Jak číst (populárně) naučné knihy

ImageCourtesy: Mo Riza

Škole se často vytýká, že nás toho moc nenaučí. Tisíckrát opakované klišé přece zní: Škola nás nenaučí praktické dovednosti. Třeba napsat kvalitní životopis. Nebo efektivně studovat.

Kecy.

Možná kdysi dávno, když jsem ještě chodil do školy já, tomu tak bylo. Kdyby si však tito dnešní kritikové ráčili vytáhnout hlavu ze zadku oněch míst, kde se nohy setkávají s trupem, a vydali se do skutečných tříd na normálních školách, hlavou by o zeď tloukli, svědomí zpytovali, čerta se báli.

Na mnoha školách se učí praktické (a užitečné) věci. Teda minimálně na té naší.

Jaké zásady efektivního čtení si odnáší do života každý deváťák, který absolvuje mé hodiny češtiny?

1. Nedočítejte knihu, která vám nic nepřináší

Jako zkušení čtenáři nemusíte knihu dočíst. Mýtus dočítání asi vyvolaly babičky, maminky a desítky dětských pohádkových knížek. Člověk nějak získá pocit, že musí číst do konce, aby zjistil, jak příběh dopadne.

Zkuste sladce spát s vědomím, že vlk právě slupl Karkulku i s babičkou.

Že Popelka odešla z bálu, ztratila střevíček, princ jej našel a…

S vědomím, že se Neo vrátil do matrixu, aby vysvobodil Morfea z rukou agenta Smithe. (Ve filmech to funguje také.)

Very unlikely.

V policích knihoven se však práší na jiné knihy. Zatímco Potopu, Ohněm a mečem, Toma Jonese či Plačky nad Finneganem jsem si užil, Joycova Oddyssea jsem prostě nedal. Měl bych se za to stydět?

Ve výborné knize esejí Jako román mluví Daniel Pennac o jednom z prvních návyků (pravidel) zkušených čtenářů – nemusíte dočíst knihu, která se vám nelíbí a nic nepřináší. Za nedočtení knihy vás v životě nikdo perzekvovat nebude. Není-li ovšem člověk učitel.

Dočíst nemusíte jen romány či povídky. Stejně tak mohou dopadnout i nebeletristické knihy. Možná především tyto.
Upravené pravidlo Pennacovo tedy zní: čtěte jen ty části knihy, které vám přinesou nějaký užitek.

2. Začněte se životem autora

Fakt, že někdo napíše knihu, říká o člověku mnoho. Stráví hodiny studiem materiálů a podkladů. Stráví hodiny jejím sepisováním. Stráví další hodiny editováním, Minimálně položku „vytrvalost“ může ve svém životopisu tučně zvýraznit. To ovšem o užitečnosti knihy nic neříká.

Zjistěte, co o svém oboru ví. Jakého postavení ve svém oboru dosáhl? Co jiného dokázal, než napsat tuto knihu? Poradí přítel Google. A bylo by dobré konzultovat s ním dříve, než se do čtení pustíte.

[SpoilerAlert:] Počítejte však s jedním. Vlivem této zásady se takové učebnice metodiky a didaktiky výuky budou číst tuze, přetuze obtížně.

3. Projděte si obsah/rejstřík

Čte (či studuje) se mi nejlíp, když vím, co od textu čekat. Když zhruba tuším, jaký typ obsahu mě čeká. Když poznám zdroje, z nichž autor vychází, když vím, jakou formou (jazykovou i strukturní) se rozhodl text své knihy zpracovat.

4. Prolistujte celou knihu

Než se pustíte do čtení, zjistěte, kolik času strávíte s jednotlivými úseky.

Prolistujte knihou a zjistěte, jak dlouhé kapitoly vás čekají, jakou formu mají, jak autor pracuje s podkapitolami, se shrnutím obsahu.

Před čtením kapitol projděte celou kapitolu, přečtěte si nadpisy, podnadpisy, tučně zvýrazněný text, prohlédněte obrázky a titulky obrázků. V tuto chvíli byste také měli vědět, jestli vás kniha nějak obohatí. Pokud ne, co vás nutí číst ji dále?

5. Zvýrazněte důležité pasáže

Manželka mě používá jako zdroj varování dětem: hlavně nečmárejte do knihy jako taťka, slyším pravidelně. Nesouhlas – a nejen v tomto se naše výchovné metody rozcházejí.

Nedokážu si představit, že bych četl knihu bez zvýrazňovače a tužky v ruce. Zvýrazňovačem (či podtržením propiskou) vybírám pasáže, které mě při čtení osloví, které mě zaujmou natolik, abych si je chtěl zapamatovat. Zvýrazněné pasáže potom přepisuji do patřičného notebooku v Evernote.

V elektronických knihách dojíždím na absenci Kindle. Ač má Android (i PC), kde ebooky čtu, nativní aplikaci pro e-booky, ani jedna z nich neumí exportovat v textu zvýrazněné pasáže do nějakého textového souboru, jako to umí Kindle. Stejně tak to neumí e-BookReader na mém tabletu Samsung 8.9″. Byť původně digitální, přece jen musím zatržené pasáže přepsat jako z analogu.

Časem, bude-li to situace vyžadovat, plánuji pořídit C-Pen skener.

6. Pište si poznámky do okrajů knihy

Druhým nevyhnutelným pomocníkem je mi kvalitní propiska. V současné době je mi favoritem gelové pero Pentel Hybrid Technica, které se díky tenkému hrotu nepropíjí na další strany jako obdobné výrobky Pilot (z řady Be-Green). Praktičnost asi zvítězila nad mou láskou k recyklaci.

Do okrajů knih si píši poznámky, kreslím „sketchnotes„, nejčastěji ve formě různých rámečků a diagramů.

Své žáky též učím techniku RWCT „podvojný deník“, kdy při výpiscích student současně (ve vlastní části textu) polemizuje či hodnotí autorovy výroky. I toho se v odborných publikacích dopouštím. Poznámky, stejně jako podtržený text, potom přepíšu/vyfotím do Evernote.

Při čtení některých knih jindy používám další studijní metodu RWCT, v Česku i jinde známou jako I.N.S.E.R.T.

Během čtení si do okrajů knihy kreslím symboly podle obsahu textu. Mé symboly se ovšem od RWCT liší:

x pro informaci, kterou znám již znám,
* pro informaci, kterou si musím zapamatovat,
-> pro novou informaci, která ovšem není úplně významná,
[] pro informaci, se kterou musím udělat,
? pro informaci, o níž bych se chtěl dozvědět více,
WTF pro informaci, která je v rozporu s tím, co znám.

7. Založte si lepíky stránky, ke kterým se chcete vrátit

Není moc vynálezů, které by život studentů usnadnily více jako Wikipedia (pro studijní metodu Ctrl+C, Ctrl+V), zvýrazňovač, tužka/papír a lepíky.

Nejčastěji zakládám stránky, které obsahují opravdu důležité informace. Někdy jsou to schémata či fakta, která chci použít v přednášce, zajímavé učební metody, které chci s žáky (přesněji na žácích) vyzkoušet, či jen zajímavé citáty, ke kterým bych se chtěl někdy vrátit.

Pokud se jedná o knihu, se kterou pracuji často, zakládám si lepíky jednotlivé kapitoly a podkapitoly, abych nemusel stále řešit index/obsah knihy.

8. Převeďte poznámky z knihy do digitální podoby

Pustíte-li se po prvních x-krocích do čtení, je jasné, že v knize nějaký ten „poklad“ naleznete. Projděte knihu a převeďte základní sdělení do konkrétních činností (i když budou spadat do seznamu @Někdy/Možná).

V dnešní době si jen obtížně představuji člověka, který by chtěl mít své poznámky jen v klasické, papírové podobě. Nebojte se své poznámky digitalizovat.

Zcela jistě jste během čtení narazili na citáty, které chcete uchovat, na diagramy či obrázky vhodné k oskenování (a založení do systému). Nebojte se, mobilním telefonem dnes člověk pořídí více než ucházející snímky. Evernote, OneNote či myšlenková mapa vytvořená v některém z dostupných nástrojů, snesou leccos.

Efektivní čtení se dá naučit

Dovolím si tvrdit, že se minimálně na naší škole učí užitečné věci i dovednosti. Co by to bylo za tvrzení bez důkazu, že? Jsme téměř „běžná“, spádová základní škola na hranici sociálně vyloučené oblasti. A přitom naši žáci dopadli v roce 2009 v PISA testech výborně. Nevěříte?

Budiž mi toto důkazem, že mí žáci číst umí.

Co při čtení populárně naučných knih děláte vy?

[PS: Když po sobě výsledný text čtu, začínám se divit, že jsem vůbec některé knihy dočetl. Mezi jinými třeba Konec prokrastinace. Milí přátelé z Melvilu, WTF? [Komentář bude, podobnou „lahůdku“ si nenechám ujít.]

Nečekejte, že vám hned zatleskají

Image courtesy: Sean Dreilinger

Přišel za mnou vloni takhle na dozoru jeden páťák a ptá se: “Pane učiteli, je to dobrý být učitel?”

„Jak to myslíš, Alberte?“

„No, že můžete všem přikazovat, co mají dělat!“

„Hm, nemám pocit, že bych právě tohle dělal.“

„No, vy učitelé nám třeba říkáte, co se máme učit. To já, kdyby bych učitel, tak od první do deváté třídy probírám pořád to stejný, co se bere v první třídě. A dovolil bych děckám, aby si hrály.“

Rejpavý učitel ve mně zaplesal. Ono se to zrovna hodilo, neb jsme s deváťáky hodinu předtím krátce řešili, co očekávají, že se jim bude z toho, co se ve škole naučili, hodit v praxi. A proto jsem, přesně podle zásady Nahrávky na smeč se neodmítají, zaútočil.

„Myslíš? Zní to zajímavě, to ano. A děcka by ti určitě poděkovaly. Seděly by na Facebooku, hrály by si s figurkami, prostě užívaly by si 9 let volna.“

„No, to by to měly dobrý, že?“

„A co by dělaly potom? Co by dělaly, až skončí základní škola? Jak by se se znalostmi z první třídy dostaly na nějakou střední školu? Jakou práci by mohly dělat, kdyby si ani neuměly pořádně přečíst smlouvu a spočítat, kolik mají platit v obchodě? Kdyby se pomalu neuměly ani podepsat?“

„He?“

„A víš, co by na tom bylo nejlepší?“

„He? Ehm?“

„Jediný, kdo by za to mohl, bys byl ty. Tys byl ten zodpovědný.

Tys byl ten učitel, který jim měl připravit podmínky, aby se připravily do života. Aby se naučily dovednosti, které se jim budou hodit. A teď jim je patnáct – a proti ostatním žákům z jiných tříd a škol nemají šanci.

To je dobrá představa, že? Uvědomit si, že jsi zničil život 30 mladým lidem.“

„Ehm,…“

„A udělals’ to jen proto, abys byl u nich chvíli populární, aby tě měly rády,“ zasmečoval jsem závěrečnou podpásovku.

Suše polkl… a odešel.

Asi mám omezený počet známých, ale neznám žádného učitele či učitelku, kteří by spadaly do klasické “To je ale typická úča” šablonky.

Moji kolegové a ti další, s nimiž jsem měl tu čest setkat se jak v rámci svých školení, tak i těch, kterých jsem se jen účastnil, se na hodiny připravují.

Vytváří pracovní listy, vytvářejí vlastní pomůcky. Přemýšlejí nad tím, co jak učí. A hledají cesty, jak ne úplně zajímavé učivo přetavit pomocí zajímavých aktivit v amalgám užitečných dovedností – a znalostí.

Mixují, rozmělňují a zase spojují různé předměty do smyslupných projektů. Na jejich konci neleží jen hromádka snadno ověřitelných znalostí, nýbrž (a především) kopa naprosto unikátních dovedností.

Takových, které jejich žáci v praxi určitě využijí.

Jistě, jsou nároční. Vyžadují, aby si žáci něco zapamatovali. Vyžadují, aby tyto znalosti uměli správně použít. Vyžadují, aby s nimi svedli efektivně pracovat. Aby dokázali vysvětlit “Proč?”

Jsou nároční. Šponují nervy žáků (a jejich rodičů). Nutí žáky, aby ze sebe vydávali jen to nejlepší. Motivují. Odměňují. A znovu přicházejí se zajímavými aktivitami. A znovu zvedají pomyslnou příčku o kousek výš.

Dnes opět začíná desetiměsíční maraton. Ne každý tempo vydrží. Ne všichni poběží celou dobu naplno. To se u závodů na dlouhou trať stává.

Musíme se ale snažit, aby běželi všichni. Aby ze sebe vydali všechno. Aby každou práci odevzdávali s vědomím, že lepší to už být nemůže.

Budou remcat. Budou stávkovat. Budou škemrat, že další písemku už ne, ne, ne. Slabší povahy občas omdlí. I to s sebou přináší běh na dlouhou trať.

Nečekejte, že vám hned zatleskají. To přijde až později. A potom, potom vám – třeba jen v duchu – poděkují.

I to se počítá.

A jak zní rada na závěr?

Naložte jim, každému podle jeho možností. Naložte jim, až se budou prohýbat. A když už to bude vypadat, že víc už nezvládnou, naložte jim toho ještě víc. Oni se s tím poperou. A za pár let pochopí.

Musíte splnit jen jedinou podmínku: to, co naložíte, musí mít pro žáky smysl. A to nejen pro nejbližší písemku. Musí to být něco, co v životě opravdu využijí. Jinak ten maraton běželi zbytečně.

Stáhněte si seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie

Příští týden to vypukne, tak?

Nemýlím-li se, většina škol zahajuje přípravný týden toto pondělí.

 A učitele čeká oprašování školního vzdělávacího programu (jen pro připomenutí, podle nové, revidované verze RVP, přátelé). Oprašování nástěnek. A tematických plánů.

Jsou však i nadšenci, kteří se do práce pustí během víkendu. Při formulování očekávaných výstupů do témat (či ŠVP) by se vám mohl hodit seznam sloves rozdělených podle Bloomovy taxonomie, který jsem kdysi chystal pro své studenty na pajdáku. Tady ho máte, třeba pomůže…

Seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie
(—-konec příspěvku ——)

Chcete vidět žáky SPOLUpracovat?

 
Naši žáci už dovedou spoluPRACOVAT, je načase začít SPOLUpracovat.
[revidovaná verze článku z roku 2007]
 

Image courtesy: dangoodwin

Hej, kde jsou ty fixy? A kde je flipchart? Sežeň ještě nějaký obrázek! Dělejte, už jste to měli mít! Co to kreslíš? To mělo být tady! Nechápu, jak to mám vysvětlit. Řekni mi to ještě jednou!
 
Hodiny odpočítávají poslední minuty a šum ve třídě zesiluje. Nervozita umí být prevít. Skupinky žáků se snaží co nejrychleji dokončit prezentaci na vylosované téma. A zmatek narůstá. Kupodivu se mezi sebou nehádají. Chtějí jednu určitou věc, upozorňují na jeden určitý problém. Ptáte se, jak zařídit, abyste i vy zažili ve třídě něco podobného?
 
Když jsem začal učit, zjistil jsem velmi příjemnou věc: většina mých žáků víceméně uměla pracovat samostatně. Dokázali si třeba poradit s tím, kde hledat informace, nebo věděli, že nejdřív se vyplatí zeptat se spolužáka, a teprve až když tento selhal, vydali se „obtěžovat” učitele. Děkuji vám, kolegyně na prvním stupni!
 
Když jsem však začal zkoušet dělit třídu do skupinek (pod taktovkou daltonského principu SPOLUPRÁCE), atmosféra jakoby zhoustla. Něco někde skřípalo. Svůj podíl jsem na tom měl i já, tehdy jsem coby začínající učitel teprve sbíral první zkušenosti s uspořádáním práce i s tvořením pracovních listů, a tak i mé pracovní listy skřípot spíše podporovaly.
 
Výsledek? Jakoby každý chtěl dělal všechno a nakonec nikdo nedělal nic. Žáci si sice rozdělil i úkoly, ten vypracoval tuhle část, ten zas tuhle, ale práci ve skupince se podobal první části motta: spoluPRACUJEME.
 
Jak ale vyzdvihnout ono SPOLU? Snadné řešení jsem objevil v knize Učím s radostí v příspěvku Kooperativní učení — hledání cest od Jolany Fuksové, Vlasty Kimákové a Hany Kasíkové, nemusela by mě v začátcích učení letech bolet hlava. Autorky mluví velmi stručně o 4 rolích žáků ve skupině.
 
Bang! To bylo přesně to, co skupinám scházelo. Pracovali na úkolu, to ano, svoji práci zvládali, ano, ale bez zodpovědnosti za výsledek celé skupiny. Osvícen textem jsem vytvořil tento krátký popis, který vkládám žákům do každého zadání pro skupinovou práci. (A začal „zadávat“ úkoly, které bez SPOLUpráce spolužáků nešly splnit. O zadáních někdy příště.)
 

Jaké role ve skupině žáci mají?

Záleží na počtu členů skupiny. Protože nejraději pracuji s 4-5 člennými týmy, musí se žáci dohodnout na těchto funkcích. (Rozpis připojuji do zadání úkolů, tzv. instruktážní části.)

  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, kdo bude zpracovávat tu kterou část učiva, stará se o plán práce, prezentuje výstup celé skupiny.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový, kontroluje chování ostatních členů skupiny.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, rozvrhuje, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu).

 
V případě, že má skupina 5 členů, rozhodují se mezi rozdělenou rolí VEDOUCÍHO – vedoucí týmu x mluvčí (pro ústně prezentovaný výstup). Další úpravy jsem zatím nepotřeboval, a to i přes to, že jsme třeba vytvářeli úkoly s dvojím výstupem současně — na flipchartu a v PowerPointu.
 

Na co si dát pozor?

 
Tak málo stačí, aby žáci začali spolupracovat?
 
Není to všechno, ale první (a veledůležitý) krok vpřed to rozhodně je.
 
Postupem času si žáci na nutnou spolupráci zvyknout (tímto způsobem učím v jedné třídě už druhý rok a výsledky začaly být znát letos kolem Vánoc, tzn. po roce a půl). Bohužel se objevily dva problémy.
 
Problém ve skupině. Zpočátku měli žáci pocit, že jejich role je to jediné, co mají na úkolu dělat. Vytratilo se nejdůležitější: obsah práce.
 
Aby žáci mohli vytvořit zadaný výstup, většinou museli nejprve něco nastudovat. (Např. Vytvořte prezentaci na základní učivo o přídavných jménech, v níž obsáhnete…). Při rozdělování tématu do menších celků se začalo ozývat: “Já to dělat nebudu, já jsem časomíra.” “Nemůžu to chystat, jsem grafik.”
 
Omyl. Toto je jejich “role” pro spolupráci. Nastudovat informace musí všichni.
 
Od začátku si tyto projevy hlídejte. Všichni si musí uvědomit, že „mít roli pro roli“ není k ničemu. Jak dokážu, že jsem skvělý malíř, když bude prezentace samý obrázek, ale nebude o ničem?
 
Postupem času si jednotliví členové týmů zvykli, že kromě své role musí pracovat i na učivu předmětu. (Jak bych chtěl napsat, že všichni a bez řečí! Nemůžu, ouvej, nebyla by to pravda. Před 14 dny jsem s některými žáky řešil tytéž problémy jako před rokem.)
 
Problém se třídou. Z hlediska atmosféry ve třídě nemůžu skupinovou práci žáků než doporučit. Mám pocit, že třídy zvyklé na tento způsob práce, pracují výrazně semknutěji, celkové klima je také mnohem lepší než standard, na který jsem zvyklý z jiných tříd.
 
Mnohem závažnější situace nastává v jiných předmětech.
 
Pokud si žáci zvyknou na skupinovou, samostatnou práci a ještě navíc velmi často (češtinu učím 5x týdně), začnou mít problémy s „klasickou“ metodou výkladu.
 
To, co já považuji za pracovní ruch, označují někteří kolegové za „nekázeň“.
 
To, co já považuji za základní dovednost, některým kolegům překáží — nechtějí asi opustit roli „moudrého starce“, tedy člověka, který všechno ví a na všechny otázky dokáže odpovědět.
 
Rozhodnete-li se v hodinách podporovat SPOLUpráci, připravte se. Někteří vaši kolegové se budou cítit ohroženi a budou se vás snažit odradit nepříjemnými komentáři.
 

Zní to skvěle. Jak začít?

 
Hned, vždycky a současné se skvělými výsledky to nejde. Žáky si musíte „předpřipravit“. Umí-li vaši žáci alespoň trochu samostatně pracovat, bude se vám začínat výrazně lépe.
Nabízím tři snadné kroky, jak nastartovat skupinovou spolupráci.

 
Zadejte jednodušší úkoly

 
(které vy budete považovat za ztrátu času). Např. první úkol pro žáky v 6. třídě zněl: Vytvořte flipchart, v němž představíte 10 slovních druhů. Učivo 2. třídy. Nesnažte se učit deset věcí najednou. Bude to k ničemu.
 

Na všechno poskytněte dostatek času.

 
S časem bojuje učitel pořád. Zvolíte-li skupinovou SPOLUpráci jako jednu z hlavních metod práce v hodinách, zapomeňte první tři-čtyři roky na tematický plán rozepsaný do měsíců. Nikomu to neříkejte, ale s temaťáky pravidelně válčím a bývám cca 3-4 týdny pozadu. A jak milý čtenář mého blogu ví, odklonění od plánů rozhodně není problém.
 
I v „běžných“ hodinách nuťte žáky, aby pracovali se spolužáky. Zadávejte úkoly typu:

  • dohodněte se na řešení …
  • prodiskutujte …
  • promyslete …
  • zeptejte se…
  • a vysvětlete ostatním apod.

 
Situace se postupem času zlepší. Nemáte-li to štěstí jako já, a vaši žáci neumí samostatně pracovat, mohla by vám pomoci e-kniha 9 kroků k samostatné práci žáka.

Používáte tuto metodu? Pracují vaši žáci ve skupinách často? Jaké máte zkušenosti? Na jaké problémy jste narazili? Neváhejte a připojte svůj komentář.

Myslím, že naše školy [už zase] potřebují RESTART

[Republikovaná recenze vynikající knihy J. Frieda a D.H. Hanssona. Recenze vyšla na starém blogu v roce 2011.
Doba plyne, ministři se mění, problémy zůstávají.]

Instalovali jste někdy do počítače hromadu programů na jeden zátah? Určitě ano. A myslím, že jste k tomu přistupovali podobně jako já, tedy s heslem: Když už u toho člověk musí sedět, proč to neudělat všechno najednou, ne?

Ale ouha. Skončili jste – a počítač jel neskutečně pomalu. Zadrhával se i u nejjednodušších úloh, obrázky místo vteřin načítal minuty, videa se zadrhávala co chvíli… a když jste se snažili oskenovat nějaký text, vypadalo to, že si kabel mezi počítačem a skenerem vzal dovolenou.

Každý systém potřebuje po změnách trochu ulevit. A jeho potřeba je o to náročnější, o co náročnější proměnou prošel.

Tvrdit, že školství v posledních letech zažívá obrovskou proměnu, by znělo jako superobří klišé. Ukažte mi učitele, který si toho nevšiml. Po narychlo splácaných školních vzdělávacích programech se nyní – alespoň mimopražské – školy s vyhrnutými rukávy pouští do dalšího experimentu – do žádostí o peníze z evropských fondů pomocí tzv. šablon.

Pravda, není na tom nic náročného. Stačí vyplnit žádosti, škole přijdou peníze (teď už to vypadá, že snad mnohem rychleji, než na začátku školního roku). A jediné, co musí instituce udělat, je splnit to, k čemu se zavázala. Piece of cake, right?

Má to však háček. Běh projektu je stanoven na 32 měsíců. (Výstupní data se mají uchovávat více jak 20 let, ale to sem nepatří.) Bohužel, jak už je v našem kocourkově zvykem, dozvídají se školy některé informace… trochu později.

Například příručku o tom, jak zadávat veřejné zakázky z těchto projektů, vydalo MŠMT někdy v listopadu. Že některé školy už projekty realizují (tedy využívají prostředky k platbám za objednané služby) od začátku září? A že by se jim podobná příručka hodila nejpozději někdy v červnu? To prosím neřešte. [update: příručka vyšla v revizích pokud si dobře pamatuji myslím třikrát. A k tomu ministerstvo pravidelně vydává „newsletter“ s FAQ a dalšími objevenými chybami. A běda, jak se jimi nebudete řídit.]

Ovšem zcela právem teď zaznívají obavy ředitelů: co když se pravidla hry pozmění v průběhu realizace či doznívání projektů? 20 let je přece jen dlouhá doba, i na naši kotlinu…

Ne všechny problémy s hladkostí fungování vycházejí ze situace, kterou škola nemůže podobně jako příručku žádostí ovlivnit.

Učitelé, někdy samostatně, ve většině případů ve větších či menších týmech, chrlí v posledních letech dennodenně rozsáhlé školní dokumenty (naše ŠVP má i s dodatky více jak 400 stran, jak jste na tom vy?) a připravují metodické materiály. Pracovní listy a jiné materiály, jichž dnes denně na školách vzniká aspoň desítka, půjdou nyní díky šablonám do stovek týdně.

Kantoři nemusí řešit jen „klasické“ problémy spojené s vzděláváním, které tu byly, jsou a budou. Taková odbornost, ta se nemění, přívlastek zůstane přívlastkem.

Mění se ovšem další složky učitelské práce.

Daleko častěji dnes například učitelé spolupracují se svými kolegy. A to nemluvím jen o spolupráci v rámci „svých“ předmětů. Vznikají aktivity, které propojují celé ročníky, které propojují celé školy – a jako první nálety jarních vlaštovek se dá mluvit o projektech, které školy spoluorganizují ve spolupráci s dalšími školami nejen ve svém sousedství, ale i za hranicemi.

Vidíte, s těmito aktivitami jde vlastně ruku v ruce i jiná změna v oblasti komunikace: školy se musí naučit komunikovat jinak s veřejností (myslím, že v jiném sektoru se tomu říká „změnit svůj PR přístup“.)
Na učitele se valí další požadavky po vysoké odbornosti v oblasti komunikačních technologií. Učitelé by měli být digitálně gramotní, zazněly závěry v přednášce profesora Kalaše. A já s ním souhlasím. Má-li dnes učitel během dvou let vytvořit v rámci šablon nějakých 200 digitálních učebních materiálů, asi by nebylo od věci zapracovat na svých počítačových dovednostech.

A teď nemluvím jen o dovednostech při práci s textovým editorem nebo prezentačním software. Technologie webu 2.0 nabízí obrovské množství nástrojů, které by se daly v rámci hodin použít. Jenže aby na nich mohl s žáky něco podniknout, musí o nich vědět – a musí je umět používat. A to není zdaleka všechno.
John Seely Brown, bývalý vedoucí výzkumu  Xerox PARC, prohlásil: „Abychom vůbec dokázali plně využít možností, které nám technologie nabízí, musíme často vymyslet úplně nové učební metody a postupy.“ (BROWN, J.S. New Learning Environments for 21st century. http://www.johnseelybrown.com/newlearning.pdf, s. 5) A přesně v tomto okamžiku se školy dnes nachází. Začínají vymýšlet nové postupy a nové učební metody, kterými by dokázaly odpovědět na požadavky nové doby.

Začínají tvořit nový produkt.

Možná je to můj dojem, ale mám takový pocit, že nám v těch několika zmíněných bodech začíná znít něco, co by se dalo označit jako objevující se vágní formulace nové společenské objednávky:
Vytvořte instituce, které stejně jako jejich souputníci v komerčním sektoru tvoří nové produkty. Změňte se v organizace, které se umí sledovat, umí se o sebe postarat a umí se dále rozvíjet.
Vytvořte organizace, které umí rychle odpovědět na požadavky, vzniklé probíhajícími změnami na trhu práce. Instituce, které umí učit a dokážou rozvíjet možnosti svých klientů. (A nezapomeňte u toho ještě své klienty vychovat.)

Formulace je to velmi vágní, co naplat. A třeba jsem úplně mimo. O objednávce psát nechci. O čem bych se rád zmínil, je to, co se odehrává na pozadí všech těchto změn.

Stejně jako počítač po provedení mnoha změn operačního systému, i školy jsou díky ne zcela systémovým změnám unavené a leccos jim trvá tak nějak dlouho. U počítače pomůže restart. A jak je to se školami?

Asi bych o tom všem nepsal, kdybych neměl po ruce alespoň jeden tip na cestě k hledání řešení. V brzce předvánočním času dorazila na knižní pulty publikace dvojice Jasona Frieda a Davida Heinemeiera Hanssona, která shrnuje jejich zkušenosti s vedením projektů v menší, ale veleúspěšné firmě 37signals.com.

Kdo se na v oblasti webových technologií moc nepohybuje, bude asi zmaten. Tato jména že by mně měla něco říkat?

Nu, na trhu s technologiemi 2.0 se příliš nepohybuji, ale tato jména znám. Konečně, vždyť jejich software pro vedení projektů Basecamp (nikoli však ve školní praxi) používám [update 2013 – používal jsem].

Firma 37singals vznikla v roce 1999 a za 10 let své existence její úzce zaměřené produkty na vedení projektů použilo či stále používá více jak 3,000,000 zákazníků. Vzhledem k tomu, kolik podobných nástrojů na trhu s aplikacemi pro řízení projektů najdete, je to za hodně vysoké číslo.

A o čem kniha je? Dovolím si naznačit pár postřehů, které se mi při čtení nějak spojily s tím, co zažívám denně ve škole.

Mýtus číslo 1. Mám-li učit jinak, musím mít nápady

O nápadech to přece není. Nápadů, co by se dalo s dětmi ve třídě dělat, má přece každý učitel kopu.
S čím ale bojuje, je to, jak svůj nápad zrealizuje v praxi.

Znáte to. Nápad přijde, zatetelí se v hlavě – a pokud se jej nepokusíte převést do reality, zase velmi rychle zmizí. Co potřebujete, je jen trochu sebedůvěry a impulz, který to celé spustí. (S. 50)

Není nic horšího, než odkládat své rozhodnutí (spustit akci) v naději, že někdy později přijdete na dokonalou odpověď. (S. 89) Raději se do toho pusťte hned, dokud máte setrvačnost a motivaci. (S. 89)
A když už budete u toho realizování, udělejte toho v hodinách polovinu než polovičatě. (S. 81)

Mýtus 2. V realizování nových nápadů mi brání (tematické) plány

O tom, zda mít, či nemít tematický plán, se diskutovalo hodně. A diskuse jen tak nezmizí. Souhlasím s tím, že by měl mít člověk jasno v tom, co chce za rok v hodinách udělat. Co ale nesmí udělat, je to, že si nechá od tohoto „dokumentu“ svázat ruce.

Plány jsou klapky na očích, které umožňují minulosti řídit budoucnost, tvrdí autoři (s. 30). A já s nimi bohužel souhlasím. A asi nebudu sám. Když si člověk vzpomene na to, jak na začátku roku sesmolí plán na celý rok a pak celý rok jen kroutí hlavou, co že ho to napadlo myslet si, že se tohle učivo probere za 10 dní, nemůže se nesmát. A je tolik věcí, které neovlivníte…

Znám to z předminulého týdne. Stačil jediný maličký moment (jako že si třeba rodiče místo třídenní akce ve škole vyberou raději školní výlet do Prahy) – a celý můj plán na výuku jedné oblasti literatury šel do kytek.
Dělejte každé rozhodnutí přesně v okamžiku, kdy se potřebujete pustit do práce a ne daleko dopředu. (S. 31) Snažím se to v praxi u menších věcí realizovat už nějakou dobu. Občas to sice nevyjde, ale zkuste to taky. A uvidíte, že vás učení bude zase trochu víc bavit.

Mýtus 3. „Tohle nebude fungovat,“

říkali nám někteří kolegové (nejen z mé, ale i dalších škol), když jsme zkoušeli zavést nový styl učení pomocí dlouhodobých projektů. Bylo to před nějakými sedmi lety a já měl tehdy strach, že to vážně nevyjde. Všichni přece měli daleko více zkušeností než já! Nemít podporu tehdejší ředitelky a kolegy, který do toho šel se mnou, asi bych se do toho nepustil.

Vyhlídky škarohlídů se nenaplnily. V praxi jsem si ověřil heslo, které autoři knihy razí hned v úvodu: reálný svět neexistuje, je to jen výmluva. (S. 25)

Za těch pár let, co se u nás tyto „projekty“ dělají, se samozřejmě z původní podoby hodně změnily, ale jejich myšlenka zůstává stejná. Samostatnost – zodpovědnost – spolupráce jsou hodnoty, které razí daltonský plán – a které se snažíme u nás ve škole naplňovat. Autoři knihy měli pravdu. Zaměřte se na něco, co se nemění (s. 89) – a uvidíte, že vaše nápady nevyhynou. Množství hospitací kolegů z Čech i Slovenska, kteří na naši školu přichází, mi (i jim) tak nějak dává za pravdu.

Mýtus 4. Učitelé chtějí „kuchařky“

Tohle by mohl být závěr z neformálního setkání několika lektorů, kdy jsme se bavili o tom, po čem účastníci našich školení touží.

I na svých školeních na to narážím. Učitelé často chtějí něco, co by mohli vzít, nakopírovat a v praxi použít. Snad i proto jsou materiály na portálu RVP tak populární.

Předchozí odstavec možná naznačuje, že s tvrzením o kuchařce úplně souhlasím. Není to úplně pravda. Jsou učitelé, které nebaví používat materiály někoho jiného. A naštěstí jich není málo. Popravdě, řekl bych, že jich je většina.

Pravda, otázku „Můžu si toto okopírovat/dostat mailem)?“ jsem slyšel na svých školeních snad stokrát.
„Proč ne?“ odpovídám. „Stejně se vám to nebude hodit. Je to vyrobené na míru mým žákům.“
„To já vím, já to chci jen pro inspiraci, abych věděl/a, jak to udělat ve svém předmětu.“

Přesně o tomto je dnešní doba. Cestu si musí vyšlapat každý sám, to za nás, učitele, nikdo neudělá.

Nápad či podnět nezrealizuje sám. Musí se do něj někdo pustit. A proto najměte samostatné manažery, kteří si sami pro sebe… stanoví pravidla, rozdělí úkoly, rozhodnou, co je potřeba. Hledejte lidi, kteří jsou schopni budovat od nuly… (s. 231)

Jistě, na školách toto do jisté míry začíná fungovat. (Jinak by se školní vzdělávací programy nevytvořily, jako koordinátor o tom něco málo vím.)

Jenže pokud se máme vydat na cestu reformace (či přebudování) školství, nemůžou v tom školy zůstat samy. Potřebují dostatek nástrojů a podpory, které jim ve vyšlapávání cesty pomohou.

A tak by se nejen na školách, ale i v úřadech a dalších institucích, které školství podporují, měl objevovat typ zaměstnanců, o kterém mluví autoři knihy v oddíle o zaměstnancích.

A proto se tak trochu obracím směrem nahoru… Hledejte takové zaměstnance, kteří ví, co je školská praxe, protože tuto práci někdy vyzkoušeli a pochopili její podstatu. (s. 213, paraf.) Zaměstnanců, kteří se nebojí konfrontovat zaběhaný systém. Zaměstnanců, u kterých nerozhodují roky nepotřebné praxe (s. 224). Zaměstnanců, kteří umějí komunikovat. Kteří se dokáží vcítit do druhých. Kteří vědí, co vynechat. (s. 233). Kteří nebudou přicházet s mrtvými dokumenty, ale s něčím reálným. (s. 109)
A proč si dát tolik práce? Pokud je totiž najdete, uvolní se zbytku týmu ruce – a všichni mohou více pracovat a méně řídit. (S. 231)

Školství i celý „management“ se musí změnit. Tak proč se neinspirovat u firmy, která se dokáže řídit bez složitého aparátu dozorčích rad či složité struktury managementu? Jinak se totiž obsah i podtitulu knihy Průvodce podnikatelským minimalismem vysvětlit nedá.

Doufám, že vám těch několik nápadů a citátů z knihy naznačilo, že pohled autorů na vedení malých (či větších) podniků není vůbec vzdálený od praxe.

Aha, vidíte. Celou dobu tady mluvím a mluvím, a zapomněl jsem říct, jak že se kniha vlastně jmenuje. Úvodní část o restartování počítačů po instalacích nezazněla jen tak pro nic za nic.

Pokud budete o vánočních prázdninách číst nějakou knihu, zařiďte to tak, aby to byl právě RESTART. Ten si totiž po třech letech a prvním pololetí reformy [update: po velké revizi RVP a na blížícím se začátku dalšího školního roku]  všichni zasloužíme.

FRIED, J., HANSSON, D.H. Restart. (2010) Brno: Jan Melvil Publishing. ISBN 978-80-87270-04-2

Ve třídě i na síti… [aneb republikovaný e-book stále zdarma]

Před nějakou dobou (2 měsíci) jsem vedl seminář na téma, jaké nástroje bychom mohli používat v hodinách. A protože jsem na něj dříve moc neodkázal, udělám to teď. Třeba se mezi vámi najdou tací, kteří jej ještě neznají (čemuž bych se velmi divil).

A mimochodem, celý e-book je vyráběný v PowerPointu a sdílený prostřednictvím vynikajícího online disku SkyDrive. (V e-booku o něm nemluvím, ale ve výuce ho pořád používám.) Tak aby nedošlo k nějaké mýlce.