Nečekejte, že vám hned zatleskají

Image courtesy: Sean Dreilinger

Přišel za mnou vloni takhle na dozoru jeden páťák a ptá se: “Pane učiteli, je to dobrý být učitel?”

„Jak to myslíš, Alberte?“

„No, že můžete všem přikazovat, co mají dělat!“

„Hm, nemám pocit, že bych právě tohle dělal.“

„No, vy učitelé nám třeba říkáte, co se máme učit. To já, kdyby bych učitel, tak od první do deváté třídy probírám pořád to stejný, co se bere v první třídě. A dovolil bych děckám, aby si hrály.“

Rejpavý učitel ve mně zaplesal. Ono se to zrovna hodilo, neb jsme s deváťáky hodinu předtím krátce řešili, co očekávají, že se jim bude z toho, co se ve škole naučili, hodit v praxi. A proto jsem, přesně podle zásady Nahrávky na smeč se neodmítají, zaútočil.

„Myslíš? Zní to zajímavě, to ano. A děcka by ti určitě poděkovaly. Seděly by na Facebooku, hrály by si s figurkami, prostě užívaly by si 9 let volna.“

„No, to by to měly dobrý, že?“

„A co by dělaly potom? Co by dělaly, až skončí základní škola? Jak by se se znalostmi z první třídy dostaly na nějakou střední školu? Jakou práci by mohly dělat, kdyby si ani neuměly pořádně přečíst smlouvu a spočítat, kolik mají platit v obchodě? Kdyby se pomalu neuměly ani podepsat?“

„He?“

„A víš, co by na tom bylo nejlepší?“

„He? Ehm?“

„Jediný, kdo by za to mohl, bys byl ty. Tys byl ten zodpovědný.

Tys byl ten učitel, který jim měl připravit podmínky, aby se připravily do života. Aby se naučily dovednosti, které se jim budou hodit. A teď jim je patnáct – a proti ostatním žákům z jiných tříd a škol nemají šanci.

To je dobrá představa, že? Uvědomit si, že jsi zničil život 30 mladým lidem.“

„Ehm,…“

„A udělals’ to jen proto, abys byl u nich chvíli populární, aby tě měly rády,“ zasmečoval jsem závěrečnou podpásovku.

Suše polkl… a odešel.

Asi mám omezený počet známých, ale neznám žádného učitele či učitelku, kteří by spadaly do klasické “To je ale typická úča” šablonky.

Moji kolegové a ti další, s nimiž jsem měl tu čest setkat se jak v rámci svých školení, tak i těch, kterých jsem se jen účastnil, se na hodiny připravují.

Vytváří pracovní listy, vytvářejí vlastní pomůcky. Přemýšlejí nad tím, co jak učí. A hledají cesty, jak ne úplně zajímavé učivo přetavit pomocí zajímavých aktivit v amalgám užitečných dovedností – a znalostí.

Mixují, rozmělňují a zase spojují různé předměty do smyslupných projektů. Na jejich konci neleží jen hromádka snadno ověřitelných znalostí, nýbrž (a především) kopa naprosto unikátních dovedností.

Takových, které jejich žáci v praxi určitě využijí.

Jistě, jsou nároční. Vyžadují, aby si žáci něco zapamatovali. Vyžadují, aby tyto znalosti uměli správně použít. Vyžadují, aby s nimi svedli efektivně pracovat. Aby dokázali vysvětlit “Proč?”

Jsou nároční. Šponují nervy žáků (a jejich rodičů). Nutí žáky, aby ze sebe vydávali jen to nejlepší. Motivují. Odměňují. A znovu přicházejí se zajímavými aktivitami. A znovu zvedají pomyslnou příčku o kousek výš.

Dnes opět začíná desetiměsíční maraton. Ne každý tempo vydrží. Ne všichni poběží celou dobu naplno. To se u závodů na dlouhou trať stává.

Musíme se ale snažit, aby běželi všichni. Aby ze sebe vydali všechno. Aby každou práci odevzdávali s vědomím, že lepší to už být nemůže.

Budou remcat. Budou stávkovat. Budou škemrat, že další písemku už ne, ne, ne. Slabší povahy občas omdlí. I to s sebou přináší běh na dlouhou trať.

Nečekejte, že vám hned zatleskají. To přijde až později. A potom, potom vám – třeba jen v duchu – poděkují.

I to se počítá.

A jak zní rada na závěr?

Naložte jim, každému podle jeho možností. Naložte jim, až se budou prohýbat. A když už to bude vypadat, že víc už nezvládnou, naložte jim toho ještě víc. Oni se s tím poperou. A za pár let pochopí.

Musíte splnit jen jedinou podmínku: to, co naložíte, musí mít pro žáky smysl. A to nejen pro nejbližší písemku. Musí to být něco, co v životě opravdu využijí. Jinak ten maraton běželi zbytečně.

Workaholic už zase bloguje…

Image courtesy: rosemary

Ale neříkejte? A pokolikáté už se vrací?

Sám Workaholic neví. A vlastně ho to ani nezajímá.

Začal jsem psát před nějakými pěti lety. Tehdy jsem zkoušel, jestli jako češtinář můžu vůbec učit stylistiku, když jazyk jinak než k výuce téměř vůbec nepoužívám.

Otázka nebyla sice tak prostá, ale během těch pár let psaní jsem přišel na spoustu možností, jak při vytváření textů postupovat. Schválně nepíšu psaní, protože o psaní jde u psaní textů až na posledním místě.

Blog mi toho za nějakou dobu přinesl víc. Nemůžu napsat „víc, než jsem čekal“, protože jsem nečekal skoro nic.

Bylo toho tolik, až toho po nějaké době bylo příliš. A chuť psát se (po několika kratších i delších přestávkách) úplně vytratila…

Zkušení psavci, kteří si svůj denní chléb pečou ve slovotepecké dílně, prohodí: „No co, obyčejný writer’s block. To přejde.“

Nějakou dobu jsem se tím trápil.

Nějakou dobu jsem zíral do prázdné stránky.

Nějakou dobu jsem bušil hlavou do klávesnice.

A po nějaké době jsem toho nechal a věnoval se věcem daleko

Jen jsem pořád cítil, že mi něco chybí. Při vytváření materiálů, prezentací, přednášek, úkolů, zpráv o projektech a textů pro školní web jsem cítil, že bych mohl zatnout prsty do klávesnice o něco víc a napsat článek na blog. Leč nezbývaly síly…

Mezitím jsem znovu objevil krásu běhání. Znovu jsem objevil, jaké to je koupat se ve vodopádu endorfinů. A trpká chuť na jazyku, že mi slova z huby jdou, ale z prstů ne, se pomalu vytratila.

Vychutnával jsem si běhy ranním oparem, večerním vedrem, listopadovými plískanicemi a mrazem. (Těch 10 km v – 18°C jsem si nevychutnal, to byla dost soda.)

A v tom všem se najednou objevila nálada psát. Chtěl jsem sice začít psát už na začátku prázdnin, leč, nešlo to.

Náladu psát trochu přepepřila kalamita jak na Šumavě, když si manželka nešikovně zlomila nohu v koleni a já už víceméně druhý měsíc táhnu celou domácnost sám.

A proto smekám před všemi osamocenými rodiči, ženami v domácnosti a usychajícími květinami na oknech, které musí v tomhle režimu fungovat 7/24/365 (pro vyznavače slov raději sedm dní v týdnu, tři sta šedesát dní v roce).

Ale dost.

Poslední kapkou do blogovacího rendlíku bylo ukončení služby bloguje.cz, jedno z míst, kde dosud žilo mé internetové alter-ego.

Rána z milosti. Prásk, a je klid. RIP Workaholic.

Jen na mě to zapůsobilo úplně jinak.

Prásk, a najednou mi hřbetě nevisí ty stovky textů.

Prásk, a najednou už to není o tom, že musím psát, aby blog nebyl dlouho prázdný.

Prásk, a tma, tunel… a na konci bílé světlo.

Rovná čára na monitoru blogovacího EKG se rozkmitala. A Workaholic je zpět.

Na co se můžete těšit?

Sám nevím. Mám za sebou více jak rok a půl nepsaní.

Za tu dobu se podařila hromada projektů. Bez GTD bych nepřežil, takže time-management tématem určitě zůstane.

Vysvětlovat problémy a různá témata, ať už pomocí obrázků, nebo prezentací, stále umím. A navíc jsem si obzory rozšířil na hromadě školení, kde to přednášející neuměli. Takže další téma.

Mám za sebou hromadu nových materiálů. Takže o tom, jak používat různé aplikace a usnadnit si život, by bylo taky co říct.

Stále učím. A i z neučitelských řad se mi dostávají zprávy, že to, co v hodinách se žáky dělám, by se mělo rozšířit i dál. Že by další téma?

A kromě toho běhám. Za uplynulý rok a nějaké dva měsíce jsem nadupal přes 3000 km. I o tom by se dalo psát.

Dopředu však neslibuji nic. Uvidíme.

Vím, že dělat nějakou činnost pravidelně není zpočátku nic víc než jen pot, krev a slzy. Teď už však taky vím, že výsledek stojí za to. Chuť do krve se zapotit nemizí. Takže jsem zpět.

WORKAHOLIC.BLOGUJE.CZ IS DEAD. LONG LIVE WORKAHOLICBLOGUJE.BLOGSPOT.COM!