Minutový manažer: zadání a popis úkolu nechci mít delší než 250 — 300 slov (V knize se se mluví o maximu 220 — 250 slov, ale nějak se mi to nepodařilo zkrátit).
 

Čas, čas, čas…

 
Učitelé (někdy i já svým žákům), si často tvrdí, že na něco „takového teď fakt není čas“. Jistě, částečně máme pravdu. Zpočátku, když se žáci teprve učí (nejen spolupracovat, ale také efektivně studovat), se rozhodně času nedostává a dostanete se do katastrofálního skluzu. V průběhu roku však žáci většinou na hru přistoupí a tempo práce se zvýší.
 
V článku popisuji samozřejmě ideální stav. Během samostatné spolupráce žáků musíte řešit desítky drobných problémů, od vypsané fixy až po situace, kdy se skupina není schopná domluvit. Ale nikdo vám přece netvrdí, že učení není pořádná výzva, ne?

Ke stažení: Šablona zadání miniprojektu .doc.

Chcete vidět žáky SPOLUpracovat?

 
Naši žáci už dovedou spoluPRACOVAT, je načase začít SPOLUpracovat.
[revidovaná verze článku z roku 2007]
 

Image courtesy: dangoodwin

Hej, kde jsou ty fixy? A kde je flipchart? Sežeň ještě nějaký obrázek! Dělejte, už jste to měli mít! Co to kreslíš? To mělo být tady! Nechápu, jak to mám vysvětlit. Řekni mi to ještě jednou!
 
Hodiny odpočítávají poslední minuty a šum ve třídě zesiluje. Nervozita umí být prevít. Skupinky žáků se snaží co nejrychleji dokončit prezentaci na vylosované téma. A zmatek narůstá. Kupodivu se mezi sebou nehádají. Chtějí jednu určitou věc, upozorňují na jeden určitý problém. Ptáte se, jak zařídit, abyste i vy zažili ve třídě něco podobného?
 
Když jsem začal učit, zjistil jsem velmi příjemnou věc: většina mých žáků víceméně uměla pracovat samostatně. Dokázali si třeba poradit s tím, kde hledat informace, nebo věděli, že nejdřív se vyplatí zeptat se spolužáka, a teprve až když tento selhal, vydali se „obtěžovat” učitele. Děkuji vám, kolegyně na prvním stupni!
 
Když jsem však začal zkoušet dělit třídu do skupinek (pod taktovkou daltonského principu SPOLUPRÁCE), atmosféra jakoby zhoustla. Něco někde skřípalo. Svůj podíl jsem na tom měl i já, tehdy jsem coby začínající učitel teprve sbíral první zkušenosti s uspořádáním práce i s tvořením pracovních listů, a tak i mé pracovní listy skřípot spíše podporovaly.
 
Výsledek? Jakoby každý chtěl dělal všechno a nakonec nikdo nedělal nic. Žáci si sice rozdělil i úkoly, ten vypracoval tuhle část, ten zas tuhle, ale práci ve skupince se podobal první části motta: spoluPRACUJEME.
 
Jak ale vyzdvihnout ono SPOLU? Snadné řešení jsem objevil v knize Učím s radostí v příspěvku Kooperativní učení — hledání cest od Jolany Fuksové, Vlasty Kimákové a Hany Kasíkové, nemusela by mě v začátcích učení letech bolet hlava. Autorky mluví velmi stručně o 4 rolích žáků ve skupině.
 
Bang! To bylo přesně to, co skupinám scházelo. Pracovali na úkolu, to ano, svoji práci zvládali, ano, ale bez zodpovědnosti za výsledek celé skupiny. Osvícen textem jsem vytvořil tento krátký popis, který vkládám žákům do každého zadání pro skupinovou práci. (A začal „zadávat“ úkoly, které bez SPOLUpráce spolužáků nešly splnit. O zadáních někdy příště.)
 

Jaké role ve skupině žáci mají?

Záleží na počtu členů skupiny. Protože nejraději pracuji s 4-5 člennými týmy, musí se žáci dohodnout na těchto funkcích. (Rozpis připojuji do zadání úkolů, tzv. instruktážní části.)

  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, kdo bude zpracovávat tu kterou část učiva, stará se o plán práce, prezentuje výstup celé skupiny.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový, kontroluje chování ostatních členů skupiny.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, rozvrhuje, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu).

 
V případě, že má skupina 5 členů, rozhodují se mezi rozdělenou rolí VEDOUCÍHO – vedoucí týmu x mluvčí (pro ústně prezentovaný výstup). Další úpravy jsem zatím nepotřeboval, a to i přes to, že jsme třeba vytvářeli úkoly s dvojím výstupem současně — na flipchartu a v PowerPointu.
 

Na co si dát pozor?

 
Tak málo stačí, aby žáci začali spolupracovat?
 
Není to všechno, ale první (a veledůležitý) krok vpřed to rozhodně je.
 
Postupem času si žáci na nutnou spolupráci zvyknout (tímto způsobem učím v jedné třídě už druhý rok a výsledky začaly být znát letos kolem Vánoc, tzn. po roce a půl). Bohužel se objevily dva problémy.
 
Problém ve skupině. Zpočátku měli žáci pocit, že jejich role je to jediné, co mají na úkolu dělat. Vytratilo se nejdůležitější: obsah práce.
 
Aby žáci mohli vytvořit zadaný výstup, většinou museli nejprve něco nastudovat. (Např. Vytvořte prezentaci na základní učivo o přídavných jménech, v níž obsáhnete…). Při rozdělování tématu do menších celků se začalo ozývat: “Já to dělat nebudu, já jsem časomíra.” “Nemůžu to chystat, jsem grafik.”
 
Omyl. Toto je jejich “role” pro spolupráci. Nastudovat informace musí všichni.
 
Od začátku si tyto projevy hlídejte. Všichni si musí uvědomit, že „mít roli pro roli“ není k ničemu. Jak dokážu, že jsem skvělý malíř, když bude prezentace samý obrázek, ale nebude o ničem?
 
Postupem času si jednotliví členové týmů zvykli, že kromě své role musí pracovat i na učivu předmětu. (Jak bych chtěl napsat, že všichni a bez řečí! Nemůžu, ouvej, nebyla by to pravda. Před 14 dny jsem s některými žáky řešil tytéž problémy jako před rokem.)
 
Problém se třídou. Z hlediska atmosféry ve třídě nemůžu skupinovou práci žáků než doporučit. Mám pocit, že třídy zvyklé na tento způsob práce, pracují výrazně semknutěji, celkové klima je také mnohem lepší než standard, na který jsem zvyklý z jiných tříd.
 
Mnohem závažnější situace nastává v jiných předmětech.
 
Pokud si žáci zvyknou na skupinovou, samostatnou práci a ještě navíc velmi často (češtinu učím 5x týdně), začnou mít problémy s „klasickou“ metodou výkladu.
 
To, co já považuji za pracovní ruch, označují někteří kolegové za „nekázeň“.
 
To, co já považuji za základní dovednost, některým kolegům překáží — nechtějí asi opustit roli „moudrého starce“, tedy člověka, který všechno ví a na všechny otázky dokáže odpovědět.
 
Rozhodnete-li se v hodinách podporovat SPOLUpráci, připravte se. Někteří vaši kolegové se budou cítit ohroženi a budou se vás snažit odradit nepříjemnými komentáři.
 

Zní to skvěle. Jak začít?

 
Hned, vždycky a současné se skvělými výsledky to nejde. Žáky si musíte „předpřipravit“. Umí-li vaši žáci alespoň trochu samostatně pracovat, bude se vám začínat výrazně lépe.
Nabízím tři snadné kroky, jak nastartovat skupinovou spolupráci.

 
Zadejte jednodušší úkoly

 
(které vy budete považovat za ztrátu času). Např. první úkol pro žáky v 6. třídě zněl: Vytvořte flipchart, v němž představíte 10 slovních druhů. Učivo 2. třídy. Nesnažte se učit deset věcí najednou. Bude to k ničemu.
 

Na všechno poskytněte dostatek času.

 
S časem bojuje učitel pořád. Zvolíte-li skupinovou SPOLUpráci jako jednu z hlavních metod práce v hodinách, zapomeňte první tři-čtyři roky na tematický plán rozepsaný do měsíců. Nikomu to neříkejte, ale s temaťáky pravidelně válčím a bývám cca 3-4 týdny pozadu. A jak milý čtenář mého blogu ví, odklonění od plánů rozhodně není problém.
 
I v „běžných“ hodinách nuťte žáky, aby pracovali se spolužáky. Zadávejte úkoly typu:

  • dohodněte se na řešení …
  • prodiskutujte …
  • promyslete …
  • zeptejte se…
  • a vysvětlete ostatním apod.

 
Situace se postupem času zlepší. Nemáte-li to štěstí jako já, a vaši žáci neumí samostatně pracovat, mohla by vám pomoci e-kniha 9 kroků k samostatné práci žáka.

Používáte tuto metodu? Pracují vaši žáci ve skupinách často? Jaké máte zkušenosti? Na jaké problémy jste narazili? Neváhejte a připojte svůj komentář.

8 + 6 způsobů, jak dělit žáky do skupin

Image courtesy: cooper.gary

Učme méně spoluPRACOVAT a mnohem více SPOLUpracovat.
(aktualizovaný článek z roku 2007)

Abychom mohli toto heslo realizovat i v praxi, měli bychom začít pracovat se žáky ve skupinách. A pokud možno od samého začátku, tedy od toho, jakým způsobem vzniknou skupiny, ve kterých budou žáci pracovat.

Nápadů pro rozdělení do skupin je mnoho, můj výčet zdaleka nepostihne všechny. Jak tvořím skupiny pro krátkodobé činnosti?

Dělení pomocí kartiček

Nejznámější a pravděpodobně nejjednodušší způsob, jak rozdělit skupinu jakéhokoliv věku. Připravte si sadu kartiček a nechejte žáky, ať si vylosují svoji kartičku a potom naleznou zbývající členy skupinky.

(Varianta: ukryjte různé kartičky po místnosti a vyzvěte žáky, aby nejprve kartičky našli.)

Co může být na kartičkách?

• ČÍSLA – tradiční způsob dělení. Číslo označuje buď skupinu, nebo musí žáci vytvořit skupiny z čísel celé číselné řady (tzn. v tomto okamžiku už mohou částečně ovlivnit složení skupin, v níž budou pracovat.

• OBRÁZKY – nejen náhodné, ale vycházející z úkolu. Např. v semináři týkajícím se projektové výuky dělím účastníky do skupin pomocí obrázků, které vystihují témata v textech, které budou studovat v části „skládankové učení”.

• SLOVA (např. synonyma, skupiny nadřazených a podřazených pojmů (hyponyma a kohyponyma, hyperonyma), části celků, postavy z filmů, kapel nebo příběhů aj.

Kartičky mohou být jen formální záležitost. Pokud jich ovšem využijete k tomu, abyste se už při rozdělování do skupin nastartovala učební aktivita (opakování, vybavení aj.), spíše se bude jednat o druhý způsob dělení do skupin: pomocí zadání.

Dělení pomocí zadání

Rozdělte skupinu podle typů úkolů, které mají žáci zpracovat. Vytvořte různé pracovní listy (nebo kartičky odkazující k pracovním listům čí tématu), které si žáci vylosují. Žáci potom hledají zbytek skupinky mající buď stejné zadání, nebo zbytek úkolů, které dohromady vytvoří pracovní list.

Například: Probíráte staré řecké báje a žáci si losují hrdiny příběhů. Musí se najít (tzn. musí buď znát příběh, nebo jej nejprve nastudovat) své „kolegy“ hrdiny ze stejné báje. Rozdělení podle postav vám také otevírá velké množství dalších činností.

Podobně můžete dělit do skupin v jakémkoliv předmětu, stačí jen napsat různé jednoznačně rozdělitelné pojmy.

Dělení pomocí obrázkového puzzle

Rozstříhejte různé obrázky a nechejte žáky, aby hledali společně složili obrázek. Pokud zvolíte obrázek k tématu probíraného učiva, opět budete dělit žáky spíše cíleně podle zadání.

Upozornění: oproti předchozím způsobům je tato metoda dělení časově velmi náročná. Byl bych velmi opatrný zařazovat ji ke kratším, třeba jednohodinovým úkolům. Mnohem více se hodí třeba jako motivující impulz pro vícehodinové aktivity, například projekty.

Dělení pomocí vlastnosti

Vyberte nějaké kritérium, podle něhož rozdělíte skupinu. Např. do levého rohu přejdou všichni nepřezutí žáci, do pravého přezutí apod.

Osvědčilo se mi nechat žáky nejprve seřadit podle nějaké vlastnosti do řady a potom nechat pracovat prvního s posledním, druhého s předposledním apod. Tímto způsobem snadno zajistíte, aby spolu nespolupracovali stále stejní žáci.

Podle čeho lze žáky dělit?

– podle barev

– vlasů,
– očí,
– oblečení,

– podle věku,
– podle čísel mobilního telefonu (např. poslední dvojčíslí),
– podle počtu sourozenců,
atd.

Dělení podle preference pracovního místa nebo typu úkolu

Dělení využívá metody oblíbené v především přírodovědných předmětech: výuky na stanovištích. Na začátku výuky umožněte žákům, aby si vybrali stanoviště, kde chtějí hodinu začínat.

Samozřejmě platí, že si mnozí žáci budou vybírat podle toho, kdo jimi vybraného stanoviště už sedí. Na druhou stranu se ale často propojí různé „zájmové” skupinky, takže i tento způsob dělení bych nezavrhoval.

 

Dělení podle názoru na daný problém

Vytvořte šablonu (tabulku nebo kruh) se stanovenými kategoriemi. Příklad: Po zhlédnutí filmu rozdělte žáky do skupinek: film se mi velmi líbil — film se mi spíše líbil — film se mi spíše nelíbil — film se mi vůbec nelíbil.

Buď vytvořte pracovní místa, kam se žáci posadí, nebo nechejte žáky nejprve zaujmout stanovisko (na šablonu nalepí svůj lístek, přidají magnetku nebo udělají nějakou značku) a teprve potom je rozdělte do skupin podle rozhodnutí.

Tímto způsobem sice vzniknou nerovnoměrně početné skupiny, na druhou stranu ale členy skupin spojuje stejný názor na problém, s nímž budou dále pracovat. A to mi přijde jako nezanedbatelná výhoda.

 

Dělení do dvojic

Samozřejmě, že předchozí způsoby můžete použít i pro dělení do dvojic. Přidám vám dvě další metody. První jsem v praxi vyzkoušel, druhou bohužel ne. Proč, to pochopíte ze zadání.

Gordický uzel

Postavte žáky do kruhu a nařiďte jim  zavřít oči. Potom všichni ve stejný okamžik natáhnou dopředu jednu ruku a chytí se jiné ruky. Až se každá ruka drží jiné ruky, můžou otevřít oči a zjistit, s kým budou spolupracovat.

„Clock buddies“

 
Metoda je nejvhodnější pro méně početné skupiny žáků. Na druhou stranu ale umožní učiteli, aby skupinu velmi rychle do dvojic rozdělil.

 

V čem metoda spočívá?

Na začátku období (školního roku nebo pololetí) si žáci vytvoří šablony vepsáním jména spolužáků do políček u hodin. Své jméno napíší ke 12. Prochází třídou a domlouvají se se spolužáky. „Budeš moje 5. hodina?“ Pokud ano, žák A si napíše do 5. hodiny jméno žáka B., který si na svůj papír napíše k 5 jméno žáka A.

Největší nebezpečí této metody vidím v tom, že polovina žáků bude své papíry zapomínat doma. Ještě jsem nepřišel na to, jak je přesvědčit, aby si materiály nosili všichni.
 
Používáte jiný způsob dělení žáků do skupin? Podělte se o něj v komentářích!

Myslím, že naše školy [už zase] potřebují RESTART

[Republikovaná recenze vynikající knihy J. Frieda a D.H. Hanssona. Recenze vyšla na starém blogu v roce 2011.
Doba plyne, ministři se mění, problémy zůstávají.]

Instalovali jste někdy do počítače hromadu programů na jeden zátah? Určitě ano. A myslím, že jste k tomu přistupovali podobně jako já, tedy s heslem: Když už u toho člověk musí sedět, proč to neudělat všechno najednou, ne?

Ale ouha. Skončili jste – a počítač jel neskutečně pomalu. Zadrhával se i u nejjednodušších úloh, obrázky místo vteřin načítal minuty, videa se zadrhávala co chvíli… a když jste se snažili oskenovat nějaký text, vypadalo to, že si kabel mezi počítačem a skenerem vzal dovolenou.

Každý systém potřebuje po změnách trochu ulevit. A jeho potřeba je o to náročnější, o co náročnější proměnou prošel.

Tvrdit, že školství v posledních letech zažívá obrovskou proměnu, by znělo jako superobří klišé. Ukažte mi učitele, který si toho nevšiml. Po narychlo splácaných školních vzdělávacích programech se nyní – alespoň mimopražské – školy s vyhrnutými rukávy pouští do dalšího experimentu – do žádostí o peníze z evropských fondů pomocí tzv. šablon.

Pravda, není na tom nic náročného. Stačí vyplnit žádosti, škole přijdou peníze (teď už to vypadá, že snad mnohem rychleji, než na začátku školního roku). A jediné, co musí instituce udělat, je splnit to, k čemu se zavázala. Piece of cake, right?

Má to však háček. Běh projektu je stanoven na 32 měsíců. (Výstupní data se mají uchovávat více jak 20 let, ale to sem nepatří.) Bohužel, jak už je v našem kocourkově zvykem, dozvídají se školy některé informace… trochu později.

Například příručku o tom, jak zadávat veřejné zakázky z těchto projektů, vydalo MŠMT někdy v listopadu. Že některé školy už projekty realizují (tedy využívají prostředky k platbám za objednané služby) od začátku září? A že by se jim podobná příručka hodila nejpozději někdy v červnu? To prosím neřešte. [update: příručka vyšla v revizích pokud si dobře pamatuji myslím třikrát. A k tomu ministerstvo pravidelně vydává „newsletter“ s FAQ a dalšími objevenými chybami. A běda, jak se jimi nebudete řídit.]

Ovšem zcela právem teď zaznívají obavy ředitelů: co když se pravidla hry pozmění v průběhu realizace či doznívání projektů? 20 let je přece jen dlouhá doba, i na naši kotlinu…

Ne všechny problémy s hladkostí fungování vycházejí ze situace, kterou škola nemůže podobně jako příručku žádostí ovlivnit.

Učitelé, někdy samostatně, ve většině případů ve větších či menších týmech, chrlí v posledních letech dennodenně rozsáhlé školní dokumenty (naše ŠVP má i s dodatky více jak 400 stran, jak jste na tom vy?) a připravují metodické materiály. Pracovní listy a jiné materiály, jichž dnes denně na školách vzniká aspoň desítka, půjdou nyní díky šablonám do stovek týdně.

Kantoři nemusí řešit jen „klasické“ problémy spojené s vzděláváním, které tu byly, jsou a budou. Taková odbornost, ta se nemění, přívlastek zůstane přívlastkem.

Mění se ovšem další složky učitelské práce.

Daleko častěji dnes například učitelé spolupracují se svými kolegy. A to nemluvím jen o spolupráci v rámci „svých“ předmětů. Vznikají aktivity, které propojují celé ročníky, které propojují celé školy – a jako první nálety jarních vlaštovek se dá mluvit o projektech, které školy spoluorganizují ve spolupráci s dalšími školami nejen ve svém sousedství, ale i za hranicemi.

Vidíte, s těmito aktivitami jde vlastně ruku v ruce i jiná změna v oblasti komunikace: školy se musí naučit komunikovat jinak s veřejností (myslím, že v jiném sektoru se tomu říká „změnit svůj PR přístup“.)
Na učitele se valí další požadavky po vysoké odbornosti v oblasti komunikačních technologií. Učitelé by měli být digitálně gramotní, zazněly závěry v přednášce profesora Kalaše. A já s ním souhlasím. Má-li dnes učitel během dvou let vytvořit v rámci šablon nějakých 200 digitálních učebních materiálů, asi by nebylo od věci zapracovat na svých počítačových dovednostech.

A teď nemluvím jen o dovednostech při práci s textovým editorem nebo prezentačním software. Technologie webu 2.0 nabízí obrovské množství nástrojů, které by se daly v rámci hodin použít. Jenže aby na nich mohl s žáky něco podniknout, musí o nich vědět – a musí je umět používat. A to není zdaleka všechno.
John Seely Brown, bývalý vedoucí výzkumu  Xerox PARC, prohlásil: „Abychom vůbec dokázali plně využít možností, které nám technologie nabízí, musíme často vymyslet úplně nové učební metody a postupy.“ (BROWN, J.S. New Learning Environments for 21st century. http://www.johnseelybrown.com/newlearning.pdf, s. 5) A přesně v tomto okamžiku se školy dnes nachází. Začínají vymýšlet nové postupy a nové učební metody, kterými by dokázaly odpovědět na požadavky nové doby.

Začínají tvořit nový produkt.

Možná je to můj dojem, ale mám takový pocit, že nám v těch několika zmíněných bodech začíná znít něco, co by se dalo označit jako objevující se vágní formulace nové společenské objednávky:
Vytvořte instituce, které stejně jako jejich souputníci v komerčním sektoru tvoří nové produkty. Změňte se v organizace, které se umí sledovat, umí se o sebe postarat a umí se dále rozvíjet.
Vytvořte organizace, které umí rychle odpovědět na požadavky, vzniklé probíhajícími změnami na trhu práce. Instituce, které umí učit a dokážou rozvíjet možnosti svých klientů. (A nezapomeňte u toho ještě své klienty vychovat.)

Formulace je to velmi vágní, co naplat. A třeba jsem úplně mimo. O objednávce psát nechci. O čem bych se rád zmínil, je to, co se odehrává na pozadí všech těchto změn.

Stejně jako počítač po provedení mnoha změn operačního systému, i školy jsou díky ne zcela systémovým změnám unavené a leccos jim trvá tak nějak dlouho. U počítače pomůže restart. A jak je to se školami?

Asi bych o tom všem nepsal, kdybych neměl po ruce alespoň jeden tip na cestě k hledání řešení. V brzce předvánočním času dorazila na knižní pulty publikace dvojice Jasona Frieda a Davida Heinemeiera Hanssona, která shrnuje jejich zkušenosti s vedením projektů v menší, ale veleúspěšné firmě 37signals.com.

Kdo se na v oblasti webových technologií moc nepohybuje, bude asi zmaten. Tato jména že by mně měla něco říkat?

Nu, na trhu s technologiemi 2.0 se příliš nepohybuji, ale tato jména znám. Konečně, vždyť jejich software pro vedení projektů Basecamp (nikoli však ve školní praxi) používám [update 2013 – používal jsem].

Firma 37singals vznikla v roce 1999 a za 10 let své existence její úzce zaměřené produkty na vedení projektů použilo či stále používá více jak 3,000,000 zákazníků. Vzhledem k tomu, kolik podobných nástrojů na trhu s aplikacemi pro řízení projektů najdete, je to za hodně vysoké číslo.

A o čem kniha je? Dovolím si naznačit pár postřehů, které se mi při čtení nějak spojily s tím, co zažívám denně ve škole.

Mýtus číslo 1. Mám-li učit jinak, musím mít nápady

O nápadech to přece není. Nápadů, co by se dalo s dětmi ve třídě dělat, má přece každý učitel kopu.
S čím ale bojuje, je to, jak svůj nápad zrealizuje v praxi.

Znáte to. Nápad přijde, zatetelí se v hlavě – a pokud se jej nepokusíte převést do reality, zase velmi rychle zmizí. Co potřebujete, je jen trochu sebedůvěry a impulz, který to celé spustí. (S. 50)

Není nic horšího, než odkládat své rozhodnutí (spustit akci) v naději, že někdy později přijdete na dokonalou odpověď. (S. 89) Raději se do toho pusťte hned, dokud máte setrvačnost a motivaci. (S. 89)
A když už budete u toho realizování, udělejte toho v hodinách polovinu než polovičatě. (S. 81)

Mýtus 2. V realizování nových nápadů mi brání (tematické) plány

O tom, zda mít, či nemít tematický plán, se diskutovalo hodně. A diskuse jen tak nezmizí. Souhlasím s tím, že by měl mít člověk jasno v tom, co chce za rok v hodinách udělat. Co ale nesmí udělat, je to, že si nechá od tohoto „dokumentu“ svázat ruce.

Plány jsou klapky na očích, které umožňují minulosti řídit budoucnost, tvrdí autoři (s. 30). A já s nimi bohužel souhlasím. A asi nebudu sám. Když si člověk vzpomene na to, jak na začátku roku sesmolí plán na celý rok a pak celý rok jen kroutí hlavou, co že ho to napadlo myslet si, že se tohle učivo probere za 10 dní, nemůže se nesmát. A je tolik věcí, které neovlivníte…

Znám to z předminulého týdne. Stačil jediný maličký moment (jako že si třeba rodiče místo třídenní akce ve škole vyberou raději školní výlet do Prahy) – a celý můj plán na výuku jedné oblasti literatury šel do kytek.
Dělejte každé rozhodnutí přesně v okamžiku, kdy se potřebujete pustit do práce a ne daleko dopředu. (S. 31) Snažím se to v praxi u menších věcí realizovat už nějakou dobu. Občas to sice nevyjde, ale zkuste to taky. A uvidíte, že vás učení bude zase trochu víc bavit.

Mýtus 3. „Tohle nebude fungovat,“

říkali nám někteří kolegové (nejen z mé, ale i dalších škol), když jsme zkoušeli zavést nový styl učení pomocí dlouhodobých projektů. Bylo to před nějakými sedmi lety a já měl tehdy strach, že to vážně nevyjde. Všichni přece měli daleko více zkušeností než já! Nemít podporu tehdejší ředitelky a kolegy, který do toho šel se mnou, asi bych se do toho nepustil.

Vyhlídky škarohlídů se nenaplnily. V praxi jsem si ověřil heslo, které autoři knihy razí hned v úvodu: reálný svět neexistuje, je to jen výmluva. (S. 25)

Za těch pár let, co se u nás tyto „projekty“ dělají, se samozřejmě z původní podoby hodně změnily, ale jejich myšlenka zůstává stejná. Samostatnost – zodpovědnost – spolupráce jsou hodnoty, které razí daltonský plán – a které se snažíme u nás ve škole naplňovat. Autoři knihy měli pravdu. Zaměřte se na něco, co se nemění (s. 89) – a uvidíte, že vaše nápady nevyhynou. Množství hospitací kolegů z Čech i Slovenska, kteří na naši školu přichází, mi (i jim) tak nějak dává za pravdu.

Mýtus 4. Učitelé chtějí „kuchařky“

Tohle by mohl být závěr z neformálního setkání několika lektorů, kdy jsme se bavili o tom, po čem účastníci našich školení touží.

I na svých školeních na to narážím. Učitelé často chtějí něco, co by mohli vzít, nakopírovat a v praxi použít. Snad i proto jsou materiály na portálu RVP tak populární.

Předchozí odstavec možná naznačuje, že s tvrzením o kuchařce úplně souhlasím. Není to úplně pravda. Jsou učitelé, které nebaví používat materiály někoho jiného. A naštěstí jich není málo. Popravdě, řekl bych, že jich je většina.

Pravda, otázku „Můžu si toto okopírovat/dostat mailem)?“ jsem slyšel na svých školeních snad stokrát.
„Proč ne?“ odpovídám. „Stejně se vám to nebude hodit. Je to vyrobené na míru mým žákům.“
„To já vím, já to chci jen pro inspiraci, abych věděl/a, jak to udělat ve svém předmětu.“

Přesně o tomto je dnešní doba. Cestu si musí vyšlapat každý sám, to za nás, učitele, nikdo neudělá.

Nápad či podnět nezrealizuje sám. Musí se do něj někdo pustit. A proto najměte samostatné manažery, kteří si sami pro sebe… stanoví pravidla, rozdělí úkoly, rozhodnou, co je potřeba. Hledejte lidi, kteří jsou schopni budovat od nuly… (s. 231)

Jistě, na školách toto do jisté míry začíná fungovat. (Jinak by se školní vzdělávací programy nevytvořily, jako koordinátor o tom něco málo vím.)

Jenže pokud se máme vydat na cestu reformace (či přebudování) školství, nemůžou v tom školy zůstat samy. Potřebují dostatek nástrojů a podpory, které jim ve vyšlapávání cesty pomohou.

A tak by se nejen na školách, ale i v úřadech a dalších institucích, které školství podporují, měl objevovat typ zaměstnanců, o kterém mluví autoři knihy v oddíle o zaměstnancích.

A proto se tak trochu obracím směrem nahoru… Hledejte takové zaměstnance, kteří ví, co je školská praxe, protože tuto práci někdy vyzkoušeli a pochopili její podstatu. (s. 213, paraf.) Zaměstnanců, kteří se nebojí konfrontovat zaběhaný systém. Zaměstnanců, u kterých nerozhodují roky nepotřebné praxe (s. 224). Zaměstnanců, kteří umějí komunikovat. Kteří se dokáží vcítit do druhých. Kteří vědí, co vynechat. (s. 233). Kteří nebudou přicházet s mrtvými dokumenty, ale s něčím reálným. (s. 109)
A proč si dát tolik práce? Pokud je totiž najdete, uvolní se zbytku týmu ruce – a všichni mohou více pracovat a méně řídit. (S. 231)

Školství i celý „management“ se musí změnit. Tak proč se neinspirovat u firmy, která se dokáže řídit bez složitého aparátu dozorčích rad či složité struktury managementu? Jinak se totiž obsah i podtitulu knihy Průvodce podnikatelským minimalismem vysvětlit nedá.

Doufám, že vám těch několik nápadů a citátů z knihy naznačilo, že pohled autorů na vedení malých (či větších) podniků není vůbec vzdálený od praxe.

Aha, vidíte. Celou dobu tady mluvím a mluvím, a zapomněl jsem říct, jak že se kniha vlastně jmenuje. Úvodní část o restartování počítačů po instalacích nezazněla jen tak pro nic za nic.

Pokud budete o vánočních prázdninách číst nějakou knihu, zařiďte to tak, aby to byl právě RESTART. Ten si totiž po třech letech a prvním pololetí reformy [update: po velké revizi RVP a na blížícím se začátku dalšího školního roku]  všichni zasloužíme.

FRIED, J., HANSSON, D.H. Restart. (2010) Brno: Jan Melvil Publishing. ISBN 978-80-87270-04-2