Jak jsem vysvětloval [problém] aneb „Nápady na ubrousku“ v praxi

„Počkej, jak to myslíš, vydávat se za nějaký jiný e-mail?“, zeptaly se mě kolegyně, které jsem ukazoval, jak používat naše e-mailové rozhraní. Po poradě toho měly dost – a bylo mi jasné, že cokoliv jim „jen“ řeknu a na počítači ukážu, z toho si moc nezapamatují. Navíc, naprosto bez urážky – každý nemá schopnost představit si, jak určité věci na počítači fungují. Prostě je to jen běžný uživatel a víc vědět nechce. Takže jsem vzal kus papíru a nakreslil

 

„Podívejte se, tohle jste vy a tohle je vaše e-mailová schránka na školním serveru,“ odpověděl jsem. „Každý druhý den nebo minimálně dvakrát za týden byste se do něj měly přihlásit a zkontrolovat, jestli vám píše někdo z rodičů. Najdete e-mail, odpovíte a je to.“

Všechny souhlasně přikyvovaly a mně bylo jasné, že se do mailu podívají v průběhu října jednou za čtrnáct dnů a k nule se frekvence přihlašování přiblíží někdy koncem pololetí. Proto jsem obrázek doplnil.

„Pokud byste měly zájem, můžu vám nastavit takzvané přeposílání,“ dodal jsem co nejrychleji. „To znamená, že když vám někdo pošle e-mail na školní mail, automaticky se přepošle a skončí ve schránce, kterou používáte častěji, třeba na Seznamu nebo Centrumu.“

Bylo vidět, že je to zaujalo. Nastal čas to trochu zkomplikovat.

„Jenže to přeposílání má jeden háček. Ani Seznam ani Centrum zatím neumí posílat e-mail jako jiný uživatel.“ V očích se objevily otazníky. A tak jsem obrázek zase trochu rozšířil.

„To znamená, že když vám přijde e-mail, třeba od rodiče, skončí ve vaší školní schránce, odkud automaticky přeběhne do vaší seznamové schránky – a vy můžete odpovědět. Problém je v tom, že nebudete odpovídat z adresy školní, ale ze své soukromé. A to by se třeba mně osobně moc nelíbilo.“

Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, komu se tahle myšlenka nelíbí. Takže nastal čas situaci trochu zkomplikovat.

„Existují dvě řešení. Jakmile dostanete na svou soukromou adresu e-mail týkající se školy, přihlásíte se do školního e-mailového rozhraní a můžete odpovídat – zpráva vám tam zůstane.

„Řešení číslo 2 je jednoduché. Existují služby, například Gmail http://gmail.com nebo LiveHotmail http://mail.live.com (dnes outlook.com, pozn. 2014), které vám umožní nejen všechnu poštu sbírat na jedno místo, ale současně také z jednoho místa odpovídat jako jiné účty. Prostě v adrese e-mailu vyberete z nabídky „Poslat mail jako …“ a je to hotové.

„A v čem je to jiné než loni?,“ zeptala se jedna z kolegyň.

Loni jste všechnu poštu stahovaly tady do toho jednoho počítače ve sborovně. Někdo přišel, všechny e-maily vytiskl a rozdal. Musely jste odpovídat odsud. Takhle můžete odpovídat odkudkoli – z domu, ze školy – a až máte čas.“

Každé dítě se narodí jako umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou … vychodí školu.

Jako dítě jsem si strašně rád kreslil. Do žádné výtvarky jsem nechodil, na Leonarda jsem také neaspiroval – prostě mě bavilo kreslit si. Vzpomínám si, že jsme spolu s bratrem a naším sousedem dokonce pořádali soutěže v kreslení. Už ani nevím, jak to dopadalo, ale doufám, že podobná „úchylka“ jako závody v kreslení dostatečně dokumentují můj zápal pro věc.

A pak přišla školní léta. Dokud se nezačaly obrázky známkovat, šlo to. Potom začalo přituhovat. Témata typu „zátiší s květinami“ mi opravdu neseděla, navíc se dostavila puberta – a s ním úplně jiné typy obrázků. Obaly sešitů a žákovské knížky začaly plnit geometrické tvary.

Na střední jsem, vedle faktu, že vůbec nerozumím chemii, zjistil, kolik 3D hranolů (rozumějte, kolik krychlí, kvádrů, jehlanů a hranolů vybíhajících z jedné základny) dokážu vměstnat na první stranu sešitu, aby bylo pořád ještě poznat, o jaký útvar se jedná. Žel, významný pokus zůstal nedokončen, neoblomná kantorka neměla pro geometrické pokusy pochopení a donutila mě první stranu sešitu vytrhnout. A tak jsem zase nějakou dobu downgradoval své obrázky a znovu kreslil 2D tvary. V chemii jsem při pohledu na profesorku (a na výsledky testů) vlastně kreslil jen jeden, asi vám nemusím říkat, jaký.

Pablo Picasso prohlásil: Každé dítě je umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou vyroste. Problém nevidím ani tak v dospívání. Problém vidím ve škole. Každopádně za sebe můžu zodpovědně prohlásit, že mi škola kreslení zprotivila.

Minimálně v mém případě se z umělce (dejme tomu), který se podle Pabla Picasa skrývá v každém dítěti, se stal obyčejný hltač stránek literatury rozmanité kvality a úrovně. Co jsem jako dítě dělal každý den, s tím se školní lavice vyrovnaly stejně rychle, jako se Papinův hrnec vyrovná s dobytčetem věku Metuzaléma.

Na vysoké mě kreslení ani nenapadlo, to jsem žil úplně jinými tvary. A po škole přišla praxe a s ní jedno velmi nepříjemné probuzení do reality: Zjistil jsem, že jsem se vlastně ve škole učitele vlastně vůbec nenaučil vysvětlovat problémy.

Namítnete: „Na tom se není co učit. To buď člověk umí, nebo neumí. A žádná škola tady nepomůže.“ I bral jsem tuto „pravdu“ za nezvratitelný fakt – stejně jako vy. Naštěstí jsem „uměl“ vysvětlovat problémy – alespoň žáci mi tvrdili, že na rozdíl od kolegyně, která je učila přede mnou, mému vysvětlení rozumí lépe. (Vzhledem k tomu, že kolegyně odešla pro svoji vrozenou učitelskou nešikovnost, jsem to nevnímal jako pochvalu.)

Netrvalo ovšem dlouho a otevřel se přede mnou úplně jiný svět. Objevil jsem království myšlenkových map, informací strukturovaných do smysluplných trsů a chuchvalců, které doprovázely – světe, div se – jednoduché kresby. A tak se ve mně znovu objevil dřímající obrázkový grafoman. (Jen tak na okraj, myšlenkové mapy obstály ve velmi náročné zkoušce: zkuste přesvědčit puberťáka, že takové větné členy je učivo, bez kterého se neobejde. Mapy pomohly neskutečně.)

Učím na „nenormální“ škole, která svou „nenormální“ učební metodu šíří na další školy. (Nenormálnost metody, zjednodušeně řečeno, spočívá v maximálním zapojení žáků do výuky tím, že se jim předá zodpovědnost za učení a nechají se samostatně SPOLUpracovat se spolužáky – bez výrazného „vedení“ učitele, který funguje v roli poradce a nabízí především pomocnou ruku.) A vzhledem k tomu, že jsme spolu s kolegou vytvořili vlastní (trochu bych se pochválil – jedinečný) způsob uspořádání učiva do „projektů“, stal jsem se apoštolem jedné z variant tzv. daltonského plánu (www.daltoninternational.org) tak trochu i já.

A tak se přišla i nutnost zapracovat na „přednáškovém“ stylu. Nouze naučila Dalibora housti – a stejně jako Dalibor, i Workaholic studiem mnoha a mnoha textů a následným aplikováním různých přístupů do praxe zjistil, že i vysvětlování problémů se dá naučit.

Jak překvapivé a především motivující! I učil se Workaholic tím, že piloval triky použitelné, odmítal tipy nefungující a především stále se studoval další a další materiály, které by mu s přednášením pomohly. I stali se jeho žáci pokusnými králíky, měl bych dodat, ale to by „serióznosti“ textu ani osoby Workaholica moc nepřidalo, a proto raději tuto větu škrtám: I stali se jeho žáci pokusnými králíky…

A tu mu jednou postavil osud do cesty přednášku Dana Roama. Už si vlastně ani nepamatuji, která to byla. Každopádně musím přiznat, že Roam změnil můj učitelsky vysvětlovací-přednášecí přístup od základů. A když vyšla anglická verze Roamovy příručky „vizuálního“ myšlení The Back of the Napkin, ocitl se Workaholic v sedmém nebi. Víc už studovat nebylo třeba.

Nápady na ubrousku nejsou totiž knihou ledajakou. Jejich autor, spolupracovník mnoha firem jako jsou Google, e-Bay, WallMart či v poslední době Microsoft se živí jako „profesionální“ vysvětlovač problémů. Jinými slovy, pokud máte obrovské množství dat – a nedaří se vám v nich najít jasnou, přehlednou a především pochopitelnou strukturu, Dan Roam je tím, koho potřebujete. A protože Roam nemůže být všude, zkuste jeho bytost nahradit jeho knihou.

Každý umí myslet vizuálně!

Roam přichází k vysvětlování problémů „revolučním“ přístupem – snaží se donutit posluchač používat nejen „běžné“ myšlení, ale jednoduchými obrázky donutit k činnosti i posluchačovu představivost. Na praktických příkladech vysvětluje, proč se hodí použít místo abstraktních, často snadno „uchopitelných“ problémů obrázky – a využít jejich jednoduché hravosti k přesvědčení posluchačů.

Praktický příklad jste viděli: ač se jedná o koncept naprosto cizí, vypadalo to, že po třech minutách moje kolegyně vysvětlování pochopily. Nemluvil jsem do prázdna, protože se všechny se shlukly kolem mne, aby lépe viděly, co jsem se jim snažil vysvětlit. Vidět znamená uvěřit – a pokud člověk vidí postupně, znamená to, že problém pochopí.

Dan Roam svoji knihu koncipuje nikoli jen jako „informativní“ text o efektivním způsobu myšlení. Jakmile se člověk do knihy začte (což díky skvělé historce o snídani na palubě British Rail nebude trvat dlouho), zjistí, že Roamova kniha nejen vysvětluje, jak problémy pomocí jednoduchých obrázků objasňovat. Kniha je současně i učebnicí, která ukazuje, jak efektivním způsobem problémy řešit. A jinak než jako bonus nemohu označit poslední věc: Vzhledem k tomu, že ji napsal člověk s obrovskými zkušenostmi z korporátního světa, stávají se Nápady na ubrousku i případovou studií jedné „komplikovanější“ firmy. Jinými slovy, na vlastní oči uvidíte, jak může takové vysvětlování použít (bez příliš velkého namáhání mozku) v praxi.

Jako učitel a lektor a můžu s naprosto čistým svědomím prohlásit: „Když začnu během vysvětlování nějakého problému skicovat jednoduché obrázky, posluchači najednou na vlastní oči vidí, z čeho se problém skládá, kdy vznikl a jak vypadá řešení, které jim navrhuji.“ A to je podle mě věc, která se může hodit každému – manažerovi, IT pracovníkovi, učiteli – prostě komukoli, kdo musí někdy někomu vysvětlit nějaký problém. Nemyslíte? http://www.melvil.cz/kniha-napady-na-ubrousku

(republikovaná recenze knihy Nápady na ubrousku, 2009. A proč? Protože škola přechází k jinému providerovi a čeká mě další kolečko vysvětlování, proč nám deset minut práce přesčas dokáže v budoucnu uspořit desítky hodin. Tak.)

Jak dostat do prezentace příběh (Část 1)

Image courtesy Daniel Dionne

„Kdo z vás učíte ICT? Raz, dva, tři… No, je vás tu dost, takže asi budete vědět, o čem budu mluvit. Taky za vámi děcka chodí, když se jim něco pokazí na počítači? Za mnou taky tuhle jeden přišel a povídá, „Pane učiteli, mně nejde do desky zasunout RAMka…“

Nic nepřiblíží posluchačům myšlenky v prezentaci lépe než nějaká dobrá historka. Lidé se rádi odpoutají od faktů, které před ně klademe. Rádi se nechají vtáhnout do děje. Podívají se na situaci a představí si v ní někoho známého. Nebo sebe sama. Zhodnotí ji a tím vlastně zaujmou stanovisko. Zapojí tak do vnímání nejen pozornost, ale i své emoce.
 
A přesně tohle dobré příběhy umí. Pobaví nás. Rozpláčou nás. A ty opravdu, opravdu dobré, ty nás i něco naučí.

Příběhy často provokují. Možná se při nich cítíte trochu nesví. Začne se vám třeba zdát, že se nám tu někdo snaží prodat nějakou myšlenku. Možná tím, že až příliš přesně popisují situaci, kterou důvěrně znáte. A možná je to i tím, že se při nich podvědomě vracíte zpátky pod peřinu a znovu se slyšíte prosit: „Mami, ještě nechoď, přečti mi ještě jednu.“
 
Vyprávění historek během prezentací (a v podstatě jakéhokoliv vysvětlování) funguje. Na co si dát při skládání prezentace pozor?
 
Pokud se pustíte do vyprávění příběhu v nějaké přednášce, měl by to být příběh, který diváky přitáhne. Měl by každého diváka vtáhnout do děje a chytit ho pod krkem. Měl by jej držet tak dlouho, dokud sám na vlastní kůži neprožije celou událost. Tak dlouho, dokud nebude chtít slyšet, jak to všechno dopadne. Tak dlouho, dokud se nezačne bát, že příběh skončí… a jemu zbude jen… vzpomínka.
 
Vzpomínka na to, jak se bál poposednout si, aby nepřerušil dramatickou pauzu. Vzpomínka na to, že se bál něco si zapsat, aby mu ani slovo neuniklo. Vzpomínka na to, jak si konci utíral z očí slzy… od smíchu či dojetí. A vzpomínka na to, jak mu v mozku něco sepnulo a tichý hlásek prohlásil: „No jasně, tohle přesně říkají fakta.“
 
Je tu však i druhá strana mince.
 
Pokud nepoužijete správný příběh, budou vzpomínky diváků vypadat trochu jinak. Jistě, možná se budou bát poposednout. Možná se budou bát psát si poznámky. Možná si budou utírat slzy. Ale zcela určitě nezazní ono… „Teď jsem na téměř na vlastní kůži zažil to, o čem celou dobu mluví.“
 
Poslouchali vás, možná se zatajeným dechem, možná chtěli slyšet víc – ale to je vše. Žádné poučení, žádná změna chování, žádné výsledky. A jediné, co si možná řeknou, bude: „Hm, to byla pěkná historka.“ Avšak ve vzduchu zazní nevyslovené: „Ale co z toho?“
 
Možná tak nějak cítíte, že hledat příběhy do prezentace není nic, nad čím by měl člověk sáhodlouze přemýšlet. Každý přece máme historek nepřeberně, každý jsme něco zažili, a to by v tom byl čert, aby se něco nedalo použít.
 
Kdo si tohle myslí, šeredně se mýlí.
 
Má-li prezentace změnit chování posluchačů, mají-li fakta z ní nějak obohatit jejich život, musí i historky sednout jako „zadek na hrnec“. A není moc lidí, kteří bez mrknutí oka vysypou historku, která vhodně doloží jejich fakta.
 

Vztah historky k tématu musí být naprosto jasný

 
Ne jednou, ne dvakrát, ne třikrát, ale daleko, daleko vícekrát jsem v prezentacích slyšel historky, které se dobře poslouchaly. Byly zajímavé, vtipné, často poučné a hlavně, přednášející vykládali záživně. Ale to, jak se vlastně k tématu vztahují, to abych s lupou a na kolenou hledal.
 
A co si o tom myslí posluchač? Pravda, proč se škaredit, vždyť se obecenstvo baví. Jenomže prezentace – a u učitelských to platí desetinásobně – by neměla být jen o tom, že posluchači mlčí, protože se chtějí pobavit. Měly by také něco naučit.
 
Nenechejte se mýlit, příběhy umí učit. Umožňují posluchači „prožít“ situaci. A když už se cítí v kůži někoho jiného, ukážou mu, co si zapamatovat. Ukážou mu, jak se zachovat. Anebo ještě lépe, jak se určitě nechovat. Tak jak na to?
 

Vyberte si jednu věc,

 
ke které prezentací směřujete, jen jeden nejdůležitější fakt, který chcete, aby si diváci zapamatovali, jeden konkrétní model chování, který mají diváci napodobit – a najděte vhodný příběh.
 
Teď se asi čtenáři z řad učitelů zarazí. „Jen jeden? To si z celé hodiny mají zapamatovat jen jednu věc? Na roští s ním… a zapálit, kacíře jednoho.“ Ano, stojím si za svým. Jen jednu věc, jeden nejdůležitější fakt a ten doložte příběhem.
 
Jakou věc? Jaký fakt vybrat? Takový, který bude v posluchačích rezonovat.
 
Má-li mít výklad či přednáška učitele nějaký smysl, musí příběh vysvětlit, proč právě tyto informace jsou důležité. Musí zaznít, jak konkrétně se má posluchač zachovat. Musí zaznít konkrétní příklady, které zná nebo které si dovede představit. Posluchač musí slyšet, k čemu se mu může právě tato znalost hodit.
 
A k této znalosti si připravte příběh. A nejste-li rození vypravěči, připravte si jej do detailů.
 

Udržujte posluchače v napětí

 
Téměř každý příběh, téměř každá pohádka, téměř každá reklama se snaží dodržet základní strukturu vyprávění, kterou popsali již staří Řekové. (Konkrétně Aristoteles, jestli tuhle informaci potřebujete ke štěstí.)
 
Příběhy nestojící na struktuře expozice-kolize-krize-katastrofa nejsou ničím jiným než popisem situace. A bohužel, v mnoha případech i dost nudným popisem.
 
Nebýt češtinář, řeknu to polopaticky – začátek, nějaká ta událost, pecka mezi oči, tedy proč že jsem to měl vlastně poslouchat. Tolik stačí. A s trochou toho řečnického nadšení vás budou diváci poslouchat.
 
Jenže já jsem bohužel češtinář, a tak mi nedá podívat se na to trošku podrobněji.
 

Expozice,

 
čili uvedení do příběhu a představení postav, pomáhá vypravěči probudit pozornost. Přestává se mluvit o neživých „faktech“, začíná se řešit konkrétní situace.
 
A přesně o konkrétních věcech se musí mluvit. Divák si musí uvědomit, že už to není někdo někde někdy, už je to žák David na chodbě během dozoru.
 
Expozice by měla být v prezentacích co nejkratší.
 
Nemusím snad říkat, že je zbytečné mluvit o tom, co měl kdo na sobě, kde přesně jste stáli a kolik to bylo hodin. Krátce, stručně a co nejrychleji představte prostředí, postavy a čas a přesuňte se do druhé části příběhu, do
 

kolize neboli zauzlení děje.

 
I fakta, dojmy nebo pocity vypráví příběhy, jen se musíme naučit se je v nich hledat.
 
Vzpomínám si na krásnou scénu z vynikajícího filmu Adaptation (2002), kdy se Charlie Kaufmann snaží převést do scénáře knihu o orchidejích. Zcela zničen svou neschopností pohnout se z místa, vydá se na scénáristický seminář.
 
Kolize je okamžik, kdy se divák rozhoduje, zda nás bude nebo nebude poslouchat. V situacích ji může způsobit cokoliv. Třeba i jen jedna nevinná poznámka o skutečném světě rozohní Roberta McKee téměř k nepříčetnosti.

Ještě jednou opakuji: kolize je okamžik, kdy se diváci rozhodují, zda vás budou poslouchat.
 
Mají totiž ještě druhou možnost, mohou se vrátit zpět do poklidného spánku, vyvolaného dobrým obědem nebo předcházející šedí dat a faktů. A probudit jej můžete, jen budete-li reální.
 
Musí zaznít skutečná slova, tedy různě znějící repliky z jedněch úst. Musí zaznít odmlky. Musí zaznít zakašlání. Musí „zaznít„ emoce.
 
Od kolize směřujte hlouběji do příběhu. Jestliže se vám podařilo získat divákovu pozornost, bude v tomto okamžiku chtít slyšet víc. Už ví, že se někam směřuje, bude cítit, že za chvíli to přijde. A asi ho i bude zajímat, jak že to celé vlastně dopadne.
 
Máte-li diváka opravdu na háčku (což snadno poznáte z výrazů obličeje), odpustí vám i drobné prohřešky, jak například že přestanete měnit hlasy při různých replikách.
 
Dokonce si budete moci dovolit vsunout i drobné shrnutí – „Abych to zkrátil, byla to odysea na celou přestávku. A v ní jsem se dozvěděl…“ pokračoval v přednášce pokračovat úvodní příběh.
 
Ale nepřežeňte to s tím zkracováním, nejdůležitější fakta či informace musí zaznít, jinak bude příběh víceméně zbytečný.
 

Krize čili vyvrcholení děje

Příběh vyvrcholí, divák se rozesměje, slabší povahy se rozpláčou (dojetím nebo bolestí, to vyjde nastejno) a děj příběhu je dovršen.
 
Utkali jste příběh, měl začátek, teď už má i svoji UDÁLOST. „Teď nesmí přestat,” mělo by se honit hlavami vašich posluchačů.
 
A pokud se vám povedlo dojmout publikum, možná si jej budou i pamatovat. Otázkou ovšem zůstává, zda to není jen příběh pro příběh. A jen pro pořádek, v prezentacích může vyvrcholení děje vyjádřit jedna, dvě věty. Nepřežeňte to.
 

Katastrofa neboli rozuzlení děje

 
je tím nejdůležitějším okamžikem. Uzavírá se v ní příběh, to je jasné. V prezentacích (a samozřejmě i v dalších literárních žánrech) hraje katastrofa ještě jednu roli.
 
Divák, který viděl drama, odchází z divadla a … A teď mohou nastat dvě situace.
 
Buď se mu příběh „jen“ líbil, divák je spokojen a odchází, anebo se mu příběh líbil a ještě se dotkl jeho nejniternějších potřeb.
 
Dotkl se jeho „já“. Zanechal dojem, který se nějak vztahuje k předchozím zkušenostem diváka, rozbolestněl vzpomínky hluboko zasunuté v paměti, připomněl zážitky z dětství, upozornil jej na existenci vyšší moci, na důležitosti náhody… Výčet si doplňte podle toho, jak moc se vám chce „filozofovat“.
 
V prezentacích může samozřejmě proběhnout vše předchozí. Ale aby měl příběh v prezentaci smysl, musí si divák uvědomit, jak se příběh k tématu prezentace vztahoval. Musí si uvědomit, proč že jste vlastně tyto informace dokládali příběhem. Přijde pověstná rána mezi oči, kdy si divák souvislosti uvědomí.
 
A to je vše. Příběh je uzavřený, divák poučený. A jen pro jistotu na závěr příběhu shrňte jinými slovy, jak by se měl divák zachovat.
 
A kde příběhy hledat a jak konkrétně je vyprávět? K tomu se dostaneme někdy příště.
 
Snad jen pro pořádek. I obyčejné „Mně nejde do desky strčit RAMka“ může sloužit jako první krůček za objevením zdánlivě banálního příběhu, který ve správný okamžik dojde až k tomu, že si diváci (doufám) uvědomí (ehm, uvědomili), jak rádi dnešní žáci experimentují.
 
A když si vyberete do svého výkladu pro ilustraci jen jeden důležitý fakt, objeví se i druhé plus.
 
Přestanete žvanit celou hodinu (co byste také celou tu dobu říkali, že?) a začnete vymýšlet aktivity, kterými své žáky zaměstnáte po zbytek hodiny.
 
Možná budou vaši žáci experimentovat, vždyť to mají v povaze. Nebo budou něco tvořit, analyzovat, vymýšlet. Prostě budou dělat sami, místo toho, aby tupě zapisovali to, co jim říkáte. Uvidíte, že vám jednou poděkují.
——
(Pozn. pod čarou. Ano, nemýlíte se. Je to jeden ze starších článků, lež mírně upravený – a hlavně, zapojený do miniseriálu o příbězích v prezentaci.)

Prezentaci mám, v čem já ji jen udělám…

aneb stručný (a postupem času aktualizovaný) přehled prezentačního software

V současné době existuje na trhu velký počet aplikací, které vám umožní vytvořit prezentaci. Drtivá většina z nich štěpí informace (nebo informační celky) do jednotlivých snímků, které promítnete posluchači a dovysvětlíte svým komentářem.
Prezentovat informace samozřejmě nemusíte jen pomocí snímků. Stále častěji se objevují postupy, které daleko více využívají možností dnes všudypřítomných nástrojů na vytváření multimediálních sdělení, jako např. prezentace formou videonávodu (aplikace jako Camtasia, Jinx, Webinaria, ScreenToVideo a desítek dalších).
Jinou variantou jsou prezentace formou atraktivních flashových videí (např. běžná videa nebo nástroje typu Videoscribe pro přístroje vybavené systémy iOS a Android).
Vedle toho stojí přednášející, kteří ve svých vystoupeních rezignovali na klasickou snímkovou strukturu (a částečně i na klasický prezentační software jako takový) a svá vysvětlení kreslí pomocí jednoduchých obrázků, ikon a doprovodného heslovitého textu (metoda „nápadů na ubrousku“ popsaných Danem Roamem ve vynikající knize Nápady na ubrousku a Blablabla) pomocí nástrojů jako AutoDesk SketchbookPro, MyPaint, SmoothDraw, LectureScribe a dalších. Ukázky naleznete v mnoha videích např. v khanacademy.org).
Ne příliš často se také může posluchač setkat s prezentacemi ve formě myšlenkových (mentálních) map (aplikace MindManager, NovaMind, iMindMap a další).
Pro člověka nejpříznivější je potom efektivní kombinace všech tří postupů, tedy zapojit jak klasické „snímky“, tak využít možnosti vložení a anotování promítaného videa (např. formou odkazů-akcí, kreslení v průběhu prezentace či využití propracovanějších animací).

Následující výčet si neklade za cíl uvést v současné době všechny dostupné nástroje pro tvorbu multimediálních prezentací. Slouží jen k vytvoření rámcového přehledu o existujících aplikacích a vznikl na základě osobních zkušeností autora s jednotlivými aplikacemi.

Microsoft Office PowerPoint

Od roku 1987, kdy se PowerPoint objevil, se stal de facto standardem pro vytváření prezentací.
Původně byl vyvinut pro Apple pod názvem „Presenter“, společnost Forethought však koupil Microsoft a vytvořil z ní základ své grafické sekce. První oficiální verze PowerPointu vyšla v roce 1990 společně s operačním systémem Windows 3.0. Součástí balíku aplikací MS Office se potom stal až v roce 2000. (Vice o historii viz například článek ve Wikipedii.)

„Nové“ verze MS PowerPoint 2007, 2010 a 2013 se od starších liší především změnou formátu ukládání dat („zhušťují“ do formátu .XML), díky kterému jsou výsledné soubory prezentací daleko menší, upraveným grafickým rozhraním, uživatelsky přívětivějším prostředím a velkým množství funkcionalit. Jejich vypsání by zabralo mnoho místa, tak jen shrnu: s novými verzemi PowerPointu podniknete opravdu mnohé.

Nově je PowerPoint propojen s on-line službami MicrosoftOffice Webapps (součást on-line úložiště Microsoftu SkyDrive), které umožňují snadnější sdílení prezentací, spolupráci s dalšími uživateli na vytváření jedné prezentace a jejich vytváření jak pomocí nainstalované aplikace, tak prostřednictvím prohlížeče.

Funkce webového rozhraní jsou oproti instalované aplikace samozřejmě výrazně omezenější. Na SkyDrive uložené prezentace můžete dále sdílet, a to buď formou odkazu na prezentaci, nebo přímo vnořením prezentace do webové stránky pomocí prvku