Není nad kvalitní zpětnou vazbu

Image courtesy: Peter Fasano

Taky vás rozčiluje obrázek učitele křičícího: Co to děláš? To tě rodiče nevychovali? Co si o sobě myslíš? a podobně?

Co se žák z těchto informací dozví? V jednom okamžiku v 90 % případů probíhá více činností najednou. O které se mluví?

Co si o sobě myslím? V pubertě? No, že jsem pán tvorstva, ne? Že jsem snědl všechnu moudrost světa. Že mi dospělí můžou vlézt na záda.

Rodiče a vychovávat?

Účelem každé zpětné vazby není ulevit si od zlosti, ale poskytnout dostatek indicií a tím nasměrovat dotyčného jedince „správným“ (rozuměj: „i pro dobro ostatních“) směrem.
Šlo by to tedy i jinak?

4 kroky ke kvalitní zpětné vazbě

Pravidelní čtenáři blogu už asi očekávají, že přijde nějaká rada původně určená pro zcela jiné prostředí, většinou pro oblast managementu. Nemýlí se.

Na rozdíl od mnoha a mnoha „pedagogických“ a „didaktických“ příruček a učebnic nabízí tento typ „literatury“ v praxi okamžitě použitelné a normálním jazykem popsané kroky. Michael Auzzene a Mark Horstman popisují ve svém podcastu Giving Effective Feedback na Managers-Tools™ velmi jednoduchou, na druhé straně užitečnou metodu, která staví na 4 krocích poskytnutí zpětné vazby.


„Můžu si s Tebou chvíli promluvit …“

Z pozice žáka naprosto nečekaný zlom: učitel, tedy tvor, od něhož se očekává, že mě bude především „omezovat“, mě žádá o svolení, aby si se mnou mohl promluvit? Wow. Efekt se u většiny žáků dostaví okamžitě. Učitel ukazuje lidskou tvář i v okamžicích, kdy bude něco vytýkat, a na podobné chování nejsou žáci často připravení.

Samozřejmě se vám nepodaří s každým žákem mluvit ihned. Přestávka má koneckonců jen 5-10 minut, zavolají vás k telefonu … a také někdy dotyčný žák nemá čas. Pokud potřebujete s žákem mluvit delší dobu, domluvte se na nejbližší možný okamžik. V tomto ohledu mi vyhovují půl-polední nebo obědové přestávky.

V podstatě se pro mě učitele nic nezmění, jen oběd do sebe naházím místo 15 minut za deset, nezvednu 5-10 telefonátů nebo neodpovím na cca 10 dotazů, s nimiž za námi žáci každou přestávku do sborovny chodí.


„Podívej, když děláš …“

Jak jinak chcete někoho upozornit, že dělá něco dobře nebo špatně, když se děje x věcí najednou? Jak se v tom má žák vyznat?
Přesně popsat prohřešek nebo dobře provedený postup pomůže při dalším kroku — budování žákovy odpovědi.


“ stane se … (toto):“

Mluvím-li o dobrém/špatném chování, není možné nezmínit následky. Stojí za to zmínit alespoň dva, ať si žák vybere. Z počátku bude spíš překvapený, protože mnohé z následků si samozřejmě ani neuvědomoval.


„Jak bys (chování) mohl změnit/dodržovat?“

Poslední krok

  1. ujišťuje, že stojí tento postup/chování dále dodržovat (případ chvály), 
  2. umožnit každému, aby si nejprve zkusil najít cestu sám.

Samozřejmě trvá dlouho, než se žáci naučí hledat skutečně efektivní a hlavně realizovatelné odpovědi. Nefungující sliby typu „Tak já už vůbec nebudu zlobit.“ mi u každoročního laureáta minimálně důtky ředitelky školy se musí upravit.

„Co kdybys zkusil alespoň do konce týdne nekecat v chemii, aby si tě paní ředitelka nevšimla?“ je výsledek ze předvčerejšího sezení. Pamatujte: zásada Allenova GTD Jaký je další krok? se může použít pro cokoliv, nejen pro organizaci pracovní náplně.

Jak tedy vypadá takový “mini-pohovor“ v realitě?

(podobný rozhovor jsem vedl postupně s několika žákyněmi své třídy na začátku října [2007]. Jména jsem samozřejmě změnil.)

Kamilo, můžu si s tebou chvilku promluvit? (Huh?)
Podívej, když se vysmíváš Lubovi, že má mastnou hlavu, že má vlasy jako květák a já nevím co ještě, nedivím se, že na tebe před školou tak vyjel. Vždyť ty mu nedáváš jinou šanci, než aby ti to vrátil protismečí — a když on je pro tebe květák, ty pro něj jsi […]. A už jste v sobě. Navíc si nemůžeš být jistá, že třeba nejde z ranního tréninku nebo hodiny tělocviku, že si je třeba nestihl ráno umýt a že mu to taky třeba vadí.
Co bys mohla udělat, abyste se zase nezhádali?


Odpověď si doplňte sami. (Pro upřesnění: Po chvíli ticha a za doprovodu slečniných slziček). Od října jsem — zatím — s tímto chováním neměl problém.

Netvrdím, že zatím postup zvládám použít automaticky a v každé situaci. Zkouším tak hodnotit projevy žáků teprve od září, takže mám na čem pracovat. Ale metoda jednoduše funguje.

Celé čtyři kroky navíc nevezmou víc než dvě minuty. Nejlepší ovšem je, že tento postup můžete použít jak pro nevhodné chování, tak i pro povzbuzení „dobré“ praxe. Slyší-li i spolužáci v okolí třeba v průběhu hodiny, jaký způsob chování a práce funguje, někteří určitě nebudou pozadu, aby si jej vyzkoušeli.

[Republikovaný článek z 7.12.2007]

K čemu se mohou studentům hodit myšlenkové mapy?

 

Mapka z hodiny


„Pane učiteli, máme to vytvořit jako myšlenkovou mapu?“
 
Obdobné dotazy mi vždycky zvednou náladu.

Zeptají-li se mě totiž žáci na to, zda pracovat ve formátu myšlenkové mapy:

a) snadno se mi odpovídá („Ano, to vám doporučuji.“)
b) je mi jasné, že nad tématem alespoň trochu přemýšlejí (a pokud se do práce pustí, přemýšlet budou zcela určitě),
c) velmi pravděpodobně si budou téma pamatovat.

 
A jaké jsou další důvody?
 
Myšlenkové mapy graficky uspořádávají vztahy mezi tématy a koncepty. Využívají současně vizuální i verbální podoby nápadů.
 
Máme-li věřit tvrzení neurovědců, potom znázornění vztahů mezi jednotlivými koncepty usnadní zapamatování, neboť začlení nové informace do patřičného kontextu a současně umožní doplnit relevantní informace uložené v paměti.
 
Ideální nástroj, že?
 
Ve školské praxi je to s používáním myšlenkových map poněkud komplikovanější.
 
I když se minimálně pro část studentů využívajících především vizuální (a do jisté míry také prostorovou) inteligenci (nebo přesněji vizuální a motorický (kinetický) styl učení) mapy více než hodí, na školách, zejména těch středních a vyšších, se vyskytují stále jen sporadicky.
 
Až na několik osamělých vlaštovek totiž učitelé s mapami bohužel cíleně nepracují.
 
Smutné. Vzhledem k tomu, jak efektivní nástroj pro třídění informací a zvýšení produktivity mapy jsou, nemělo by se na ně ve školách zapomínat.
 
K čemu by mohli studenti mapy používat?

 

Vlastní tvoření mapy je k nezaplacení

 
Na myšlenkové mapě člověk pracuje nejčastěji samostatně. Hledá vlastní témata. Hledá jejich ideální pojmenování. Hledá vlastní obrázky, které jednotlivé „uzly“ vystihnou.
 
Informace se v mapách objevují ve vizuální podobě. Myšlenkové mapy vlastně převádí i nejsložitější témata do „jednoduchých“ diagramů, znázorňujících klíčová témata, doplňující informace a především jejich vzájemné vztahy.
 
Když se student pustí do tvoření myšlenkové mapy, musí nejprve rozložit komplexní, nezpracované informace (znalost) a problémy do klíčových konceptů (analýza), zhodnotit jejich význam, uspořádat (porozumění) a následně je vzájemně propojit (syntéza), a tedy použít v systému, který student chápe. Vlastní kresby (či další „grafická“ vylepšení map) potom zapojují do práce na mapě také tvořivost. (Nešálí vás zrak, celá Bloomova taxonomie v jednom odstavci, ehm, při tvoření jedné mapy.)
 
Mapy umožňují studentům vidět jednotlivé koncepty ve vzájemném vztahu s koncepty, které již chápou. Umožňují jim připojit k existujícím konceptům nové informace a uspořádat je do logické struktury, se kterou budou moci později pracovat.
 
Jinými slovy, učit se smysluplně. Šprtům a tzv. průtokovým ohřívačům ovšem mapy radost neudělají. I sebemenší krůček jako souhrnné pojmenování tématu či hlavních podtémat totiž vyžaduje, aby student u učení přemýšlel – a pokud možno vlastními slovy.
 
V jakých oblastech mohou studentům myšlenkové mapy pomoci?

 1. Brainstorming a evokace (třeba před zkoušením)

 
Dojde-li na brainstorming, mapy poslouží více než skvěle.
 
Řekl bych, že jen o malinko lepší je používat při brainstormingu lepíky, aka lepicími lístečky. Ale vzhledem k ceně lístečků a požadavkům na prostor při lístečkové variantě je to vítězství o prsa.
 
Z vlastní zkušenosti můžu směle tvrdit, že jen málo činností vám před zkoušením zajistí úspěch, jako když si ze studovaného tématu vytvoříte myšlenkovou mapu.
 
Je celkem jedno, o jaký předmět se jedná. A vzhledem k úspěchu dcerky v testu z fyziky, kterému předcházelo kreslení mapy na téma difúze, Brownův pohyb a další, dostáváme se do království neomezených možností. Stejně jako v zeměpisu na obrázku. (Nejkrásnější ovšem, že ji do kreslení map nemusím nutit. A vlastně ani jí o tom říkat.)

 

2. Řešení problémů a rozhodování

 
Myšlenkové mapy nutí studenty přemýšlet s tužkou v ruce. Nutí uvádět jednotlivosti do kontextu s dalšími jednotlivostmi i s celým kontextem.
 
Mapa je díky rozložení uzlů („bublin“) z obou stran centrálního pojmu velmi flexibilní.
 
Především v digitální podobě umožňuje formát mapy jednotlivé informace přesouvat Tím lze alespoň částečně předvídat, jak by se mohly jednotlivé scénáře v budoucnosti odvíjet. Proto mohou při práci s mapou studenti odhalit i alternativy, které nebyly na první pohled patrné.
 
Jinými slovy, díky flexibilitě mapy se mohou studenti podívat na problém z různé perspektivy.
 
(FYI: Podobně se v elektronické podobě chová také klasický odrážkový seznam, např. ve wordovském dokumentu v zobrazení „osnova“, které umožňuje jednotlivé části seznamu rychle „sbalit“ či přesunout na konkrétní místo.
 
Minimálně mně ovšem vztahy znázorněné v mapě usnadňují práci i orientaci. A zatím ve všech softwarech na tvorbu map, s nimiž jsem kdy pracoval (a nebylo jich málo), byla práce daleko příjemnější než v klasickém odrážkovém seznamu.)

 

3. Psaní poznámek z výkladu/samostudia ve formě mapy

 
Většina studentů si zapisuje poznámky klasickým způsobem pod sebe, do odrážkového seznamu. Mapy, zejména ty v digitální podobě, jsou pro psaní poznámek daleko efektivnější.
 
Výklad či prezentace, stejně jako práce se studijní literaturou, již dávno není lineární.
Učitelé během výkladu nikdy nepostupují lineárně od A do B, z B do C, z C do D. U většiny „učebních“ látek to vlastně ani nejde. Skáčou od jednoho k druhému (přesněji „stále se vrací k tomu samému“), neboť z vyděšených očí svěřenců pochopili, že drtivá většina – nepochopila.
 
Uvádí další a další konkrétní příklady použití, jednotlivé jevy odhalují z různých úhlů pohledu, vysvětlují souvislosti.
 
Jak má chudák klasický lineární záznam obstát v tak komplikované džungli?
 
(Světlou výjimkou budiž absolutní základy matematiky, které ve své ryzí podobě třeba sčítání a odčítání do desíti či malé násobilky příliš prostoru pro experimenty typu „Vysvětlím to 41 různými způsoby.“ nenabízí. A navíc žáci na této úrovni budou jen těžko řešit, jak nakreslit myšlenkovou mapu.)
 
A literatura? Schválně se podívejte se do jakékoliv „nové“ učebnice.
 
Všimli jste si, nakolik doplňují obrázky a jejich popisky klasický „blok“ textu? Jak se informace překrývají? Doplňují? Upřesňují? A do jaké míry rozšiřují základní informace odkazy například v okrajích? A o kolik se informace rozšíří, vezmete-li do ruky druhou učebnici?
 
A to raději už ani nezmiňuji, jaký kolotoč nastane, když se učitel rozhodne doplnit informace odkazem na nějaký multimediální obsah, který do rovnice „čtu + vypisuji = (snad) zapamatuji“ přidá proměnnou „ne/líbí se mi to“.
 
Struktura mapy umožňuje velmi rychle přidat na požadované místo novou informaci.
 
Stručnost, možná až úsečnost, kterou tvoření myšlenkových map vyžaduje v heslu „jedno (několik) slov- jeden uzel“, ovšem na druhou stranu zajistí, že si studenti nevypisují celá souvětí (plná předložek, spojek, sloves a další havěti), ale pouze klíčové informace.
 
Každá mapa by se navíc měla vejít na jeden list papíru. Proto mají studenti stále před očima celou hierarchii vysvětlovaného problému se všemi konkrétními příklady, jejich teoretickým základem a vztahy mezi nimi.
 
Vezměte například úvodní mapku. Vznikla letos v 6. ročníku, když jsme s žáky probírali veledůležité učivo „jak si psát poznámky“ (respektive jak poznat klíčovou informaci od těch méně důležitých a jak si tuto hierarchii poznamenat, abych se v tom za nějakou dobu stále vyznal). A nástrojem byl celkem schopný (a zdarma) Coggle.it.

 

4. Shrnutí knih, článků a esejí

 
Na základní škole méně, na vyšších stupních mnohem častěji, setkávají se studenti vedle učebnic s další studijní literaturou, která doplňuje základní učebnice. Nemusí se jednat jen o učebnice.
 
Čím je materiál delší a složitější, tím obtížněji se v něm člověk vyzná. A tím hůře si pamatuje, o čem vlastně čte.
 
Myšlenkové mapy nutí studenta rozložit komplikovanou informaci do menších úseků, které se snadněji pamatují. Zachycují základní informace v kontextu ostatních informací a tím usnadňují jejich uložení do systému již pamatovaných záležitostí.

 

5. Rozložení projektů až na úroveň jednotlivých úkolů

 
V ideálním případě zadávají učitelé ve škole projektově laděné úkoly. V ještě ideálnějším případě se vedle individuálních projektů objevují také projekty skupinové. A v úplně nejideálnějším případě se jedná o dlouhodobější a pokud možno komplikované projekty.
 
Zejména starší (rozumějte, zkušenější) studenti nejsou z velkých projektů příliš nadšení. Není se čemu divit. Prvotní šok (a představa obrovské kopy práce) vezme dech mnoha zkušeným projektovým matadorům.
 
A šok neplyne jen z objemu práce. Velkou část práce na skupinovém projektu tvoří také organizace, komunikace a rozložení práce všem členům týmu.
 
Myšlenkové mapy při přípravě projektu pomohou.
 
Ať už ve fázi brainstormingu, roztřídění a zhodnocení výstupů přes rozmělnění konkrétních oblastí odpovědnosti až k jednotlivým konkrétním činnostem (nebo kontaktním údajům na členy projektového týmu). A to vše na jedné stránce.

 

6. Příprava podkladů pro psaní slohovek, referátů, laboratorních protokolů a (třeba) seminárek

 
Přípravě na psaní, psaní a také hodnocení slohových prací věnuji v budoucnu samostatný článek.
 
Nyní snad postačí jen podotknout: slohovou práci nelze začít psát od začátku do konce (jak mnozí studenti dělají).
 
Stejně jako u projektu, i u referátu, slohovky či jiného „textu“ musí proběhnout fáze posbírání, utříbení, přeformulování informací a jejich poskládání do smysluplného, souvislého a na sebe navazujícího souboru úryvků a poznámek. Z nich následně vznikne použitelný a (velmi pravděpodobně) smysluplný text. A navíc to nebude bolet.
 
Myšlenkové mapy proces vzniku referátu, slohovky (nebo třeba tohoto článku) výrazně usnadňují. Věřte mi. A pokud pochybujete, počkejte si na příští článek.

 

Milí učitelé,…

nevytvořil jsem souhrnný text. Zdaleka jsem nevyčerpal všechny možnosti, které by na téma studentský život a práce mohly zaznít. Mnohý z výše uvedených bodů se překrývá s již publikovanými texty o mapách v hodinách či mapách pro učitele.
 
Jako vizuální typ studenta však prosím.
 
Mapy rozhodně nebudou vyhovovat všem typům studentů. Některým jejich výroba bude trochu na obtíž.
 
Ale přesto naučte své studenty myšlenkové mapy používat. Nějakou dobu potrvá, než si tuto techniku osvojí (a upevní). Veďte je, nuťte je zpočátku mapy používat. Nechejte je, ať si do map kreslí. Ať si jednotlivé větve mapy vybarvují. Ať se nad jejich tvorbou baví.
 
Může to znít jako ztráta času. Leč, uvědomte si jedno: učíte je myslet s tužkou v ruce. Učíte je hledat v hromadě informací souvislosti. Učíte je drolit komplikované problémy v jednoduché, přehledné diagramy.
 
Učíte je pro život.
 
Zapojte se do diskuse:

  • K čemu používáte myšlenkové mapy?
  • Jak používáte myšlenkové mapy ke svému studiu?
  • Jak vedete žáky k tomu, aby myšlenkové mapy používali?