Jak číst (populárně) naučné knihy

ImageCourtesy: Mo Riza

Škole se často vytýká, že nás toho moc nenaučí. Tisíckrát opakované klišé přece zní: Škola nás nenaučí praktické dovednosti. Třeba napsat kvalitní životopis. Nebo efektivně studovat.

Kecy.

Možná kdysi dávno, když jsem ještě chodil do školy já, tomu tak bylo. Kdyby si však tito dnešní kritikové ráčili vytáhnout hlavu ze zadku oněch míst, kde se nohy setkávají s trupem, a vydali se do skutečných tříd na normálních školách, hlavou by o zeď tloukli, svědomí zpytovali, čerta se báli.

Na mnoha školách se učí praktické (a užitečné) věci. Teda minimálně na té naší.

Jaké zásady efektivního čtení si odnáší do života každý deváťák, který absolvuje mé hodiny češtiny?

1. Nedočítejte knihu, která vám nic nepřináší

Jako zkušení čtenáři nemusíte knihu dočíst. Mýtus dočítání asi vyvolaly babičky, maminky a desítky dětských pohádkových knížek. Člověk nějak získá pocit, že musí číst do konce, aby zjistil, jak příběh dopadne.

Zkuste sladce spát s vědomím, že vlk právě slupl Karkulku i s babičkou.

Že Popelka odešla z bálu, ztratila střevíček, princ jej našel a…

S vědomím, že se Neo vrátil do matrixu, aby vysvobodil Morfea z rukou agenta Smithe. (Ve filmech to funguje také.)

Very unlikely.

V policích knihoven se však práší na jiné knihy. Zatímco Potopu, Ohněm a mečem, Toma Jonese či Plačky nad Finneganem jsem si užil, Joycova Oddyssea jsem prostě nedal. Měl bych se za to stydět?

Ve výborné knize esejí Jako román mluví Daniel Pennac o jednom z prvních návyků (pravidel) zkušených čtenářů – nemusíte dočíst knihu, která se vám nelíbí a nic nepřináší. Za nedočtení knihy vás v životě nikdo perzekvovat nebude. Není-li ovšem člověk učitel.

Dočíst nemusíte jen romány či povídky. Stejně tak mohou dopadnout i nebeletristické knihy. Možná především tyto.
Upravené pravidlo Pennacovo tedy zní: čtěte jen ty části knihy, které vám přinesou nějaký užitek.

2. Začněte se životem autora

Fakt, že někdo napíše knihu, říká o člověku mnoho. Stráví hodiny studiem materiálů a podkladů. Stráví hodiny jejím sepisováním. Stráví další hodiny editováním, Minimálně položku „vytrvalost“ může ve svém životopisu tučně zvýraznit. To ovšem o užitečnosti knihy nic neříká.

Zjistěte, co o svém oboru ví. Jakého postavení ve svém oboru dosáhl? Co jiného dokázal, než napsat tuto knihu? Poradí přítel Google. A bylo by dobré konzultovat s ním dříve, než se do čtení pustíte.

[SpoilerAlert:] Počítejte však s jedním. Vlivem této zásady se takové učebnice metodiky a didaktiky výuky budou číst tuze, přetuze obtížně.

3. Projděte si obsah/rejstřík

Čte (či studuje) se mi nejlíp, když vím, co od textu čekat. Když zhruba tuším, jaký typ obsahu mě čeká. Když poznám zdroje, z nichž autor vychází, když vím, jakou formou (jazykovou i strukturní) se rozhodl text své knihy zpracovat.

4. Prolistujte celou knihu

Než se pustíte do čtení, zjistěte, kolik času strávíte s jednotlivými úseky.

Prolistujte knihou a zjistěte, jak dlouhé kapitoly vás čekají, jakou formu mají, jak autor pracuje s podkapitolami, se shrnutím obsahu.

Před čtením kapitol projděte celou kapitolu, přečtěte si nadpisy, podnadpisy, tučně zvýrazněný text, prohlédněte obrázky a titulky obrázků. V tuto chvíli byste také měli vědět, jestli vás kniha nějak obohatí. Pokud ne, co vás nutí číst ji dále?

5. Zvýrazněte důležité pasáže

Manželka mě používá jako zdroj varování dětem: hlavně nečmárejte do knihy jako taťka, slyším pravidelně. Nesouhlas – a nejen v tomto se naše výchovné metody rozcházejí.

Nedokážu si představit, že bych četl knihu bez zvýrazňovače a tužky v ruce. Zvýrazňovačem (či podtržením propiskou) vybírám pasáže, které mě při čtení osloví, které mě zaujmou natolik, abych si je chtěl zapamatovat. Zvýrazněné pasáže potom přepisuji do patřičného notebooku v Evernote.

V elektronických knihách dojíždím na absenci Kindle. Ač má Android (i PC), kde ebooky čtu, nativní aplikaci pro e-booky, ani jedna z nich neumí exportovat v textu zvýrazněné pasáže do nějakého textového souboru, jako to umí Kindle. Stejně tak to neumí e-BookReader na mém tabletu Samsung 8.9″. Byť původně digitální, přece jen musím zatržené pasáže přepsat jako z analogu.

Časem, bude-li to situace vyžadovat, plánuji pořídit C-Pen skener.

6. Pište si poznámky do okrajů knihy

Druhým nevyhnutelným pomocníkem je mi kvalitní propiska. V současné době je mi favoritem gelové pero Pentel Hybrid Technica, které se díky tenkému hrotu nepropíjí na další strany jako obdobné výrobky Pilot (z řady Be-Green). Praktičnost asi zvítězila nad mou láskou k recyklaci.

Do okrajů knih si píši poznámky, kreslím „sketchnotes„, nejčastěji ve formě různých rámečků a diagramů.

Své žáky též učím techniku RWCT „podvojný deník“, kdy při výpiscích student současně (ve vlastní části textu) polemizuje či hodnotí autorovy výroky. I toho se v odborných publikacích dopouštím. Poznámky, stejně jako podtržený text, potom přepíšu/vyfotím do Evernote.

Při čtení některých knih jindy používám další studijní metodu RWCT, v Česku i jinde známou jako I.N.S.E.R.T.

Během čtení si do okrajů knihy kreslím symboly podle obsahu textu. Mé symboly se ovšem od RWCT liší:

x pro informaci, kterou znám již znám,
* pro informaci, kterou si musím zapamatovat,
-> pro novou informaci, která ovšem není úplně významná,
[] pro informaci, se kterou musím udělat,
? pro informaci, o níž bych se chtěl dozvědět více,
WTF pro informaci, která je v rozporu s tím, co znám.

7. Založte si lepíky stránky, ke kterým se chcete vrátit

Není moc vynálezů, které by život studentů usnadnily více jako Wikipedia (pro studijní metodu Ctrl+C, Ctrl+V), zvýrazňovač, tužka/papír a lepíky.

Nejčastěji zakládám stránky, které obsahují opravdu důležité informace. Někdy jsou to schémata či fakta, která chci použít v přednášce, zajímavé učební metody, které chci s žáky (přesněji na žácích) vyzkoušet, či jen zajímavé citáty, ke kterým bych se chtěl někdy vrátit.

Pokud se jedná o knihu, se kterou pracuji často, zakládám si lepíky jednotlivé kapitoly a podkapitoly, abych nemusel stále řešit index/obsah knihy.

8. Převeďte poznámky z knihy do digitální podoby

Pustíte-li se po prvních x-krocích do čtení, je jasné, že v knize nějaký ten „poklad“ naleznete. Projděte knihu a převeďte základní sdělení do konkrétních činností (i když budou spadat do seznamu @Někdy/Možná).

V dnešní době si jen obtížně představuji člověka, který by chtěl mít své poznámky jen v klasické, papírové podobě. Nebojte se své poznámky digitalizovat.

Zcela jistě jste během čtení narazili na citáty, které chcete uchovat, na diagramy či obrázky vhodné k oskenování (a založení do systému). Nebojte se, mobilním telefonem dnes člověk pořídí více než ucházející snímky. Evernote, OneNote či myšlenková mapa vytvořená v některém z dostupných nástrojů, snesou leccos.

Efektivní čtení se dá naučit

Dovolím si tvrdit, že se minimálně na naší škole učí užitečné věci i dovednosti. Co by to bylo za tvrzení bez důkazu, že? Jsme téměř „běžná“, spádová základní škola na hranici sociálně vyloučené oblasti. A přitom naši žáci dopadli v roce 2009 v PISA testech výborně. Nevěříte?

Budiž mi toto důkazem, že mí žáci číst umí.

Co při čtení populárně naučných knih děláte vy?

[PS: Když po sobě výsledný text čtu, začínám se divit, že jsem vůbec některé knihy dočetl. Mezi jinými třeba Konec prokrastinace. Milí přátelé z Melvilu, WTF? [Komentář bude, podobnou „lahůdku“ si nenechám ujít.]

Book review: Ten Commandments for the Thriving Writer by Karen Banes

It doesn’t matter whether you’re moonlighting or thinking of becoming a freelancer, you can take from „10 commandments for the Thriving Writer“ quite something. Karen Banes, a long time freelance writer and editor herself,  offers in a short guide simple principles on how to freelance and/or blog and/or write and publish an e-/book.

The first chapter offers simple, yet powerful routine for finding writing ideas – and it is simply brilliant. The last chapter on how to stay sane when freelancing closes the book in a style. And in-between, Banes mentions several handy resources for writers, „doable“ routines and advice to follow like how to re-purpose your content, outsource and network.

So, if you think of becoming a freelance writer and haven’t done much research yet, this is a „must-read“.

A disclaimer: I received a free copy in exchange of my honest review.

Delegovat úkol neznamená zbavit se horké brambory

Burning Food

Imagecourtesy: Pheaber

Všeobecně platí, že jakmile člověk „povýší“, brzy zjistí, že rozhodně nestíhá dělat všechno sám. Přibydou nové úkoly, rozšíří se oblasti zodpovědnosti a všechno jako dřív rozhodně stíhat nebudete. Ptáte se, jak tohle souvisí s praxí učitele? Jakou může mít obyčejný učitel jako já „vedoucí pozici“?

Nu, odpovědí bych měl hodně. Většinu si raději teď nechám pro sebe. Hm, nebo… jak to říct a nikoho nenaštvat… Řekněme, že rozhazovat kolem sebe úkoly nemusí jen ředitel školy nebo jeho zástupci.

(Mí drazí kolegové, kteří možná tento článek čtete, jako omluvu nabízím své „malé“ tajemství. Jinými slovy, můžete mi to vrátit i s úroky.)

Delegování není jen rozdělování úkolů

GTD používám hodně dlouho. Pomáhá mi v mnoha okamžicích pracovního života. Ale k delegování úkolů řeknu jen jedno: je to jedna z nejlepších věcí, které mě GTD naučilo.

Žádný člověk není ostrov a na všechno prostě sám nestačí.

Proč tedy nedelegovat úkol na někoho, o kom vím, že práci udělá mnohem lépe než já Navíc, když je to úkol, s kterým byste se zbytečně potýkali?

V této souvislosti rád vzpomínám na první úkol při nástupu na Husovu – vybavit studovnu novými studijními materiály. O co šlo? Vybav žákům učebnu studijními materiály pro žáky od 7. – 9. tříd.

Jako absolutní začátečník, v prvním přípravném týdnu mého prvního školního roku coby učitele, jsem dostal – na poměry panující v českém školství – téměř „neomezenou kreditku“. (Mimochodem, z manažerského hlediska to byl vynikající způsob, jak mě začlenit do učitelského sboru A do jisté míry, když se na to dívám zpětně, také jeden z nejdůležitějších okamžiků mé učitelské „kariéry“.

Klasické rozdělování úkolů se totiž často zvrhne v přehazování horké brambory „s tímhle nechci mít nic společného, ať vyhoří někdo jiný“. A často už to ani není horká brambora, jako spíš zákon padajícího lidského trusu.

Nevím, možná je to jen můj snobismus, ale nevidím důvod, proč bych se měl kvůli někomu prodírat trubkou exkrementů. To nechám Andymu

Efektivní, tedy smysluplné delegování znamená více.

Delegujte zodpovědnost…

Pokud předáváte úkol odpovědně, předáváte i kus odpovědnosti. Ve výsledku si člověk přičichne i k práci, ke které by se za normálních okolností nedostal.

Pro „nadřízeného“ to ovšem neznamená, že rezignuje na svou práci. Naopak, za splnění úkolu stále zodpovídá těm, kteří mu úkol svěřili. Současně však nabízí část této zodpovědnosti jinému člověku.

Spolu s předáním zodpovědnosti se ovšem zapomíná na tři důležité věci.

…nezapomeňte na pravomoci

Pokud někdo deleguje úkol a neposkytne také dostatečné pravomoci, nedeleguje, ale jen přehodí bramboru s dovětkem, „Se spal, zoufalče.“

Člověk, který úkol dostal, se pro potřeby úkolu musí stát vedoucím – se všemi souvisejícími pravomocemi.

Stačí jednoduchý případ: Přijde za vámi jeden ze zaměstnanců a bude se ptát na stav úkolu a další kroky spojené s jeho dokončení. Přichází totiž s novým návrhem, který celý proces urychlí. Úkol jste ale delegovali jinému pracovníku. Co dělat?

Běžný vedoucí onomu člověku stav prostě oznámí. Nebo si v lepším případě uvědomí, že je teď vlastně jen „supervizor“ a odpoví něco ve smyslu – „Tento úkol řeší…., jdi se jej proto zeptat/navrhovat…“ atp.

Vedoucí pracovník ovšem musí nastavit pravidla hry tak, aby jeho černý kůň mohl úkol nejenom splnit, ale také aby mohl z jeho postupu vyvodit nějaké důsledky.

…možnosti konzultace a reporty…

Ať už delegujete zkušenému pracovníkovi, či úplnému novici samostatnou prací na úkolech nepoznamenanému, nezapomeňte si krýt vlastní záda.

Pro potřeby práce na projektech se používají pravidelné reporty. Dozvíte se všechny základní informace, dozvíte se, jak to vypadá s výhledem do budoucna – a zjistíte, na jaké problémy řešitelský tým narazil.

V případě „neprojektových“ úkolů (či úkolů, které řeší jeden dva jedinci) se však velké projektové porady spíše nekonají. Nakolik se každý „nadřízený“ vystavuje nebezpečí, že ho jeho tým nechá na holičkách, je snad jasné.

V ideálním případě slouží porady vedle shrnutí stavu projektu porady také k řešení problémů, nejasností či průšvihů. Pokud budete delegovat novicům či méně zkušeným, dopředu počítejte s tím, že budou potřebovat pomoci, a to nejen s administrativou, ale i s konkrétními problémy, kroky řešení a další.

Jistě, záleží na podmínkách a účelu, za jakým do vašeho týmu tito lidé nastoupili. Každý si ale zaslouží nějakou dobu hájení. Prostě se musí ve své nové „roli“ zorientovat.

Vztahy na pracovišti, kdy každý očekává od každého, že bude ve svém oboru a dalších přidružených úkolech mistrem světa, jsem naštěstí na vlastní kůži nezažil. Ze svých školení ovšem vím, že vedoucí často očekávají od podřízených nemožné. „Reality distortion field“  funguje pouze v okamžiku, kdy vám vaši zaměstnanci uvěří – a souhlasí s vámi. Jinak se změníte v nesnesitelného tlučhubu… a to se ještě nechci nikoho dotknout.

A učitele tím nevyjímaje. Žáci se prostě musí v jednotlivých rolích rozkoukat.

a skládání účtů.

Dvě předchozí podmínky řešily „výhody“, které delegovaný pracovník získává. Není všechno zlato, co se třpytí…

Když člověku delegujete úkol, musí dopředu vědět, že bude ze své činnosti (a zvoleného způsobu řešení úkolu) skládat účty.

Nepředloží „jen“ fyzické vyúčtování, ale ponese i odpovědnost za všechna „strategická“ rozhodnutí, za nastavená pravidla spolupráce, za termíny, rozpočet, propagaci i výslednou kvalitu práce.

Jenže přesně tady mám s delegováním trochu problém.

Pravidelný čtenář blogu ví, že učím na ne úplně normální škole. Jedním z našich cílů (a principů stojících na pozadí drtivé většiny úkolů, které žáci řeší) je výchova k samostatnosti. Tu i u menších dětí nevytvoříte jinak než předáním zodpovědnosti.

Jenže jako se vším, všeho najednou moc škodí. Nejde přijít a říci něco ve smyslu „Od teď se učíte sami.“ (Bohužel, byl jsem „svědkem“ toho, jak se paní učitelka, která s daltonem začínala, dopustila této chyby.)

I samostatnost je nutné v lidech vypěstovat. Jak v malých, tak v dospělých.

Čtyři úrovně delegování úkolů,

(které jsem je časem identifikoval během své učitelské praxe).

  1. Udělej to přesně tak, jak jsem ti řekl.

Nejjednodušší, (pro obě strany) nejméně příjemný způsob. Při delegování úkolu prostě dotyčnému vysvětlíte i způsob, jakým má postupovat.

V této části jen zjišťuje, nakolik se dotyčnému dá věřit. A je to také první okamžik, kde lidé (z vlastní zkušenosti vím, že učitelé určitě, ale jinde to nebude jiné) nejčastěji u delegování chybují.

Nelze předpokládat, že někdo na samém začátku přebírání zodpovědnosti ví, jak má ten který úkol uchopit. Nelze. Tečka.

Co ve škole? Co třeba vaše první slohové úkoly? Vzpomínáte, jak vám po slovech „Napište popis předmětu“ (nebo „vypravování z prázdnin“) zkřečovatěl úsměv a ztuhly vlasy? A vsadím se, že jste se úplně stejně cítili i u svého prvního referátu. Dělat základní školu dnes, první věc, která by mě v 5. ročníku (a mém prvním, ehm seriózním referátu) napadla, by bylo jedno velké WTF?

Z praxe mám ověřeno, že i taková blbost, jakou je psaní referátu či slohovky, vyžaduje řádný výcvik za výslednou práci zodpovídajících jedinců. Neproběhne-li, měl by si za každou špatnou známku ze slohu ubalit po kebuli i každý učitel. A bez pardonu.

Proč by se totéž nemělo týkat nových, delegovaných úkolů „podřízeným“?

  1. Prozkoumej možnosti a navrhni postup řešení. Potom rozhodnu.

Na první pohled je jednoduše přehození horké brambory. Nejenže delegovaný odedře všechen výzkum, nejenže odedře všechnu práci, nejenže odedře hledání řešení. Tu slíbenou třešinku, tedy vyřešení (a případné předání dál) slízne za něj někdo jiný.

Jedinci z práce nadšený však vnímá tento úkol jako příležitost otestovat své schopnosti, dovednosti a nápady. (Věřte, nevěřte, i tací žáci se ve školách nacházejí. A je jich dokonce více než pověstného šafránu.)

  1. Vyřeš úkol a potom mi řekni, jak jsi jej vyřešil.

Ideální stav žáka-zaměstnance na konci základní, respektive střední školy. Jak krásně by se pracovalo, kdyby ze škol vycházeli podobně vybavení absolventi, že?

Delegovaný umí vyřešit úkol, ví, jak v kterém kroku postupovat a v případě nejasnosti si umí poradit. A nebojí se zeptat.

Tak nějak mi v skrytu duše psaní předchozích řádků hraje hudba budoucnosti.

  1. Dělej, co uznáš za vhodné. Důvěřuji Ti.

Přesnější by možná bylo označit poslední úroveň za „vysněný stav všech vedoucích pracovníků“. Pracovník je připraven vyřešit celý úkol sám, vlastním způsobem. Má vaši plnou důvěru.

Přehozená brambora nezačne pálit někoho jiného.

Pokud v tuto chvíli úkol delegujete, předáváte nejen velkou část odpovědnosti. Současně se také zavazujete poskytnout dotyčnému vaši plnou podporu. A to i v situaci, že nebudete některým jeho krokům rozumět. Nebo s nimi souhlasit. A navíc přijímáte plnou odpovědnost za výsledky i chyby. And that needs some balls, man!

(Neznamená to však, že budete muset se svým chybným rozhodnutím žít navěky. Existuje pořád ještě § 54 a § 55 zákoníku práce, že…)

Jak se z delegovaných úkolů nezbláznit

Úkol jste předali. Dohodli jste se na termínech dokončení, na pravidlech hry i na způsobu zpracování.

GTD učí zapsat si každou předanou položku na seznam @Čekám na. Ve většině případů ovšem zapsat si jen jméno. Úkol je také nutné provázat s kalendářem. Co tedy zapsat?

  • jméno
  • obsah práce
  • datum, kdy úkol předali,
  • datum, kdy musí být úkol hotový,
  • datum (data), kdy budou požadovat zprávu z řešení.

Možná vám to přijde příliš, ale mně tyto body pomáhají. A z praxe vím, že pomohly téměř všem, komu jsem je doporučil.

Jaké máte zkušenosti vy? Co vám v praxi pomáhá? Jak se vám daří rozvíjet delegováním schopnosti svých „svěřenců“?

Hlasovací systém SOCRATIVE

logo_socrative
Logo aplikace Socrative

Pokud smutně koukáte do prázdné peněženky jedním okem a druhým pošilháváte po hlasovátkách ke SMARTNotebook (aka SMARTResponse), nezoufejte.

V současné době existuje celkem jednoduché řešení, které vyžaduje pouze připojení k internetu a tolik zařízení k němu připojených, kolik chcete nechat hlasovat studentů. A je úplně jedno, zda jsou to počítače, notebooky, tablety nebo mobilní telefony. Hlasovací systém SOCRATIVE si hravě poradí s kterýmkoliv z uvedených zařízení.

A pokud cítíte před anglickým rozhraním aplikace trochu ostych, mohlo by vám přijít k duhu krátké povídání, ehm, workshop-webinář právě na téma Socrative, který jsme dali dohromady s GeG Czech Google Edu Groups.

Enjoy!

 

Díky dvěma minutkám zkrátíte seznam úkolů na polovinu

Image courtesy Martin Whitmore

Image courtesy Martin Whitmore

Mezi nejužitečnější pomůcky, které jsem se během více jak 6 let života s GTD naučil používat, patří pravidlo 2 minut.

V pravidle nehledejte žádnou vědu:

Během zpracování schránky prostě dělejte všechno, co stihnete udělat do dvou minut.

Ve výsledku byste jej zcela zbytečně zapisovali na seznam úkolů (či dalších činností) a potom jej v systému zase vyhledali a vyřešili ho.

Jinými slovy, neztrácejte čas s uspořádáváním krátkých (a přesto důležitých) úkolů a raději je rovnou udělejte.

Co můžete udělat se záležitostí v inboxu?

Během zpracování záležitostí nemáte jinou možnost než udělat jeden z pěti následujících kroků.

· UDĚLAT úkol hned sami.
· DELEGOVAT úkol někomu kompetentnějšímu (nebo třeba člověku, který si úkol více vychutná).
· ODLOŽIT úkol na později (na seznam dalších kroků či do kalendáře).
· ZALOŽIT na patřičné místo do systému podkladů.
· ZAHODIT a zapomenout na něj.

Aplikujte dvou-minutový zázrak

Možná je to jen můj pocit, ale jinak se snad ani nedá výsledek přísně aplikovaného pravidla 2 minut popsat. Jako učitel mám čas jasně definovaný celkem krátkými přestávkami, kdy se mohu do úkolu či záležitosti pustit.

Po příchodu z hodiny se čas přestávky ukrojí na nějakých 8 minut. A když odpočítám ještě minutku dvě potřebnou na připravení pomůcek na další hodinu, z imaginárního volna, které nám učitelům ne-učitelé závidí, zbývá tak pětiminutovka. (Nekalkuluji s nutností zajít si na toaletu, na to během dopoledne není čas.)

I během pěti minut se však dá něco stihnout. Něco, třeba malý krok jako e-mail, telefonát, který posune velký projekt kupředu.

Jednou se rozhodněte

Nejdůležitější je rozhodnout se – a rozhodnutí se držet. Samozřejmě se někdy netrefíte. Někdy zahodíte něco, co mělo v systému zůstat. Delegujete úkol, který se později vrátí jako bumerang a bude se dožadovat splnění. Odložíte úkol a on později vyhnije sám, aniž byste se do něj pustili.

Pořád mi ale přijde lepší rozhodnout se a posunout se kupředu, než při zpracování schránky sedět a dlouze meditovat nad tím, co by se mohlo se záležitostí udělat, kdyby…

V takových případech si ji založte třeba na seznam dalších činností @Promyslet a v nejbližší době se k ní vraťte. Na rozdíl od bezcílného bloumání (a ztráty času při zpracování schránky) však úkol uchopíte a (na základě vědomého rozhodnutí) promyslíte. Čím náročnější záležitost, tím se promýšlení (až do finálního rozhodnutí) protáhne.

Držte se svého rozhodnutí

A jakmile se jednou rozhodnete, stůjte si za svým. Nemá cenu se k rozhodnutí vracet a neustále řešit, zda jste se rozhodli správně. Rozhodněte se – a tím to pro vás končí.

Nastavte si (a dodržujte) časový limit

Nevím, zda skutečně platí Parkinsonovo pravidlo, které tvrdí, že daný úkol trvá přesně tak dlouho, kolik si na jeho vypracování vyhradíme. Pracovat s časovým limitem jsem se naučil už příliš dávno, a natolik se mi zaryl pod kůži, že si bez něj už vlastně rozhodování (a dělání) nedokážu představit.

Když se však někdy zapomenu a tweakuji (pro neangličtináře „upravuji, dolaďuji, vylepšuji, dotahuji do konce“ a to všechno pokud možno najednou), tak nějak se mi práce na úkolu protáhne.

Proto platí jedno: dvě minuty a dost. (A ano, kuchyňská minutka zpočátku určitě pomůže.)

Trénink dělá mistra

Nebude to trvat dlouho a pravidlo dvou minut se vám zaryje pod kůži. Brzy odhadnete, co se dá za dvě minuty stihnout. Brzy se začnete efektivně rozhodovat a především mnohé úkoly rychle řešit.

Přestanete si seznamy dalších činností (kroků) zaplevelovat krátkými úkoly, které už mohly být dávno hotové. A co je nejdůležitější: budete mít pocit, že se posouváte kupředu.

Zda to bude pocit oprávněný, tedy že se budou řešit ty opravdu důležité úkoly z hlediska priorit, zjistíme v některém z příštích článků série věnované produktivitě.

Není nad kvalitní zpětnou vazbu

Image courtesy: Peter Fasano

Taky vás rozčiluje obrázek učitele křičícího: Co to děláš? To tě rodiče nevychovali? Co si o sobě myslíš? a podobně?

Co se žák z těchto informací dozví? V jednom okamžiku v 90 % případů probíhá více činností najednou. O které se mluví?

Co si o sobě myslím? V pubertě? No, že jsem pán tvorstva, ne? Že jsem snědl všechnu moudrost světa. Že mi dospělí můžou vlézt na záda.

Rodiče a vychovávat?

Účelem každé zpětné vazby není ulevit si od zlosti, ale poskytnout dostatek indicií a tím nasměrovat dotyčného jedince „správným“ (rozuměj: „i pro dobro ostatních“) směrem.
Šlo by to tedy i jinak?

4 kroky ke kvalitní zpětné vazbě

Pravidelní čtenáři blogu už asi očekávají, že přijde nějaká rada původně určená pro zcela jiné prostředí, většinou pro oblast managementu. Nemýlí se.

Na rozdíl od mnoha a mnoha „pedagogických“ a „didaktických“ příruček a učebnic nabízí tento typ „literatury“ v praxi okamžitě použitelné a normálním jazykem popsané kroky. Michael Auzzene a Mark Horstman popisují ve svém podcastu Giving Effective Feedback na Managers-Tools™ velmi jednoduchou, na druhé straně užitečnou metodu, která staví na 4 krocích poskytnutí zpětné vazby.


„Můžu si s Tebou chvíli promluvit …“

Z pozice žáka naprosto nečekaný zlom: učitel, tedy tvor, od něhož se očekává, že mě bude především „omezovat“, mě žádá o svolení, aby si se mnou mohl promluvit? Wow. Efekt se u většiny žáků dostaví okamžitě. Učitel ukazuje lidskou tvář i v okamžicích, kdy bude něco vytýkat, a na podobné chování nejsou žáci často připravení.

Samozřejmě se vám nepodaří s každým žákem mluvit ihned. Přestávka má koneckonců jen 5-10 minut, zavolají vás k telefonu … a také někdy dotyčný žák nemá čas. Pokud potřebujete s žákem mluvit delší dobu, domluvte se na nejbližší možný okamžik. V tomto ohledu mi vyhovují půl-polední nebo obědové přestávky.

V podstatě se pro mě učitele nic nezmění, jen oběd do sebe naházím místo 15 minut za deset, nezvednu 5-10 telefonátů nebo neodpovím na cca 10 dotazů, s nimiž za námi žáci každou přestávku do sborovny chodí.


„Podívej, když děláš …“

Jak jinak chcete někoho upozornit, že dělá něco dobře nebo špatně, když se děje x věcí najednou? Jak se v tom má žák vyznat?
Přesně popsat prohřešek nebo dobře provedený postup pomůže při dalším kroku — budování žákovy odpovědi.


“ stane se … (toto):“

Mluvím-li o dobrém/špatném chování, není možné nezmínit následky. Stojí za to zmínit alespoň dva, ať si žák vybere. Z počátku bude spíš překvapený, protože mnohé z následků si samozřejmě ani neuvědomoval.


„Jak bys (chování) mohl změnit/dodržovat?“

Poslední krok

  1. ujišťuje, že stojí tento postup/chování dále dodržovat (případ chvály), 
  2. umožnit každému, aby si nejprve zkusil najít cestu sám.

Samozřejmě trvá dlouho, než se žáci naučí hledat skutečně efektivní a hlavně realizovatelné odpovědi. Nefungující sliby typu „Tak já už vůbec nebudu zlobit.“ mi u každoročního laureáta minimálně důtky ředitelky školy se musí upravit.

„Co kdybys zkusil alespoň do konce týdne nekecat v chemii, aby si tě paní ředitelka nevšimla?“ je výsledek ze předvčerejšího sezení. Pamatujte: zásada Allenova GTD Jaký je další krok? se může použít pro cokoliv, nejen pro organizaci pracovní náplně.

Jak tedy vypadá takový “mini-pohovor“ v realitě?

(podobný rozhovor jsem vedl postupně s několika žákyněmi své třídy na začátku října [2007]. Jména jsem samozřejmě změnil.)

Kamilo, můžu si s tebou chvilku promluvit? (Huh?)
Podívej, když se vysmíváš Lubovi, že má mastnou hlavu, že má vlasy jako květák a já nevím co ještě, nedivím se, že na tebe před školou tak vyjel. Vždyť ty mu nedáváš jinou šanci, než aby ti to vrátil protismečí — a když on je pro tebe květák, ty pro něj jsi […]. A už jste v sobě. Navíc si nemůžeš být jistá, že třeba nejde z ranního tréninku nebo hodiny tělocviku, že si je třeba nestihl ráno umýt a že mu to taky třeba vadí.
Co bys mohla udělat, abyste se zase nezhádali?


Odpověď si doplňte sami. (Pro upřesnění: Po chvíli ticha a za doprovodu slečniných slziček). Od října jsem — zatím — s tímto chováním neměl problém.

Netvrdím, že zatím postup zvládám použít automaticky a v každé situaci. Zkouším tak hodnotit projevy žáků teprve od září, takže mám na čem pracovat. Ale metoda jednoduše funguje.

Celé čtyři kroky navíc nevezmou víc než dvě minuty. Nejlepší ovšem je, že tento postup můžete použít jak pro nevhodné chování, tak i pro povzbuzení „dobré“ praxe. Slyší-li i spolužáci v okolí třeba v průběhu hodiny, jaký způsob chování a práce funguje, někteří určitě nebudou pozadu, aby si jej vyzkoušeli.

[Republikovaný článek z 7.12.2007]

K čemu se mohou studentům hodit myšlenkové mapy?

 

Mapka z hodiny


„Pane učiteli, máme to vytvořit jako myšlenkovou mapu?“
 
Obdobné dotazy mi vždycky zvednou náladu.

Zeptají-li se mě totiž žáci na to, zda pracovat ve formátu myšlenkové mapy:

a) snadno se mi odpovídá („Ano, to vám doporučuji.“)
b) je mi jasné, že nad tématem alespoň trochu přemýšlejí (a pokud se do práce pustí, přemýšlet budou zcela určitě),
c) velmi pravděpodobně si budou téma pamatovat.

 
A jaké jsou další důvody?
 
Myšlenkové mapy graficky uspořádávají vztahy mezi tématy a koncepty. Využívají současně vizuální i verbální podoby nápadů.
 
Máme-li věřit tvrzení neurovědců, potom znázornění vztahů mezi jednotlivými koncepty usnadní zapamatování, neboť začlení nové informace do patřičného kontextu a současně umožní doplnit relevantní informace uložené v paměti.
 
Ideální nástroj, že?
 
Ve školské praxi je to s používáním myšlenkových map poněkud komplikovanější.
 
I když se minimálně pro část studentů využívajících především vizuální (a do jisté míry také prostorovou) inteligenci (nebo přesněji vizuální a motorický (kinetický) styl učení) mapy více než hodí, na školách, zejména těch středních a vyšších, se vyskytují stále jen sporadicky.
 
Až na několik osamělých vlaštovek totiž učitelé s mapami bohužel cíleně nepracují.
 
Smutné. Vzhledem k tomu, jak efektivní nástroj pro třídění informací a zvýšení produktivity mapy jsou, nemělo by se na ně ve školách zapomínat.
 
K čemu by mohli studenti mapy používat?

 

Vlastní tvoření mapy je k nezaplacení

 
Na myšlenkové mapě člověk pracuje nejčastěji samostatně. Hledá vlastní témata. Hledá jejich ideální pojmenování. Hledá vlastní obrázky, které jednotlivé „uzly“ vystihnou.
 
Informace se v mapách objevují ve vizuální podobě. Myšlenkové mapy vlastně převádí i nejsložitější témata do „jednoduchých“ diagramů, znázorňujících klíčová témata, doplňující informace a především jejich vzájemné vztahy.
 
Když se student pustí do tvoření myšlenkové mapy, musí nejprve rozložit komplexní, nezpracované informace (znalost) a problémy do klíčových konceptů (analýza), zhodnotit jejich význam, uspořádat (porozumění) a následně je vzájemně propojit (syntéza), a tedy použít v systému, který student chápe. Vlastní kresby (či další „grafická“ vylepšení map) potom zapojují do práce na mapě také tvořivost. (Nešálí vás zrak, celá Bloomova taxonomie v jednom odstavci, ehm, při tvoření jedné mapy.)
 
Mapy umožňují studentům vidět jednotlivé koncepty ve vzájemném vztahu s koncepty, které již chápou. Umožňují jim připojit k existujícím konceptům nové informace a uspořádat je do logické struktury, se kterou budou moci později pracovat.
 
Jinými slovy, učit se smysluplně. Šprtům a tzv. průtokovým ohřívačům ovšem mapy radost neudělají. I sebemenší krůček jako souhrnné pojmenování tématu či hlavních podtémat totiž vyžaduje, aby student u učení přemýšlel – a pokud možno vlastními slovy.
 
V jakých oblastech mohou studentům myšlenkové mapy pomoci?

 1. Brainstorming a evokace (třeba před zkoušením)

 
Dojde-li na brainstorming, mapy poslouží více než skvěle.
 
Řekl bych, že jen o malinko lepší je používat při brainstormingu lepíky, aka lepicími lístečky. Ale vzhledem k ceně lístečků a požadavkům na prostor při lístečkové variantě je to vítězství o prsa.
 
Z vlastní zkušenosti můžu směle tvrdit, že jen málo činností vám před zkoušením zajistí úspěch, jako když si ze studovaného tématu vytvoříte myšlenkovou mapu.
 
Je celkem jedno, o jaký předmět se jedná. A vzhledem k úspěchu dcerky v testu z fyziky, kterému předcházelo kreslení mapy na téma difúze, Brownův pohyb a další, dostáváme se do království neomezených možností. Stejně jako v zeměpisu na obrázku. (Nejkrásnější ovšem, že ji do kreslení map nemusím nutit. A vlastně ani jí o tom říkat.)

 

2. Řešení problémů a rozhodování

 
Myšlenkové mapy nutí studenty přemýšlet s tužkou v ruce. Nutí uvádět jednotlivosti do kontextu s dalšími jednotlivostmi i s celým kontextem.
 
Mapa je díky rozložení uzlů („bublin“) z obou stran centrálního pojmu velmi flexibilní.
 
Především v digitální podobě umožňuje formát mapy jednotlivé informace přesouvat Tím lze alespoň částečně předvídat, jak by se mohly jednotlivé scénáře v budoucnosti odvíjet. Proto mohou při práci s mapou studenti odhalit i alternativy, které nebyly na první pohled patrné.
 
Jinými slovy, díky flexibilitě mapy se mohou studenti podívat na problém z různé perspektivy.
 
(FYI: Podobně se v elektronické podobě chová také klasický odrážkový seznam, např. ve wordovském dokumentu v zobrazení „osnova“, které umožňuje jednotlivé části seznamu rychle „sbalit“ či přesunout na konkrétní místo.
 
Minimálně mně ovšem vztahy znázorněné v mapě usnadňují práci i orientaci. A zatím ve všech softwarech na tvorbu map, s nimiž jsem kdy pracoval (a nebylo jich málo), byla práce daleko příjemnější než v klasickém odrážkovém seznamu.)

 

3. Psaní poznámek z výkladu/samostudia ve formě mapy

 
Většina studentů si zapisuje poznámky klasickým způsobem pod sebe, do odrážkového seznamu. Mapy, zejména ty v digitální podobě, jsou pro psaní poznámek daleko efektivnější.
 
Výklad či prezentace, stejně jako práce se studijní literaturou, již dávno není lineární.
Učitelé během výkladu nikdy nepostupují lineárně od A do B, z B do C, z C do D. U většiny „učebních“ látek to vlastně ani nejde. Skáčou od jednoho k druhému (přesněji „stále se vrací k tomu samému“), neboť z vyděšených očí svěřenců pochopili, že drtivá většina – nepochopila.
 
Uvádí další a další konkrétní příklady použití, jednotlivé jevy odhalují z různých úhlů pohledu, vysvětlují souvislosti.
 
Jak má chudák klasický lineární záznam obstát v tak komplikované džungli?
 
(Světlou výjimkou budiž absolutní základy matematiky, které ve své ryzí podobě třeba sčítání a odčítání do desíti či malé násobilky příliš prostoru pro experimenty typu „Vysvětlím to 41 různými způsoby.“ nenabízí. A navíc žáci na této úrovni budou jen těžko řešit, jak nakreslit myšlenkovou mapu.)
 
A literatura? Schválně se podívejte se do jakékoliv „nové“ učebnice.
 
Všimli jste si, nakolik doplňují obrázky a jejich popisky klasický „blok“ textu? Jak se informace překrývají? Doplňují? Upřesňují? A do jaké míry rozšiřují základní informace odkazy například v okrajích? A o kolik se informace rozšíří, vezmete-li do ruky druhou učebnici?
 
A to raději už ani nezmiňuji, jaký kolotoč nastane, když se učitel rozhodne doplnit informace odkazem na nějaký multimediální obsah, který do rovnice „čtu + vypisuji = (snad) zapamatuji“ přidá proměnnou „ne/líbí se mi to“.
 
Struktura mapy umožňuje velmi rychle přidat na požadované místo novou informaci.
 
Stručnost, možná až úsečnost, kterou tvoření myšlenkových map vyžaduje v heslu „jedno (několik) slov- jeden uzel“, ovšem na druhou stranu zajistí, že si studenti nevypisují celá souvětí (plná předložek, spojek, sloves a další havěti), ale pouze klíčové informace.
 
Každá mapa by se navíc měla vejít na jeden list papíru. Proto mají studenti stále před očima celou hierarchii vysvětlovaného problému se všemi konkrétními příklady, jejich teoretickým základem a vztahy mezi nimi.
 
Vezměte například úvodní mapku. Vznikla letos v 6. ročníku, když jsme s žáky probírali veledůležité učivo „jak si psát poznámky“ (respektive jak poznat klíčovou informaci od těch méně důležitých a jak si tuto hierarchii poznamenat, abych se v tom za nějakou dobu stále vyznal). A nástrojem byl celkem schopný (a zdarma) Coggle.it.

 

4. Shrnutí knih, článků a esejí

 
Na základní škole méně, na vyšších stupních mnohem častěji, setkávají se studenti vedle učebnic s další studijní literaturou, která doplňuje základní učebnice. Nemusí se jednat jen o učebnice.
 
Čím je materiál delší a složitější, tím obtížněji se v něm člověk vyzná. A tím hůře si pamatuje, o čem vlastně čte.
 
Myšlenkové mapy nutí studenta rozložit komplikovanou informaci do menších úseků, které se snadněji pamatují. Zachycují základní informace v kontextu ostatních informací a tím usnadňují jejich uložení do systému již pamatovaných záležitostí.

 

5. Rozložení projektů až na úroveň jednotlivých úkolů

 
V ideálním případě zadávají učitelé ve škole projektově laděné úkoly. V ještě ideálnějším případě se vedle individuálních projektů objevují také projekty skupinové. A v úplně nejideálnějším případě se jedná o dlouhodobější a pokud možno komplikované projekty.
 
Zejména starší (rozumějte, zkušenější) studenti nejsou z velkých projektů příliš nadšení. Není se čemu divit. Prvotní šok (a představa obrovské kopy práce) vezme dech mnoha zkušeným projektovým matadorům.
 
A šok neplyne jen z objemu práce. Velkou část práce na skupinovém projektu tvoří také organizace, komunikace a rozložení práce všem členům týmu.
 
Myšlenkové mapy při přípravě projektu pomohou.
 
Ať už ve fázi brainstormingu, roztřídění a zhodnocení výstupů přes rozmělnění konkrétních oblastí odpovědnosti až k jednotlivým konkrétním činnostem (nebo kontaktním údajům na členy projektového týmu). A to vše na jedné stránce.

 

6. Příprava podkladů pro psaní slohovek, referátů, laboratorních protokolů a (třeba) seminárek

 
Přípravě na psaní, psaní a také hodnocení slohových prací věnuji v budoucnu samostatný článek.
 
Nyní snad postačí jen podotknout: slohovou práci nelze začít psát od začátku do konce (jak mnozí studenti dělají).
 
Stejně jako u projektu, i u referátu, slohovky či jiného „textu“ musí proběhnout fáze posbírání, utříbení, přeformulování informací a jejich poskládání do smysluplného, souvislého a na sebe navazujícího souboru úryvků a poznámek. Z nich následně vznikne použitelný a (velmi pravděpodobně) smysluplný text. A navíc to nebude bolet.
 
Myšlenkové mapy proces vzniku referátu, slohovky (nebo třeba tohoto článku) výrazně usnadňují. Věřte mi. A pokud pochybujete, počkejte si na příští článek.

 

Milí učitelé,…

nevytvořil jsem souhrnný text. Zdaleka jsem nevyčerpal všechny možnosti, které by na téma studentský život a práce mohly zaznít. Mnohý z výše uvedených bodů se překrývá s již publikovanými texty o mapách v hodinách či mapách pro učitele.
 
Jako vizuální typ studenta však prosím.
 
Mapy rozhodně nebudou vyhovovat všem typům studentů. Některým jejich výroba bude trochu na obtíž.
 
Ale přesto naučte své studenty myšlenkové mapy používat. Nějakou dobu potrvá, než si tuto techniku osvojí (a upevní). Veďte je, nuťte je zpočátku mapy používat. Nechejte je, ať si do map kreslí. Ať si jednotlivé větve mapy vybarvují. Ať se nad jejich tvorbou baví.
 
Může to znít jako ztráta času. Leč, uvědomte si jedno: učíte je myslet s tužkou v ruce. Učíte je hledat v hromadě informací souvislosti. Učíte je drolit komplikované problémy v jednoduché, přehledné diagramy.
 
Učíte je pro život.
 
Zapojte se do diskuse:

  • K čemu používáte myšlenkové mapy?
  • Jak používáte myšlenkové mapy ke svému studiu?
  • Jak vedete žáky k tomu, aby myšlenkové mapy používali?