K čemu se mohou studentům hodit myšlenkové mapy?

 

Mapka z hodiny


„Pane učiteli, máme to vytvořit jako myšlenkovou mapu?“
 
Obdobné dotazy mi vždycky zvednou náladu.

Zeptají-li se mě totiž žáci na to, zda pracovat ve formátu myšlenkové mapy:

a) snadno se mi odpovídá („Ano, to vám doporučuji.“)
b) je mi jasné, že nad tématem alespoň trochu přemýšlejí (a pokud se do práce pustí, přemýšlet budou zcela určitě),
c) velmi pravděpodobně si budou téma pamatovat.

 
A jaké jsou další důvody?
 
Myšlenkové mapy graficky uspořádávají vztahy mezi tématy a koncepty. Využívají současně vizuální i verbální podoby nápadů.
 
Máme-li věřit tvrzení neurovědců, potom znázornění vztahů mezi jednotlivými koncepty usnadní zapamatování, neboť začlení nové informace do patřičného kontextu a současně umožní doplnit relevantní informace uložené v paměti.
 
Ideální nástroj, že?
 
Ve školské praxi je to s používáním myšlenkových map poněkud komplikovanější.
 
I když se minimálně pro část studentů využívajících především vizuální (a do jisté míry také prostorovou) inteligenci (nebo přesněji vizuální a motorický (kinetický) styl učení) mapy více než hodí, na školách, zejména těch středních a vyšších, se vyskytují stále jen sporadicky.
 
Až na několik osamělých vlaštovek totiž učitelé s mapami bohužel cíleně nepracují.
 
Smutné. Vzhledem k tomu, jak efektivní nástroj pro třídění informací a zvýšení produktivity mapy jsou, nemělo by se na ně ve školách zapomínat.
 
K čemu by mohli studenti mapy používat?

 

Vlastní tvoření mapy je k nezaplacení

 
Na myšlenkové mapě člověk pracuje nejčastěji samostatně. Hledá vlastní témata. Hledá jejich ideální pojmenování. Hledá vlastní obrázky, které jednotlivé „uzly“ vystihnou.
 
Informace se v mapách objevují ve vizuální podobě. Myšlenkové mapy vlastně převádí i nejsložitější témata do „jednoduchých“ diagramů, znázorňujících klíčová témata, doplňující informace a především jejich vzájemné vztahy.
 
Když se student pustí do tvoření myšlenkové mapy, musí nejprve rozložit komplexní, nezpracované informace (znalost) a problémy do klíčových konceptů (analýza), zhodnotit jejich význam, uspořádat (porozumění) a následně je vzájemně propojit (syntéza), a tedy použít v systému, který student chápe. Vlastní kresby (či další „grafická“ vylepšení map) potom zapojují do práce na mapě také tvořivost. (Nešálí vás zrak, celá Bloomova taxonomie v jednom odstavci, ehm, při tvoření jedné mapy.)
 
Mapy umožňují studentům vidět jednotlivé koncepty ve vzájemném vztahu s koncepty, které již chápou. Umožňují jim připojit k existujícím konceptům nové informace a uspořádat je do logické struktury, se kterou budou moci později pracovat.
 
Jinými slovy, učit se smysluplně. Šprtům a tzv. průtokovým ohřívačům ovšem mapy radost neudělají. I sebemenší krůček jako souhrnné pojmenování tématu či hlavních podtémat totiž vyžaduje, aby student u učení přemýšlel – a pokud možno vlastními slovy.
 
V jakých oblastech mohou studentům myšlenkové mapy pomoci?

 1. Brainstorming a evokace (třeba před zkoušením)

 
Dojde-li na brainstorming, mapy poslouží více než skvěle.
 
Řekl bych, že jen o malinko lepší je používat při brainstormingu lepíky, aka lepicími lístečky. Ale vzhledem k ceně lístečků a požadavkům na prostor při lístečkové variantě je to vítězství o prsa.
 
Z vlastní zkušenosti můžu směle tvrdit, že jen málo činností vám před zkoušením zajistí úspěch, jako když si ze studovaného tématu vytvoříte myšlenkovou mapu.
 
Je celkem jedno, o jaký předmět se jedná. A vzhledem k úspěchu dcerky v testu z fyziky, kterému předcházelo kreslení mapy na téma difúze, Brownův pohyb a další, dostáváme se do království neomezených možností. Stejně jako v zeměpisu na obrázku. (Nejkrásnější ovšem, že ji do kreslení map nemusím nutit. A vlastně ani jí o tom říkat.)

 

2. Řešení problémů a rozhodování

 
Myšlenkové mapy nutí studenty přemýšlet s tužkou v ruce. Nutí uvádět jednotlivosti do kontextu s dalšími jednotlivostmi i s celým kontextem.
 
Mapa je díky rozložení uzlů („bublin“) z obou stran centrálního pojmu velmi flexibilní.
 
Především v digitální podobě umožňuje formát mapy jednotlivé informace přesouvat Tím lze alespoň částečně předvídat, jak by se mohly jednotlivé scénáře v budoucnosti odvíjet. Proto mohou při práci s mapou studenti odhalit i alternativy, které nebyly na první pohled patrné.
 
Jinými slovy, díky flexibilitě mapy se mohou studenti podívat na problém z různé perspektivy.
 
(FYI: Podobně se v elektronické podobě chová také klasický odrážkový seznam, např. ve wordovském dokumentu v zobrazení „osnova“, které umožňuje jednotlivé části seznamu rychle „sbalit“ či přesunout na konkrétní místo.
 
Minimálně mně ovšem vztahy znázorněné v mapě usnadňují práci i orientaci. A zatím ve všech softwarech na tvorbu map, s nimiž jsem kdy pracoval (a nebylo jich málo), byla práce daleko příjemnější než v klasickém odrážkovém seznamu.)

 

3. Psaní poznámek z výkladu/samostudia ve formě mapy

 
Většina studentů si zapisuje poznámky klasickým způsobem pod sebe, do odrážkového seznamu. Mapy, zejména ty v digitální podobě, jsou pro psaní poznámek daleko efektivnější.
 
Výklad či prezentace, stejně jako práce se studijní literaturou, již dávno není lineární.
Učitelé během výkladu nikdy nepostupují lineárně od A do B, z B do C, z C do D. U většiny „učebních“ látek to vlastně ani nejde. Skáčou od jednoho k druhému (přesněji „stále se vrací k tomu samému“), neboť z vyděšených očí svěřenců pochopili, že drtivá většina – nepochopila.
 
Uvádí další a další konkrétní příklady použití, jednotlivé jevy odhalují z různých úhlů pohledu, vysvětlují souvislosti.
 
Jak má chudák klasický lineární záznam obstát v tak komplikované džungli?
 
(Světlou výjimkou budiž absolutní základy matematiky, které ve své ryzí podobě třeba sčítání a odčítání do desíti či malé násobilky příliš prostoru pro experimenty typu „Vysvětlím to 41 různými způsoby.“ nenabízí. A navíc žáci na této úrovni budou jen těžko řešit, jak nakreslit myšlenkovou mapu.)
 
A literatura? Schválně se podívejte se do jakékoliv „nové“ učebnice.
 
Všimli jste si, nakolik doplňují obrázky a jejich popisky klasický „blok“ textu? Jak se informace překrývají? Doplňují? Upřesňují? A do jaké míry rozšiřují základní informace odkazy například v okrajích? A o kolik se informace rozšíří, vezmete-li do ruky druhou učebnici?
 
A to raději už ani nezmiňuji, jaký kolotoč nastane, když se učitel rozhodne doplnit informace odkazem na nějaký multimediální obsah, který do rovnice „čtu + vypisuji = (snad) zapamatuji“ přidá proměnnou „ne/líbí se mi to“.
 
Struktura mapy umožňuje velmi rychle přidat na požadované místo novou informaci.
 
Stručnost, možná až úsečnost, kterou tvoření myšlenkových map vyžaduje v heslu „jedno (několik) slov- jeden uzel“, ovšem na druhou stranu zajistí, že si studenti nevypisují celá souvětí (plná předložek, spojek, sloves a další havěti), ale pouze klíčové informace.
 
Každá mapa by se navíc měla vejít na jeden list papíru. Proto mají studenti stále před očima celou hierarchii vysvětlovaného problému se všemi konkrétními příklady, jejich teoretickým základem a vztahy mezi nimi.
 
Vezměte například úvodní mapku. Vznikla letos v 6. ročníku, když jsme s žáky probírali veledůležité učivo „jak si psát poznámky“ (respektive jak poznat klíčovou informaci od těch méně důležitých a jak si tuto hierarchii poznamenat, abych se v tom za nějakou dobu stále vyznal). A nástrojem byl celkem schopný (a zdarma) Coggle.it.

 

4. Shrnutí knih, článků a esejí

 
Na základní škole méně, na vyšších stupních mnohem častěji, setkávají se studenti vedle učebnic s další studijní literaturou, která doplňuje základní učebnice. Nemusí se jednat jen o učebnice.
 
Čím je materiál delší a složitější, tím obtížněji se v něm člověk vyzná. A tím hůře si pamatuje, o čem vlastně čte.
 
Myšlenkové mapy nutí studenta rozložit komplikovanou informaci do menších úseků, které se snadněji pamatují. Zachycují základní informace v kontextu ostatních informací a tím usnadňují jejich uložení do systému již pamatovaných záležitostí.

 

5. Rozložení projektů až na úroveň jednotlivých úkolů

 
V ideálním případě zadávají učitelé ve škole projektově laděné úkoly. V ještě ideálnějším případě se vedle individuálních projektů objevují také projekty skupinové. A v úplně nejideálnějším případě se jedná o dlouhodobější a pokud možno komplikované projekty.
 
Zejména starší (rozumějte, zkušenější) studenti nejsou z velkých projektů příliš nadšení. Není se čemu divit. Prvotní šok (a představa obrovské kopy práce) vezme dech mnoha zkušeným projektovým matadorům.
 
A šok neplyne jen z objemu práce. Velkou část práce na skupinovém projektu tvoří také organizace, komunikace a rozložení práce všem členům týmu.
 
Myšlenkové mapy při přípravě projektu pomohou.
 
Ať už ve fázi brainstormingu, roztřídění a zhodnocení výstupů přes rozmělnění konkrétních oblastí odpovědnosti až k jednotlivým konkrétním činnostem (nebo kontaktním údajům na členy projektového týmu). A to vše na jedné stránce.

 

6. Příprava podkladů pro psaní slohovek, referátů, laboratorních protokolů a (třeba) seminárek

 
Přípravě na psaní, psaní a také hodnocení slohových prací věnuji v budoucnu samostatný článek.
 
Nyní snad postačí jen podotknout: slohovou práci nelze začít psát od začátku do konce (jak mnozí studenti dělají).
 
Stejně jako u projektu, i u referátu, slohovky či jiného „textu“ musí proběhnout fáze posbírání, utříbení, přeformulování informací a jejich poskládání do smysluplného, souvislého a na sebe navazujícího souboru úryvků a poznámek. Z nich následně vznikne použitelný a (velmi pravděpodobně) smysluplný text. A navíc to nebude bolet.
 
Myšlenkové mapy proces vzniku referátu, slohovky (nebo třeba tohoto článku) výrazně usnadňují. Věřte mi. A pokud pochybujete, počkejte si na příští článek.

 

Milí učitelé,…

nevytvořil jsem souhrnný text. Zdaleka jsem nevyčerpal všechny možnosti, které by na téma studentský život a práce mohly zaznít. Mnohý z výše uvedených bodů se překrývá s již publikovanými texty o mapách v hodinách či mapách pro učitele.
 
Jako vizuální typ studenta však prosím.
 
Mapy rozhodně nebudou vyhovovat všem typům studentů. Některým jejich výroba bude trochu na obtíž.
 
Ale přesto naučte své studenty myšlenkové mapy používat. Nějakou dobu potrvá, než si tuto techniku osvojí (a upevní). Veďte je, nuťte je zpočátku mapy používat. Nechejte je, ať si do map kreslí. Ať si jednotlivé větve mapy vybarvují. Ať se nad jejich tvorbou baví.
 
Může to znít jako ztráta času. Leč, uvědomte si jedno: učíte je myslet s tužkou v ruce. Učíte je hledat v hromadě informací souvislosti. Učíte je drolit komplikované problémy v jednoduché, přehledné diagramy.
 
Učíte je pro život.
 
Zapojte se do diskuse:

  • K čemu používáte myšlenkové mapy?
  • Jak používáte myšlenkové mapy ke svému studiu?
  • Jak vedete žáky k tomu, aby myšlenkové mapy používali?

Když se projekt ne(z)daří

Image courtesy: blathlean

Ne vždy se podaří dotáhnout každý projekt do úspěšného konce.
 
U menších záležitostí se člověk oklepe a jde s někdy trochu kyselým úsměvem dál. Sice jej zamrzí, že se věc nepodařila, ale s následky se vyrovná víceméně snadno.
 
Jinak je to však s většími projekty.
 
Dva tři měsíce, nebo dokonce půl roku či rok na něčem pracujete a místo nadšení z úspěchu a pocitu z dobře vykonané práce (a v neposlední řadě také sjednaného finančního ocenění) se dostaví pocit naprosto opačný.
 
A jeho intenzita a dotěrnost navíc přímo úměrně stoupá s délkou projektu, který se nevyvedl.
 
Nepřeskládávali jste hromadu dynamitu, takže nepovedený projekt naštěstí nikdy neznamená konec světa – byť se tak můžete cítit v okamžiku, kdy se o konci dozvíte.
 
Pravda, když na něčem člověk delší dobu pracuje, určitě si k této věci vytvoří i emocionální vztah.
 
Postupem času mu prostě začne záležet na tom, aby to vyšlo. Jakmile však začne práce hodně skřípat, vypadne z rytmu a nadšení se sesype jako domeček z karet.

 

Změňte cíl a případně pravidla hry projektu

 
Naštěstí se téměř nikdy nestane, že byste zničehonic spadli z výšin a znenadání zjistili, že projekt končí.
 
Už během práce na projektu se určitě tu a tam objeví signály, které věští budoucí nebezpečí.
 
Nemusí to být jen signály zvenku, mnohdy postačí všímat si jen toho, jak se vám do práce na jednotlivých krocích projektu chce.
 
Selhává motivace? Zjišťujete, že místo práce kroky stále častěji odkládáte? Rozplývají se vám úkoly do ztracena a projekt ztrácí hranice?
 
V podobných případech doporučuje David Allen (a samozřejmě i zdravý rozum) na chvíli zastavit a zjistit, proč se projekt vylil z břehů.
 
Podívejte se na (anebo ještě lépe napište si) svou vizi projektu. Nejčastěji totiž projekt selže proto, že člověk neví, anebo si neuvědomuje, za čím se vlastně pachtí a kam směřuje. Čeho chcete dosáhnout? Jak má vypadat výsledek?
 
Nemusíte si vytvořit naprosto přesnou představu, jak bude závěrečný výsledek vypadat. (Ale není to na škodu.)
 
Přesnou představou výsledku myslím například vizi, že článek bude rozdělený do dvaceti odstavců na 3 stránkách a každý odstavec bude obsahovat x slov. Ač by mi nějaká čísla jistě pomohla při promýšlení obsahu jednotlivých stránek nebo odstavců, přece jen bych podobnou vizi vnímal jako příliš svazující. Někdy se prostě u promýšlení textu nechávám rád překvapit tím, kam až se v myšlenkách dostanu. (Pro zajímavost, tento článek je výsledkem promýšlení úplně jiného textu.)
 
Představu, jak bude výsledek vypadat, u delších projektů většinou nevytvoříte snadno. Takových těch kreativních záblesků, kdy najednou přesně uvidíte dotyčnou věc, jsem v praxi moc nezažil.
 
Protože „představa“ výsledku pro mě znamená v jedné větě popsaný stav situace po dokončení projektu, její promýšlení se u delších záležitostí občas nějakou dobu protáhne. Větu totiž v okamžicích, kdy se mi do práce nechce, často používám jako jakousi „mantru“: říká mi, proč dělám to, co dělám.
 
(Předchozí odstavce musí na mnohé z vás působit hodně „ujetě“.
Přesně tak jsem se cítil i já, když jsem tyto řádky dával dohromady. Jiné slovo než mantra mě ovšem nenapadlo. Možná to bude tím, že jsem viděl až příliš mnoho přednášek a četl až příliš mnoho textů Guye Kawasakiho, který místo „poslání“ firmy doporučuje vytvořit právě onu mantru – jednoduchou a jasnou všem zaměstnancům i zákazníkům. V mém podání je ovšem „představa“ výsledku projektu o něco delší než tři či čtyři slova.)
 
Zkuste se podívat také na pravidla hry, která jste si pro projekt nastavili.
 
Jaké zásady jste si pro tento projekt stanovili? Nejsou příliš svazující? Nenutí vás příliš se držet vyjetých kolejí – zatímco by tento projekt potřeboval spíše úplně jiný, nespoutaně kreativní přístup?
 
Když jsem začal učit (a vlastně i školit), stanovil jsem jedno základní pravidlo: účastníci mých „hodin“ musí být aktivní. Jinými slovy, danou problematiku nejlépe pochopí, když si ji na sobě prakticky vyzkouší.
 
Dlouhou dobu tento přístup vycházel, než jsem se začal z ničeho nic topit na přípravě jednoho semináře. Jednotlivé dílky do sebe nezapadaly, tu neseděl čas, tady selhávala návaznost aktivit a jejich napojení působilo až příliš strojeně.
 
Vzhledem k tomu, že byl můj nějaký dvacátý workshop (a vezmu-li v úvahu i vyučovací hodiny, tak minimálně třítisící příprava), pravidlo o maximální aktivitě účastníků jsem si ani neuvědomoval – dokud jsem neudělal krok stranou a nepodíval se na připravovaný workshop z ptačí perspektivy.
 
Zastavte se také nad průběžnými „signály“ od klienta. V okamžiku, kdy člověk pracuje na delším projektu (dejme tomu na tříměsíčním), určitě se s klientem minimálně telefonicky domlouváte nad vašimi návrhy a řešíte detaily.
 
Všechny poznámky k projektu patří do podkladů.(V mém případě je to většinou poznámky v Evernote.) Nikdy nevíte, kdy se budou hodit.
 
Nedílnou součástí záznamu je i shrnutí závěrů, na kterých jsme se s klientem shodli. Jakmile si totiž píšete informace na jedno místo, objeví se vedle sebe informace, které jste dostali v různé době a různých fázích projektu – a ony opakující se signály samy z šedi informací vystoupí.

 

Pokuste se zjistit všechna proč

 
Někdy se ovšem zastavit včas nepodaří.
 
Dostaví se zklamání, otřeseně sedíte nad rozdělanou (nebo v horším případě víceméně dokončenou prací) a vaše další plány se sesypaly jako hromádka karet. Všichni blízcí se za vás sice postaví, všichni radí „Nechej to být.“, či přidávají „Pusť se hned do něčeho jiného.“ – ale pořád to jaksi není ono.
 
Stát se mohlo cokoliv. Až opadne první vlna zklamání, vyplatí se zastavit se a zjistit, proč projekt nedopadl podle vašich představ. A vzhledem k tomu, že v podobných případech se člověku do přemýšlení nechce, nejjednodušší je využít existujícího rámce, například použít metodu 5 proč?.
 
Postup je jednoduchý, sérií otázek Proč se stalo A? Proč A způsobilo B? Proč B způsobilo C? atd. Ono číslo 5 v názvu metody je jen orientační a stanovuje minimální počet otázek, které musí zaznít. Velmi často
 
Metodu 5 proč? vytvořil japonský průmyslník a vynálezce Sakichi Toyoda a ve velkém ji použila například automobilka Toyota při přetváření svého výrobního procesu.
 
Jestliže postupujete správně, pomůže vám zjistit, z čeho vaše chyba či selhání pramenilo, a napomůže, abyste se podobné situaci příště vyhnuli.
 
Přestože se jedná o postup efektivní, metoda 5 proč má své mouchy.
 
Asi nejvýznamnější z nich je fakt, že je nutné se ji pořádně naučit. A ani to však nezaručí stoprocentní úspěch.
 
Může se stát, že během hledání odpovědi na otázku Proč se to pokazilo? zůstanete jen u příznaků a hluboko ke kořenům se nedostanete. Důvody, z kterých klient projekt odmítl, také nemusí být zřejmé (nebo to nemusí být ty, které vám předložil). Ač z nich budete vycházet či si jiné důvody představíte, nikdy nebudete znát celé pozadí, a tak získáte jen subjektivní hodnocení toho, co se mohlo pokazit.
 
U mnoha projektů, které selhaly vaší vinou, je ovšem toto subjektivní hodnocení naprosto zásadní.
 
Připravte se na studenou sprchu. Na rozdíl od selhání někoho jiného nebude zjištění, kde jste selhali vy, patřit k nejsvětlejším okamžikům vašeho života.
 
Praxe mě však v této oblasti dostatečně vyškolila. To, že jsem uviděl, co se pokazilo, mi vždy pomohlo se se situací snadněji vyrovnat. A jako naprosto jasná, přidaná hodnota poslouží uvědomění jako náplast na budoucí bolístky – člověk minimálně zjistí, na co si musí příště dát větší pozor.

 

Maximálně využijte existujících částí

 
Ač dopadl neslavně, stále ještě můžete z projektu něco vytěžit. Jinými slovy, klávesa DELETE není vždy tím nejlepším přítelem a je na ni vždy času dost.
 
To, že jeden klient projekt odmítl, neznamená, že by se nedal přepracovat a nabídnout klientovi jinému.
 
(Jak jste asi vycítili, mluví ze mě zkušenost. Workshop, který jedna organizace odmítla – a tím smetla ze stolu více než 70 hodin příprav, si do dnešního dne s patřičnými úpravami pro jejich prostředí vyžádalo dalších 5 jiných klientů. (A i dnes, celé 4 roky ode dne, kdy vznikl tento text, se rýsují další možnosti využití. Toto jako argument snad mluví samo pro sebe. A ano, nemýlíte se, i ta původní organizace už o onen workshop také projevila zájem.)
 
Podívejte se na všechny podklady, které jste během práce shromáždili. Nebude možné je použít jinde? K čemu ještě by se mohly tyto informace hodit? Projděte si také kontakty, které jste prací na projektu získali.
 
V této fázi zjišťování mi hodně pomáhá jednoduchá SWOT analýza, ovšem s tím, že v podkladech hledám ony silné stránky a příležitosti k jejich dalšímu využití. Mnohdy člověk třeba zjistí, že z prezentace může použít tento koncept, a tahle série snímků, ta určitě zabere i v jiném kontextu.
 
(Pokud se rozhodnete použít SWOT analýzu, vážně se v této fázi soustřeďte jen na silné stránky a příležitosti. Sice jsem v předchozím bodě tvrdil, že pomáhá vědět, co se kde pokazilo, ale všeho moc opravdu škodí.)

 

Nastartujete se dalším projektem

 
Nevím, zda jste někdy slyšeli o Benu Saundersovi. Před nějakým týdnem jsem v angličtině pouštěl svým deváťákům (jako motivaci pro ty, kterým se nepodařily přijímací zkoušky napoprvé) přednášku o jeho téměř neuvěřitelném výkonu: na lyžích a sám dojel na severní pól. „Úlet“, který do této doby zvládli pouze čtyři lidé v dějinách. „Úlet“, který Reinhold Messner označil jako 12x náročnější než výstup na Mount Everest.
 
Nebyl to jeho první pokus o dosažení pólu. První neúspěch ve 23 letech způsobila spousta faktorů – od omrzlin přes nedostatek potravin až po napadení ledním medvědem. Ben krásně popisuje, jak se cítil, když tento projekt poprvé selhal.
 
S úsměvem mluví o tom, jak ležel na posteli a jediné, co zvládl, bylo sledovat telenovely. A do toho přišla SMS zpráva od bratra s citátem ze Simpsonů:
 

Snažil ses ze všech sil a absolutně jsi to nezvládl. Poučení do budoucna: příště se vůbec nesnaž.

 
S Homerem Simpsonem se těžce polemizuje. Ale přesto:

Nezáleží na tom, jak velký projekt selhal. Určitě to nebyl váš projekt poslední. Na stole sice ještě leží trosky předchozí katastrofy a možná se vám do ničeho příliš nechce, ale následující věta je extrémně důležitá:
 
Co nejdříve si najděte něco jiného. Nemusíte se zrovna pouštět do nějakého pracovního projektu. Jako rekonvalescenci si třeba naordinujte nějaký projekt vycházející z vašeho koníčku.
 
Mé malé rekonvalescenční tajemství: když někde „vybuchnu“, začnu psát jako „náplast na bolístku“ nějakou povídku „do šuplíku“. Anebo se pustím do dokončování některého z předchozích nedopsaných textů.
 
Nakonec je víceméně úplně jedno, jaký projekt jako náplast zrealizujete. Víceméně nezáleží na tom, zda provedete analýzu toho, proč se váš velký projekt nezdařil. Nemusíte se ani pouštět do podrobného hodnocení podkladů. Použijte jakýkoliv způsob, kterým se co nejrychleji dostanete do sedla. A udělejte to co nejdříve.

[Upravený článek ze září 2009. Od té doby je přednáška Bena Saunderse mimochodem pevnou součástí mé angličtiny v 8., respektive 9. ročníku.]

Brainwriting: efektivnější než brainstorming?

Image courtesy: Bruce Guenter

Brainstorming patří k nejčastěji používaným zaklínadlům při hledání nových, neotřelých nápadů.
 
První místo na žebříčku patří metodě právem, vždyť jedná o jednu z nejstarších technik kreativního myšlení.
 
Narazíte na něj všude, od tvůrčích počinů v reklamních agenturách přes evokování dříve slyšených a snad zapamatovaných informací ve škole až k plánování a přípravě marketingových plánů v korporacích.
 
David Allen považuje brainstorming za jeden z kroků „přirozeného modelu plánování“ projektů GTD.
 
Stručně řečeno, bez „brainu“ se neobejdete.
 
Ve skutečnosti ovšem brainstorming nemusí být tou nejefektivnější metodou.
 
Abyste mohli „brainstormovat“, potřebujete skupinu lidí, kteří si budou vyměňovat podněty, inspirovat se z návrhů ostatních, případně jednotlivé podněty dál rozvíjet. Čím dál častěji se tvrdí, že právě tým lidí může vytvořit hodnotnější dílo než samotný jednotlivec.
 
Další studie však prokázaly, že samostatně pracující jedinec dokáže vytvořit lepší a hodnotnější nápady, než když pracuje ve skupině.
 
Dokonce i samotný tvůrce brainstormingu Alex Osborne upozorňuje na to, že ve skupině lidé tvoří daleko méně nápadů než o samotě.
 
Člověk nemusí příliš přemýšlet, aby našel hned několik důvodů „selhávání“ brainstormingu.
 

Skryté hodnocení

Během brainstormingnu by se měly objevit všechny nápady, s absolutně žádnou kontrolou, bez jakéhokoliv hodnocení nebo váhání. To jest stav ideální, kterého nedosáhnete vždy. (Chtělo se mi napsat nikdy, ale buďme alespoň chvíli optimisté).
 
Ve skupině se vždycky najde někdo, kdo si bude myslet, že jeho nápad není v dané situaci vhodný, že je úplně mimo mísu… prostě že si jej raději nechá jen pro sebe.
 

Mluví pouze jeden člověk

První zásada brainstormingu – respektovat jakýkoliv nápad druhého a zapsat jej – vytváří v živé, tvořivé atmosféře „frontu“ nápadů, čekajících na zapsání.
 
Jenže podle výzkumů se člověk nedovede soustředit v jednom okamžiku na více než max. 7 podnětů/informací. A pokud budeme věřit bestselleru Pravidla mozku, soustředíme se na jednu jedinou věc.
 
Když čekáme, až někdo domluví, dozapisuje, dodefinuje nebo doupravuje svůj nápad, posloucháme jej a současně hledáme nový nápad, promýšlíme stávající, který bychom rádi vyslovili nahlas, hodnotíme jej, upravujeme, zkracujeme nebo v nejhorším případě zcela zavrhneme. A jindy jen vypneme a přemýšlíme nad tím, co musíme koupit k večeři.
 
Ve výsledku potom platí, že čím větší počet účastníků brainstormingu, tím více nápadů vezme před zapsáním za své.

 

Osobní vztahy

Chtě nechtě se vám do brainstormingu promítnou i osobní vztahy mezi jednotlivými účastníky.
 
Nemusí se jednat přímo o spory, úplně stačí, aby se objevily různé osobnostní typy.
 
Dominantní osoby snadněji prosadí svůj názor – minimálně jej nechají alespoň dříve zaznít (a tedy i zapsat). Tvrdohlavci neustále omílají jedno a obhajují svůj pohled na věc. Nejistí jedinci raději mlčí, vyhýbají se kontroverzním myšlenkám a navrhují spíše konformní s nápady ostatních, které považují za „bezpečné“.
 
Samostatnou kapitolou je práce skupiny, jejíž členové pochází z různých úrovní rozhodování (a vedení).
 
Výsledek? Neproduktivní, nebo alespoň ne 100% produktivní sezení.

 

Řešení: Brainwriting

Platí-li, že brainstormingovým sezením vládnou dominantní jedinci, brainwriting umožní každému vyjádřit svůj nápad. Nápady se neříkají nahlas, sezení probíhá v té nejdůležitější fázi v tichosti a každý své nápady zapisuje.
 
Nejčastěji se používají varianty metody zvané 6-3-5: 6 účastníků napíše během 5 minut na svůj papír alespoň 3 nápady.
 
Během 30 minut čistého času (ve skutečnosti trvá sezení 6-3-5 spíše 60 minut – čas narůstá při čtení předchozích nápadů) získáte více než 100 různých nápadů, s nimiž můžete později pracovat.
 

Jak sezení probíhá?

  1. Účastníci sedí kolem stolu rozdělení do skupin po 6. Každý má před sebou list papíru s nadepsaným tématem brainwritingu.
  2. Na povel moderátora má každý účastník přesně 5 minut, aby na svůj papír napsal (a patřičně popsal nebo vysvětlil) 3 nápady.
  3. Po 5 minutách se posune každý svůj papír o jedno místo dále, řekněme doleva.
  4. Všichni si přečtou 3 předešlé nápady a přidají 3 nové, další. Mohou se inspirovat již popsanými podněty, nebo zapisují zcela nové myšlenky. Neopakují však ty nápady, které napsali na předchozí papír.
  5. Po uplynutí dalších 5 minut se kola opakují až do okamžiku, kdy před každým účastníkem jeho původní papír.
  6. Jakmile se skončí, nápady se přečtou, prodiskutují a zhodnotí tak, jako každé jiné brainstormingové sezení.

 
Počty minut a účastníků můžete samozřejmě podle potřeby jakkoliv upravit, např. 5-3-3, neboli 5 účastníků, 3 nápady ve 3 minutách. Vždy ale platí, že z obdobného sezení získáte velké množství nápadů. A ze statistického hlediska bude určitě alespoň jeden z nich použitelný.
 

Jiné varianty brainwritingu:

Kolotočový brainwriting

Místo přesně stanoveného počtu nápadů zapisují účastníci v průběhu 3 minut VŠECHNY nápady, které stihnou zapsat.
 
Kolotočový brainwriting se hodí především v nejranějších fázích projektu, kdy se teprve hledá zaměření nebo celé téma.
 
Hlavním cílem podobných sezení je získat co největší počet nápadů, z nichž by se dalo vybírat a postupně je zužovat.
 

Brainwritingový zápisník

slouží při delších setkáních, během kterých probíhají různé aktivity, například celodenní či vícedenní akce.
 
Každý z účastníků dostane notýsek (nebo třeba jen několik listů papíru – ale snadno odlišitelných od ostatních materiálů používaných během jednotlivých sezení a aktivit).
 
Účastníci potom do zápisníku zapisují vše, co je během akce napadne. Na konci akce moderátor zápisníky vybere, sepíše všechny nápady a rozešle je VŠEM, kteří se na akci brainwritingu účastnili.

 

POST-IT brainwriting

Místo papíru se používají slavné post-itky, lepíci neboli barevné lepicí lístečky, které se po dokončení první části sezení (tj. během hodnocení) shlukují a uspořádávají podle různě nastavených kritérií.
 
Základní zásada zní: na jeden lísteček patří vždy jeden jediný nápad. Na rozdíl od klasického „post-it“ brainstormingu, kdy nápady zapisuje na lístky sám moderátor, při „post-it“ brainwritingu píší nápady sami účastníci.

 

Brainwriting jako myšlenková mapa

 Zkuste během sezení zapisovat nápady formou myšlenkové mapy.
 
Místo hlavní (a mnohými porušované) zásady myšlenkových map – jedna čára jedno slovo – pište vždy na jednu část větve mapy vždy jeden nápad.
 
Jednotlivé nápady máte ve výsledku rozdělené do jakýchsi kategorií, s nimiž se vám možná bude lépe pracovat.
 

Volné psaní

Po určitou dobu zaznamenávejte jakýkoliv nápad nebo podnět (pro začátek doporučuji alespoň 10 minut).
 
Na rozdíl od „klasického“ brainwritingu, kdy částečně nápady před zaznamenáním promýšlíte, u volného psaní zaznamenáváte vše pod tlakem zásady „tužka nesmí opustit papír“. Jakmile stanovený limit skončí, měly by se stát dvě věci:
 

  1. S hrůzou zjistíte, o čem jste vlastně 10 minut psali.
  2. Bude vás nesnesitelně bolet ruka.

 

Brainwriting pomocí flipchartů

Rozmístěte po místnosti stojany s flipcharty (nebo vytvořte podobná místa pomocí např. balicího papíru). Na jednotlivé flipy můžete nadepsat témata. Pak už jen dejte účastníkům do ruky něco na psaní a časový limit. O ostatní se postarají sami. Tato metoda ovšem není příliš vhodná pro „ostýchavé“ kolektivy.

 

Brainsketching

Na samém okraji aktivit, které lze ještě považovat za formy brainwritingu, leží brainsketchting. Jak název sám napovídá, místo slov se používají jednoduché obrázky, náčrtky a schémata, které jednotliví účastníci postupně přidávají k prvotnímu nápadu. Jinými slovy, vítejte do světa Nápadů na ubrousku.

Brainwriting = zaklínadlo?

Brainwriting sice není univerzální zaklínadlo „Harry-Potter-by-se-divil-jak-skvěle-funguje“, ale určitě neuškodí.

Přes všechny nedostatky neznám lepšího nástroje na hledání nápadů, než je brainstorming. Až budete zase pracovat ve skupině a nápadů nebude přibývat (nebo třeba se skupinou, jejíž členové se neznají), vyzkoušejte některou z výše uvedených variant. Uvidíte, z místa se určitě pohnete.
[mírně upravená verze článku z listopadu 2008]