Book review: Ten Commandments for the Thriving Writer by Karen Banes

It doesn’t matter whether you’re moonlighting or thinking of becoming a freelancer, you can take from „10 commandments for the Thriving Writer“ quite something. Karen Banes, a long time freelance writer and editor herself,  offers in a short guide simple principles on how to freelance and/or blog and/or write and publish an e-/book.

The first chapter offers simple, yet powerful routine for finding writing ideas – and it is simply brilliant. The last chapter on how to stay sane when freelancing closes the book in a style. And in-between, Banes mentions several handy resources for writers, „doable“ routines and advice to follow like how to re-purpose your content, outsource and network.

So, if you think of becoming a freelance writer and haven’t done much research yet, this is a „must-read“.

A disclaimer: I received a free copy in exchange of my honest review.

Myslím, že naše školy [už zase] potřebují RESTART

[Republikovaná recenze vynikající knihy J. Frieda a D.H. Hanssona. Recenze vyšla na starém blogu v roce 2011.
Doba plyne, ministři se mění, problémy zůstávají.]

Instalovali jste někdy do počítače hromadu programů na jeden zátah? Určitě ano. A myslím, že jste k tomu přistupovali podobně jako já, tedy s heslem: Když už u toho člověk musí sedět, proč to neudělat všechno najednou, ne?

Ale ouha. Skončili jste – a počítač jel neskutečně pomalu. Zadrhával se i u nejjednodušších úloh, obrázky místo vteřin načítal minuty, videa se zadrhávala co chvíli… a když jste se snažili oskenovat nějaký text, vypadalo to, že si kabel mezi počítačem a skenerem vzal dovolenou.

Každý systém potřebuje po změnách trochu ulevit. A jeho potřeba je o to náročnější, o co náročnější proměnou prošel.

Tvrdit, že školství v posledních letech zažívá obrovskou proměnu, by znělo jako superobří klišé. Ukažte mi učitele, který si toho nevšiml. Po narychlo splácaných školních vzdělávacích programech se nyní – alespoň mimopražské – školy s vyhrnutými rukávy pouští do dalšího experimentu – do žádostí o peníze z evropských fondů pomocí tzv. šablon.

Pravda, není na tom nic náročného. Stačí vyplnit žádosti, škole přijdou peníze (teď už to vypadá, že snad mnohem rychleji, než na začátku školního roku). A jediné, co musí instituce udělat, je splnit to, k čemu se zavázala. Piece of cake, right?

Má to však háček. Běh projektu je stanoven na 32 měsíců. (Výstupní data se mají uchovávat více jak 20 let, ale to sem nepatří.) Bohužel, jak už je v našem kocourkově zvykem, dozvídají se školy některé informace… trochu později.

Například příručku o tom, jak zadávat veřejné zakázky z těchto projektů, vydalo MŠMT někdy v listopadu. Že některé školy už projekty realizují (tedy využívají prostředky k platbám za objednané služby) od začátku září? A že by se jim podobná příručka hodila nejpozději někdy v červnu? To prosím neřešte. [update: příručka vyšla v revizích pokud si dobře pamatuji myslím třikrát. A k tomu ministerstvo pravidelně vydává „newsletter“ s FAQ a dalšími objevenými chybami. A běda, jak se jimi nebudete řídit.]

Ovšem zcela právem teď zaznívají obavy ředitelů: co když se pravidla hry pozmění v průběhu realizace či doznívání projektů? 20 let je přece jen dlouhá doba, i na naši kotlinu…

Ne všechny problémy s hladkostí fungování vycházejí ze situace, kterou škola nemůže podobně jako příručku žádostí ovlivnit.

Učitelé, někdy samostatně, ve většině případů ve větších či menších týmech, chrlí v posledních letech dennodenně rozsáhlé školní dokumenty (naše ŠVP má i s dodatky více jak 400 stran, jak jste na tom vy?) a připravují metodické materiály. Pracovní listy a jiné materiály, jichž dnes denně na školách vzniká aspoň desítka, půjdou nyní díky šablonám do stovek týdně.

Kantoři nemusí řešit jen „klasické“ problémy spojené s vzděláváním, které tu byly, jsou a budou. Taková odbornost, ta se nemění, přívlastek zůstane přívlastkem.

Mění se ovšem další složky učitelské práce.

Daleko častěji dnes například učitelé spolupracují se svými kolegy. A to nemluvím jen o spolupráci v rámci „svých“ předmětů. Vznikají aktivity, které propojují celé ročníky, které propojují celé školy – a jako první nálety jarních vlaštovek se dá mluvit o projektech, které školy spoluorganizují ve spolupráci s dalšími školami nejen ve svém sousedství, ale i za hranicemi.

Vidíte, s těmito aktivitami jde vlastně ruku v ruce i jiná změna v oblasti komunikace: školy se musí naučit komunikovat jinak s veřejností (myslím, že v jiném sektoru se tomu říká „změnit svůj PR přístup“.)
Na učitele se valí další požadavky po vysoké odbornosti v oblasti komunikačních technologií. Učitelé by měli být digitálně gramotní, zazněly závěry v přednášce profesora Kalaše. A já s ním souhlasím. Má-li dnes učitel během dvou let vytvořit v rámci šablon nějakých 200 digitálních učebních materiálů, asi by nebylo od věci zapracovat na svých počítačových dovednostech.

A teď nemluvím jen o dovednostech při práci s textovým editorem nebo prezentačním software. Technologie webu 2.0 nabízí obrovské množství nástrojů, které by se daly v rámci hodin použít. Jenže aby na nich mohl s žáky něco podniknout, musí o nich vědět – a musí je umět používat. A to není zdaleka všechno.
John Seely Brown, bývalý vedoucí výzkumu  Xerox PARC, prohlásil: „Abychom vůbec dokázali plně využít možností, které nám technologie nabízí, musíme často vymyslet úplně nové učební metody a postupy.“ (BROWN, J.S. New Learning Environments for 21st century. http://www.johnseelybrown.com/newlearning.pdf, s. 5) A přesně v tomto okamžiku se školy dnes nachází. Začínají vymýšlet nové postupy a nové učební metody, kterými by dokázaly odpovědět na požadavky nové doby.

Začínají tvořit nový produkt.

Možná je to můj dojem, ale mám takový pocit, že nám v těch několika zmíněných bodech začíná znít něco, co by se dalo označit jako objevující se vágní formulace nové společenské objednávky:
Vytvořte instituce, které stejně jako jejich souputníci v komerčním sektoru tvoří nové produkty. Změňte se v organizace, které se umí sledovat, umí se o sebe postarat a umí se dále rozvíjet.
Vytvořte organizace, které umí rychle odpovědět na požadavky, vzniklé probíhajícími změnami na trhu práce. Instituce, které umí učit a dokážou rozvíjet možnosti svých klientů. (A nezapomeňte u toho ještě své klienty vychovat.)

Formulace je to velmi vágní, co naplat. A třeba jsem úplně mimo. O objednávce psát nechci. O čem bych se rád zmínil, je to, co se odehrává na pozadí všech těchto změn.

Stejně jako počítač po provedení mnoha změn operačního systému, i školy jsou díky ne zcela systémovým změnám unavené a leccos jim trvá tak nějak dlouho. U počítače pomůže restart. A jak je to se školami?

Asi bych o tom všem nepsal, kdybych neměl po ruce alespoň jeden tip na cestě k hledání řešení. V brzce předvánočním času dorazila na knižní pulty publikace dvojice Jasona Frieda a Davida Heinemeiera Hanssona, která shrnuje jejich zkušenosti s vedením projektů v menší, ale veleúspěšné firmě 37signals.com.

Kdo se na v oblasti webových technologií moc nepohybuje, bude asi zmaten. Tato jména že by mně měla něco říkat?

Nu, na trhu s technologiemi 2.0 se příliš nepohybuji, ale tato jména znám. Konečně, vždyť jejich software pro vedení projektů Basecamp (nikoli však ve školní praxi) používám [update 2013 – používal jsem].

Firma 37singals vznikla v roce 1999 a za 10 let své existence její úzce zaměřené produkty na vedení projektů použilo či stále používá více jak 3,000,000 zákazníků. Vzhledem k tomu, kolik podobných nástrojů na trhu s aplikacemi pro řízení projektů najdete, je to za hodně vysoké číslo.

A o čem kniha je? Dovolím si naznačit pár postřehů, které se mi při čtení nějak spojily s tím, co zažívám denně ve škole.

Mýtus číslo 1. Mám-li učit jinak, musím mít nápady

O nápadech to přece není. Nápadů, co by se dalo s dětmi ve třídě dělat, má přece každý učitel kopu.
S čím ale bojuje, je to, jak svůj nápad zrealizuje v praxi.

Znáte to. Nápad přijde, zatetelí se v hlavě – a pokud se jej nepokusíte převést do reality, zase velmi rychle zmizí. Co potřebujete, je jen trochu sebedůvěry a impulz, který to celé spustí. (S. 50)

Není nic horšího, než odkládat své rozhodnutí (spustit akci) v naději, že někdy později přijdete na dokonalou odpověď. (S. 89) Raději se do toho pusťte hned, dokud máte setrvačnost a motivaci. (S. 89)
A když už budete u toho realizování, udělejte toho v hodinách polovinu než polovičatě. (S. 81)

Mýtus 2. V realizování nových nápadů mi brání (tematické) plány

O tom, zda mít, či nemít tematický plán, se diskutovalo hodně. A diskuse jen tak nezmizí. Souhlasím s tím, že by měl mít člověk jasno v tom, co chce za rok v hodinách udělat. Co ale nesmí udělat, je to, že si nechá od tohoto „dokumentu“ svázat ruce.

Plány jsou klapky na očích, které umožňují minulosti řídit budoucnost, tvrdí autoři (s. 30). A já s nimi bohužel souhlasím. A asi nebudu sám. Když si člověk vzpomene na to, jak na začátku roku sesmolí plán na celý rok a pak celý rok jen kroutí hlavou, co že ho to napadlo myslet si, že se tohle učivo probere za 10 dní, nemůže se nesmát. A je tolik věcí, které neovlivníte…

Znám to z předminulého týdne. Stačil jediný maličký moment (jako že si třeba rodiče místo třídenní akce ve škole vyberou raději školní výlet do Prahy) – a celý můj plán na výuku jedné oblasti literatury šel do kytek.
Dělejte každé rozhodnutí přesně v okamžiku, kdy se potřebujete pustit do práce a ne daleko dopředu. (S. 31) Snažím se to v praxi u menších věcí realizovat už nějakou dobu. Občas to sice nevyjde, ale zkuste to taky. A uvidíte, že vás učení bude zase trochu víc bavit.

Mýtus 3. „Tohle nebude fungovat,“

říkali nám někteří kolegové (nejen z mé, ale i dalších škol), když jsme zkoušeli zavést nový styl učení pomocí dlouhodobých projektů. Bylo to před nějakými sedmi lety a já měl tehdy strach, že to vážně nevyjde. Všichni přece měli daleko více zkušeností než já! Nemít podporu tehdejší ředitelky a kolegy, který do toho šel se mnou, asi bych se do toho nepustil.

Vyhlídky škarohlídů se nenaplnily. V praxi jsem si ověřil heslo, které autoři knihy razí hned v úvodu: reálný svět neexistuje, je to jen výmluva. (S. 25)

Za těch pár let, co se u nás tyto „projekty“ dělají, se samozřejmě z původní podoby hodně změnily, ale jejich myšlenka zůstává stejná. Samostatnost – zodpovědnost – spolupráce jsou hodnoty, které razí daltonský plán – a které se snažíme u nás ve škole naplňovat. Autoři knihy měli pravdu. Zaměřte se na něco, co se nemění (s. 89) – a uvidíte, že vaše nápady nevyhynou. Množství hospitací kolegů z Čech i Slovenska, kteří na naši školu přichází, mi (i jim) tak nějak dává za pravdu.

Mýtus 4. Učitelé chtějí „kuchařky“

Tohle by mohl být závěr z neformálního setkání několika lektorů, kdy jsme se bavili o tom, po čem účastníci našich školení touží.

I na svých školeních na to narážím. Učitelé často chtějí něco, co by mohli vzít, nakopírovat a v praxi použít. Snad i proto jsou materiály na portálu RVP tak populární.

Předchozí odstavec možná naznačuje, že s tvrzením o kuchařce úplně souhlasím. Není to úplně pravda. Jsou učitelé, které nebaví používat materiály někoho jiného. A naštěstí jich není málo. Popravdě, řekl bych, že jich je většina.

Pravda, otázku „Můžu si toto okopírovat/dostat mailem)?“ jsem slyšel na svých školeních snad stokrát.
„Proč ne?“ odpovídám. „Stejně se vám to nebude hodit. Je to vyrobené na míru mým žákům.“
„To já vím, já to chci jen pro inspiraci, abych věděl/a, jak to udělat ve svém předmětu.“

Přesně o tomto je dnešní doba. Cestu si musí vyšlapat každý sám, to za nás, učitele, nikdo neudělá.

Nápad či podnět nezrealizuje sám. Musí se do něj někdo pustit. A proto najměte samostatné manažery, kteří si sami pro sebe… stanoví pravidla, rozdělí úkoly, rozhodnou, co je potřeba. Hledejte lidi, kteří jsou schopni budovat od nuly… (s. 231)

Jistě, na školách toto do jisté míry začíná fungovat. (Jinak by se školní vzdělávací programy nevytvořily, jako koordinátor o tom něco málo vím.)

Jenže pokud se máme vydat na cestu reformace (či přebudování) školství, nemůžou v tom školy zůstat samy. Potřebují dostatek nástrojů a podpory, které jim ve vyšlapávání cesty pomohou.

A tak by se nejen na školách, ale i v úřadech a dalších institucích, které školství podporují, měl objevovat typ zaměstnanců, o kterém mluví autoři knihy v oddíle o zaměstnancích.

A proto se tak trochu obracím směrem nahoru… Hledejte takové zaměstnance, kteří ví, co je školská praxe, protože tuto práci někdy vyzkoušeli a pochopili její podstatu. (s. 213, paraf.) Zaměstnanců, kteří se nebojí konfrontovat zaběhaný systém. Zaměstnanců, u kterých nerozhodují roky nepotřebné praxe (s. 224). Zaměstnanců, kteří umějí komunikovat. Kteří se dokáží vcítit do druhých. Kteří vědí, co vynechat. (s. 233). Kteří nebudou přicházet s mrtvými dokumenty, ale s něčím reálným. (s. 109)
A proč si dát tolik práce? Pokud je totiž najdete, uvolní se zbytku týmu ruce – a všichni mohou více pracovat a méně řídit. (S. 231)

Školství i celý „management“ se musí změnit. Tak proč se neinspirovat u firmy, která se dokáže řídit bez složitého aparátu dozorčích rad či složité struktury managementu? Jinak se totiž obsah i podtitulu knihy Průvodce podnikatelským minimalismem vysvětlit nedá.

Doufám, že vám těch několik nápadů a citátů z knihy naznačilo, že pohled autorů na vedení malých (či větších) podniků není vůbec vzdálený od praxe.

Aha, vidíte. Celou dobu tady mluvím a mluvím, a zapomněl jsem říct, jak že se kniha vlastně jmenuje. Úvodní část o restartování počítačů po instalacích nezazněla jen tak pro nic za nic.

Pokud budete o vánočních prázdninách číst nějakou knihu, zařiďte to tak, aby to byl právě RESTART. Ten si totiž po třech letech a prvním pololetí reformy [update: po velké revizi RVP a na blížícím se začátku dalšího školního roku]  všichni zasloužíme.

FRIED, J., HANSSON, D.H. Restart. (2010) Brno: Jan Melvil Publishing. ISBN 978-80-87270-04-2

Nechejte svoji prezentaci RESONOVAT

Nancy Duarte. Resonate

Pokud častěji chystáte prezentace, určitě mi dáte za pravdu: připravit dobrou prezentaci dá hromadu práce.
 
Dobrá prezentace, to není jen důležité sdělení.
 
Dobrá prezentace, to nejsou jen dechberoucí snímky.
 
Dobrá prezentace, to není jen skvělý prezentátor.
 
Dobrá prezentace, to je souhra všech předchozích – a ještě jedné věci: skvěle promyšlená linie, po které se vaše prezentace ubírá.
 
Jenže promyslet takový příběh, to je soustředit se na hromadu drobných detailů, které musí ladit v jednom mohutném akordu. A z akordů potom zní celá symfonie.
 
Už je na vás těch metafor příliš? Potom si knihu Nancy Duarte resonate rozhodně nekupujte.
 
Pravda, bude to jen k vaší škodě, ale to už není můj problém.
 
Vy, kteří si knihu koupíte, počítejte s jedním:
 
Vezmete-li za svou jen jednu myšlenku či krok, kterých je v knize bezpočet, vaše prezentace budou neodolatelné. Začne se do nich totiž pomaloučku začne vkrádat to, co publikum odnepaměti přitahuje: příběh.
 
Nancy Duarte je ředitelkou společnosti Duarte Design, která již přes dvacet let vytváří profesionální firemní prezentace. Kdybych měl vybrat jednu úspěšnou, potom rozhodně prezentaci Ala Gora Inconviniet Truth, ze které později vznikl stejnojmenný dokument oceněný Oscarem.
 
Nechci diskutovat o tom, jestli je dokument pravdivý, nebo není. Duarte Design však pomohla Gorovi vysvětlit jeho stanovisko natolik přesvědčivou prezentací, že následně získal Nobelovu cenu. A to už je nějaký prezentační úspěch.
 

Úspěch tkví v příbězích

Grafické zpracování

 
Kniha Resonate je na první pohled nádherně graficky zpracovaná. Říkal jsem si, jestli bude obsah jen z poloviny tak zajímavý, určitě jsem nesáhl vedle.
 
A měl jsem pravdu. Nesáhl.

Celou knihou se nese hlavní téma:

Vaše vystoupení bude mnohem přesvědčivější (účinnější, a přijatelnější), pokud se v něm objeví příběh. „Táborové ohně nahradily lampy projektorů, ale na sílu příběhů prezentátoři zapomněli,“ tvrdí autorka. A tak se i celá její kniha stává sama o sobě příběhem.
 
Pro strukturu prezentace čerpá inspiraci z nejúčinnějších a nejpřesvědčivějších příběhů, které kdy lidstvo vymyslelo: z mýtů.
 
Ve všech mýtech prochází hlavní postavy příběhu cestou, během které se mění. A Duarte přesvědčivě dokazuje, že i vaše obecenstvo by se mělo stát právě tímto hrdinou a vydat se na cestu vaším vystoupením.
 

Co nás o prezentacích naučí mýty?

I moderní doba si vytváří své mýty. Nové mýty mají nové hrdiny. Nové mýty se odehrávají v jiném prostředí. Ale struktura cesty, po níž se hrdinové ubírají, zůstává stejná.
 
V jednom okamžiku se život hrdiny dramaticky změní – a on se musí vydat na cestu. Na cestu, během které se promění celý jeho dosavadní život.
 
Duarte strukturu příběhu nádherně vysvětluje na prvním, respektive třetím dílu Hvězdných válek Nová naděje. Podobně ilustruje svá tvrzení v rozborech různých prezentací, které uzavírají každou kapitolu. Od představení iPhonu Stevem Jobsem přes projev Martina L. Kinga I have a Dream, TED vystoupení Benjamina Zandera až k jednomu z nejvýznamnějších projevů v historii USA (a řečnictví vůbec), Gettysburskému projevu A. Lincolna.
 

Vyšlete diváka na cestu

Hlavním hrdinou vaší prezentace je vaše publikum. A vaším úkolem je předložit jim situaci, kterou nemohou přejít mrknutím oka.
 
Musí opustit své teplé místečko u krbu, ehm, v přednáškovém sále, a vydat se s vámi na pomyslnou cestu za dobrodružstvím.
 
Musí začít naplno vnímat příběh vaší prezentace.
 
A aby jim příběh dobře odsýpal, ukazuje vám autorka, které konkrétní události se v příběhu musí objevit.

 

Obchodní prezentace musí diváka přesvědčit.

Přesvědčovat ovšem není vůbec jednoduché. „Přesvědčujete [totiž] své publikum, aby přestalo věřit v to, v co dosud věřilo, nebo aby změnilo své návyky a přijalo to nové, co jim nabízíte,“ tvrdí Duarte.
 
Na takový úkol se člověk musí pořádně se připravit. Chcete-li své publikum skutečně přesvědčit, musíte zmapovat každičký kousek vystoupení. Cestu musíte pořádně naplánovat.
 
Duarte nabízí jednoduchou vodítko, linii, které byste se měli držet. Její model Sparkline™ přesvědčuje obecenstvo pomocí základního designového nástroje: kontrastu.
 
Ukazujte svému publiku kontrast přítomnosti s tím, jak by mohla vypadat (jejich) budoucnost. Aby si diváci zřetelně uvědomovali, co je (what is) a co by mohlo být (what could be).

 

S.T.A.R. aneb vaši prezentaci si musí diváci zapamatovat

 
Prezentací uvidí vaši diváci za život stovky, ne-li tisíce. Jak zařídit, aby si na tu vaši vzpomněli i za 14 dní?
 
Duarte nabízí řešení: vložit do prezentace okamžik, který si „vaše publikum navždy zapamatuje“. (S.T.A.R. – something they will always remember)
 
„Vložit do prezentace S.T.A.R vede k tomu, že se o vaší prezentaci mluví i poté, kdy skončila, pomáhá tomu, aby se vaše sdělení lavinovitě šířilo.“
 
Steve Jobs scrolluje seznamem kontaktů v iPhonu či vytahuje MacBook Air z obálky.
 
Bill Gates vypouští komáry („nakažené malárií“) do publika na TED konferenci.

Jamie Oliver vysypává na podium stavební kolečko plné cukru, aby ukázal, kolik cukru do sebe nacpe průměrný žák základní školy během pěti let pití slazených mléčných výrobků.
 
To jsou momenty, které se vašemu publiku navždy vryjí do paměti.
 

Naučte své prezentace znít

 
Nancy Duarte má na svém kontě zatím dvě knihy. Její první kniha, slide:ology, mě celkem zklamala. Přišlo mi, že je téměř o ničem. Možná to bylo proto, že jsem před ní četl vynikající knihu Gara Reynoldse Prezentace a zen, která je čtivější a jde víc k věci.
 
Resonate ovšem předčila má očekávání. Ukázala konkrétně, v čem tkví problém špatných prezentací.
 
Většina lidí otevře prezentační software a začne datlovat text na snímky. Vůbec neví, kam se bude jejich prezentace ubírat, nepřemýšlí nad tím, jak bude reagovat publikum. Prostě postrádají příběh. Resonate vám pomůže váš příběh najít.
 
A kdo ví, třeba svým příběhem změníte svět.

Motto společnosti DuarteDesign.

Duarte, Nancy. 2012. Resonate. New York : John Wiley & Sons, Inc., 2012. ISBN: 978-0-470-63201-7. 

Vystoupení Nancy Duarte na TEDx Eeast

Nancy Duarte na TEDx East from Duarte on Vimeo.

Ukázková prezentace, kterou vytvořilo Duarte Design pro PowerPoint 2010 (bohužel, ke stažení se mezi šablonami nabízí jen v anglické verzi Office 2010, link na stránkách Microsoftu zdá se nefunguje.

Duarte’s Five Rules for Creating World Changing Presentations from Shawn Gardner on Vimeo.