7 kroků–a bude z vás tvořivý učitel

 

Image courtesy: Nhoj Leunamme == Jhon Emmanuel

„Pane učiteli, kam chodíte na ty nápady?“
„Na jaké nápady?“
„Třeba na to, že se budeme z Dr. Horribla učit angličtinu.“
„Bavilo tě to?“
„No jasně, to bylo úplně super.“
„No, tak neřeš, jak jsem na to přišel.“

Proč by žáci měli vidět do učitelovy kuchyně?

Mám jim tvrdit, že mám na drátě nějakého poskoka?

Že stačí, když mu zavolám, a on mi do sluchátka vychrlí tuny nápadů do každé hodiny, že si je ani nestíhám zapsat?

Nebo jim mám říct pravdu?

Že postupuji podle stejného receptu, který je v hodinách učím (třeba při psaní slohových prací, prezentací a dalších úkolů a projektů)?

Že je učím, aby se nebáli přemýšlet s tužkou v ruce?

Že je učím vybrat si z nápadů ten nejzajímavější (a v dané chvíli nejuskutečnitelnější) a vedu je k tomu, aby ho realizovali?

Že je učím to, co v praxi dnes a denně používám – stejně jako to používají tisíce „kreativních“ profesionálů?

Možná příliš fandím svému povolání. Učitelství bezesporu patří mezi pomáhající profese. Učitelství patří mezi profese, které naše byrokracie vnímá trochu jako výrobní linku. Ve třídě je tolik a tolik dětí (rozumějte, tolik a tolik dětí vjede na pásu do 1., 2., 3., … 9. třídě, v prváku, druháku…), dostanou proto tolik a tolik peněz.

Učitelství a učitelé (hodní toho jména)ovšem nejen vyrábí (tuny osnov, plánů, směrnic, dopisů, protokolů a dalších nesmyslů).

Oni nejen pomáhají.

Učitelé skutečnou podstatou své práce patří do nové „kreativní třídy“ profesionálů.
Musí (ve svých svěřencích) vytvářet pozitivní hodnoty a postoje, neboť většina si jich z rodiny přináší jen tuze poskrovnu, a budovat a posilovat dovednosti a samozřejmě znalosti. A to už je úkol, na který by se měl člověk pořádně připravit.

Chcete jít do hodiny s úsměvem a učit z materiálů, které budete perfektně znát – a budete jim skvěle rozumět? Tak si je sami vytvářejte.

Že to dá moc práce?

Že je to složitější než vzít učebnici, otevřít ji na straně 30 a učit?

Že to není pohoda?

Ne. To rozhodně není.

Ale ta trocha námahy stojí za to.
 

1. Přestaňte hledat výmluvy

„Za ty peníze to nestojí! Pracuji jen do výše svého platu. Tohle mi nikdo nemůže nařídit!“

Jistě, máte pravdu. Ale nejsme jediní, kdo obětuje hromadu času nad 40hodinovou pracovní dobu. Nejsme jediní, kdo děláme mnohem víc práce, než ke kolika jsme upsali v pracovní smlouvě. A nejsme jediní, komu se chce při pohledu na výplatní pásku zaúpět.

Zapomeňme na to, že by pořádná, náročná příprava na další den byla něco navíc. Je to součást naší práce.

Přestaňme se vymlouvat, že jsme na dnes, na zítřek, na tento týden, na tenhle rok nic nevymysleli, protože…

Pokud se chcete ve škole cítit dobře, pokud se chcete cítit dobře ve třídě, pokud se chcete cítit dobře jako učitel (za předpokladu, že učíte proto, že vás to baví, a ne proto, že nic jiného neumíte – v tomto případě tohle pravidlo platí bez výjimky sto tisíckrát), přestaňte se vymlouvat, že jste do hodiny nic nevymysleli.

Sedněte a začněte vymýšlet. Uvidíte, že za pár týdnů to půjde mnohem snadněji. A časem už se ani nebudete muset nutit.
 

2. Vymýšlejte. [Tečka.]

Musím si do další hodiny zase něco vymýšlet a připravovat?

Co je tohle za nesmyslnou otázku?

Ptáte se podobně divně i v jiných situacích? „Mám žízeň. Mám se jít napít, nebo ještě chvíli počkat, až budu
mít ještě větší?“

Stejně tak neřešíte o Vánocích, jestli máte zdobit stromek (nebo kus větve), či pořizovat ratolestem nějaké ty vánoční dárky. Jsou situace, kdy člověk nepřemýšlí – a jedná. Rozvěsí ozdoby (jaké musí trochu „promyslet“, nad tím už musí popřemýšlet). A vyrobí nebo nakoupí dárky (nad tím ovšem hodně popřemýšlí).

Proč by měly být přípravy na hodinu v něčem jiné?

Jsem učitel a učím mladé lidi přemýšlet, tvořit, něco „zvládat“. K tomu mi učebnice maximálně tak trochu pomůžou. Na mně je, abych vymyslel situaci, která mé obecenstvo donutí k tomu, aby vůbec chtěli učebnici otevřít.

Nebo zkonzultovat pravidla pravopisu.

Nebo prohledat na web.

Začněte se proto brát vážně. A začněte brát i svou přípravu vážně. Jste profesionálové. A vaším úkolem je vymýšlet problémové situace, které druhým rozšíří obzory.

Jistě, nebude se vám vždycky chtít. S „nechce se mi“ bojuje každý.

Zvykněte si na myšlenku, že musíte. Že není vyhnutí. Jinak bude žízeň. Hlad. Přijdou kobylky. Potom vítr. Zařve každý prvorozený… (Imaginaci se meze nekladou.)

A najednou zjistíte, že snadněji překonáte pocit „se mi zrovna teď nechce“.

Přestanete vymýšlet důvody, proč že to nejde. Jednou jste se rozhodli. Když máte v krku sucho, napijete se.

Když vás čeká další vyučovací hodina – vymyslíte něco netradičního, neotřelého, prostě použitelného. A pamatujte, učebnice vás maximálně nasměruje. Situaci musíte ušít na míru právě vaší třídě.
 

3. Vytvořte si prostor na uvažování

Někdo raději pracuje v noci. Já si raději přivstanu ráno nebo si na „kreativní práci“ (fuj, to zní ošklivě) pravidelně vyhradím část dne. (Mimo domov. Se třemi dětmi a stárnoucím domkem toho „volna“ člověk moc nemá.) Čas prostě člověk nenajde, udělá si ho.

S nápady je to podobné. Nečekejte, až přijdou. Hledejte je. A ne, nenamlouvejte si, že budete s nápadem pracovat, až se objeví. Vytvořte si prostor, který věnujete jen přemýšlení.

A co v této době uděláte? Promyslíte probíhající projekt/y, zamyslíte se nad tím, co a jak udělat a během toho vás napadnou nové aktivity. To neslibuji. To vám garantuji.

Já sám využívám příležitostí, které mi nabízí rozvrh. Prostě se mi najednou v rozvrhu hodin objeví hodina (přesněji, většinou dvě) navíc. A s těmi pracuji, jako by byly povinné. To znamená, žádné vyrušování. Nada.

Pokazil se ti počítač? Podívám se na něj za hodinu. Nevidíš, teď učím, pardon, vymýšlím.
45 minut přemýšlení není tak moc. Ale vyplatí se.

Když už nějaký ten projekt „objevíte“ a promyslíte a přípravu završíte, nespěchejte. Budete mít chuť co nejdřív začít, ale nebojte se nechat projekt uležet. Uvidíte, že se záhy objeví další, ještě užitečnější nápady.
Například velmi obtížnou slovní zásobu a fráze ze zmíněných videí jsme zkoušeli úplně jinak než klasická „učebnicová“ slovíčka – a úspěchy se dostavily.

Stejně jako dlouho zrající sýr i projekty chtějí svůj čas.
 

4. Pracujete „pro dobro všech“

No fuj, z tohohle podtitulku patos doslova kyne, že? A je hustý (a chemický, celý fujtajblový) jako špatně
umíchaná tatarka. Uznávám. Ale podívejte se na to realisticky.

Všechny ty Janičky, Marušky, Haničky, Petříkové, Martinové, Vojtové, Jakubové a další exoti vás budou živit.

Nemusí zrovna dělat na váš důchod. (Kdoví kolik důchodových reforem ještě přijde a jak to bude vypadat za pět nebo deset let.)

Ne, oni se budou starat o to, abyste přišli do obchodu a mohli si ze svých naspořených peněz koupit 5 rohlíků, kousek másla a litr mlíka.

Možná budete mít na víc, tak tedy se tedy postarají i o to, že bude v Ikey nová sedačka, že vám ji někdo doveze vynese do 5. patra, smontuje a v koupelně si otočí nekapající kohoutek a umyje si mýdlem ruce. A když budete mít opravdu štěstí, třeba to bude právě David, kterého jste mýdlo naučili používat.

Občas neuškodí připomenout si Proč vlastně učím? a jít až do absolutních detailů. Na rozdíl od jiných výsledky své práce hned neuvidíme. Ale rozhodli jsme se pomáhat druhým. A kdo ví, jednou se nám ta pomoc může vrátit.
 

5. Rozdělte projekt do malých, zvládnutelných částí.

Z hromady práce, kterou si člověk při prvním nápadu na nový projekt uvědomí, se chce strčit hlavu do písku a křičet: Zmiz! Odejdi! Apage! Kušuj! Nechci tě ani vidět.

Jedna z věcí, kterou tvořivé mozky moc neumí, je vypnout hlásek, který člověku našeptává toho je moc, to nezvládneš, do toho se raději nepouštěj. Představíte si, co všechno by se mohlo pokazit – a raději se do ničeho nepustíte.

Naučte se rozdělit si práci do malých kroků. Mám učit podle 60minutového filmu? Potřebuji k tomu scénář?

První krok: vyhledat scénář. (cca 5 min). Pokud na internetu není k dispozici (velmi nepravděpodobné), potom přepsat jednotlivé dialogy.

Ne najednou celý film, to je na zblbnutí. Jděte po scénách. (Ono vás to za nějako dobu velmi pravděpodobně přejde, vrátíte se k internetu, změníte klíčová slova a simsalabim, scénář bude na světě. A pokud ne, tak je mi vás upřímně líto.)

Scény ve mainstreamových filmech nemají více jak 5-6 minut, to je pravidlo. Pokud chcete učit z nějakého super-artového-od-téměř-neznámého-umělce-který-filmem-léčí-komplexy-svoje-i-svého-okolí, ušetřím vám spoustu času: vykašlete se na to. Ty „normální žáky“ ve třídě to nebude zajímat a v hodinách budou otravovat.

Potřebujete přidat otázky, abyste zkontrolovali, jak žáci rozumí? Cvičení na hledání synonym v textu? Doplňovačku? Křížovku?

To všechno jsou malé kroky. Co cvičení, to krok. A nikde není psáno, že je musíte udělat všechny najednou.

A nezapomeňte. Učíte několik tříd a většinou si všechny zaslouží podobně pečlivý přístup.

6. Sledujte, jak práce postupuje

Strávíte 10 hodin u počítače, datlujete cvičení jedno za druhým, kreslíte části trávicí soustavy do pracovního listu, mezitím odbíháte dovařit polívku, připepřit omáčku, utřít rozlité pití nedbalé ratolesti („Cos zase dělal, ty číslo jedno, navíc periodické?“), potom další cvičení, telefonát s babičkou, vyluxovat v pokoji – ale vy zůstáváte naprosto klidný. Máte přece vytváření celého projektu rozdělené do malých, zvládnutelných krůčků.

Ale přece jen máte pocit, že to v tom všem víkendovém (nebo odpoledním) shonu nějak neodbývá.

Existuje jednoduchý recept: Osel kráčející za mrkví nebo bodlákem.

Není nic vyčerpávajícího než se užírat pocitem, že práce nijak neodbývá.

Čím víc projektů najednou člověk chystá, tím víc má dojem, že všechny pořád stojí na místě, že se nikam neposunuje. A čím je příprava delší, tím víc má pocit, že bude nejlepší se vším prasknout a pustit se do něčeho smysluplnějšího, třeba do vytírání podlahy. (Ironie. Upozorňuji pro případ, že ještě nemáte malé děti.)

Úplně stačí si během uvažování nad projektem tyto kroky sepsat do seznamu, pěkně jeden po druhém.

Co projekt, to samostatný seznam. Co položka, to maximálně 10 – 15 minut práce. (Víc času pohromadě asi neulovíte.) A pěkně odškrtávat (nebo přeškrtávat), ať vidíte, jak vám projekt pěkně odsýpá. A pokud si na konec projektu dáte nějakou tu mrkev, ehm, odměnu, uvidíte, že se vám bude dělat rychleji.

Pokud patříte mezi fanoušky metody GTD, potom si rozdělujete úkoly podle kontextu, ve kterém se musíte nacházet, abyste mohli úkol udělat.

Víceméně celý červenec a srpen jsem strávil čekáním na manželku na rehabilitacích, kde samozřejmě nebyl internet. Proto jsem měl úkoly, které šly udělat @Na počítači rozdělené do dvou skupin: @Online a @Offline. Proč se zaobírat něčím, co nemůžu v čekárně řešit? Raději budu přemýšlet nad tím, co mám šanci změnit, upravit, doladit, nebo třeba rovnou napsat, jako třeba tento článek. (Publikuji po 14denním odležení, uležení, prostě dozrávání.)

(Všechny mé články na téma GTD zmizely se zánikem bloguje.cz, zde je link na web se spoustou užitečných tipů.)
 

7. Nezapomínejte dobíjet baterky

Poturčenec horší Turka.

Přesně tak charakterizuje manželka můj přístup k ehm, pohybu. Jsem člověk, který v posledním roce snížil svoji váhu o více jak 25 kg, a tak nějak najednou bez pohybu nemůže být. Já baterky dobíjím během, a tak nějak nevědomky (rozuměj „ale pořád“) to doporučuji všem.

Každému vyhovuje něco jiného. Kino, divadlo, knížka, film, telenovela, dobré jídlo, dobré víno, tuna čokolády nebo výlet s rodinou, všechno má své regenerační kouzlo. (Zkoušel jsem všechny kromě telenovel, na ty mám slabý žaludek. Ale stejně nejlíp funguje výlet nebo hromady kilometrů běhu. Nekecám.)

Mozek potřebuje načerpat inspiraci, jinak chuť tvořit vyšumí. Co chuť, ona úplně vymizí vůle. Mám to za sebou, takže vím, o čem mluvím. Ale o tom snad někdy příště.

Během příprav či realizace projektu je potřeba občas vypnout. A dát tělu zabrat. Tečka.
 

Za sedmero krok-ami a postupy… aneb co s tím dál?

V koutku duše chce každý z nás dělat věci pořádně. I když to často skrývá dovedně ukryté za výmluvami, za hromádkou ehm, lenory či jiné smrtelné nemoci. Prostě se nám líbí, když po nás něco zůstane. A když to něco hezky vypadá. A když to navíc k něčemu je.

Jen to něco stojí. Pot. Krev A slzy, sliboval Churchill Anglii na začátku II. světové války.

Škola není válečná zóna. Místy k tomu ovšem nemá daleko. Ono k vypuknutí války nemusíte vystřelit sedm kulí jako v Sarajevu. Ono úplně stačí, když se na nějaké střílení (nápadů) zodpovědně vykašlete. A najednou je z mírných, vždy tvořivých beránků smečka hladových, krvežíznivých trollů, jen, jen se do milého učitýlka zahryznout. Raf.

Geniální čínský stratég generál Sun C’ napsal: „Ve válce se vítězný stratég rozhodne pro bitvu až ve chvíli, kdy je vítězství jasné.” (it is that in war the victorious strategist only seeks battle after the victory has been won…) Třeba se vám bude s uvedeným seznamem kroků vítězit snadněji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *