Nečekejte, že vám hned zatleskají

Image courtesy: Sean Dreilinger

Přišel za mnou vloni takhle na dozoru jeden páťák a ptá se: “Pane učiteli, je to dobrý být učitel?”

„Jak to myslíš, Alberte?“

„No, že můžete všem přikazovat, co mají dělat!“

„Hm, nemám pocit, že bych právě tohle dělal.“

„No, vy učitelé nám třeba říkáte, co se máme učit. To já, kdyby bych učitel, tak od první do deváté třídy probírám pořád to stejný, co se bere v první třídě. A dovolil bych děckám, aby si hrály.“

Rejpavý učitel ve mně zaplesal. Ono se to zrovna hodilo, neb jsme s deváťáky hodinu předtím krátce řešili, co očekávají, že se jim bude z toho, co se ve škole naučili, hodit v praxi. A proto jsem, přesně podle zásady Nahrávky na smeč se neodmítají, zaútočil.

„Myslíš? Zní to zajímavě, to ano. A děcka by ti určitě poděkovaly. Seděly by na Facebooku, hrály by si s figurkami, prostě užívaly by si 9 let volna.“

„No, to by to měly dobrý, že?“

„A co by dělaly potom? Co by dělaly, až skončí základní škola? Jak by se se znalostmi z první třídy dostaly na nějakou střední školu? Jakou práci by mohly dělat, kdyby si ani neuměly pořádně přečíst smlouvu a spočítat, kolik mají platit v obchodě? Kdyby se pomalu neuměly ani podepsat?“

„He?“

„A víš, co by na tom bylo nejlepší?“

„He? Ehm?“

„Jediný, kdo by za to mohl, bys byl ty. Tys byl ten zodpovědný.

Tys byl ten učitel, který jim měl připravit podmínky, aby se připravily do života. Aby se naučily dovednosti, které se jim budou hodit. A teď jim je patnáct – a proti ostatním žákům z jiných tříd a škol nemají šanci.

To je dobrá představa, že? Uvědomit si, že jsi zničil život 30 mladým lidem.“

„Ehm,…“

„A udělals’ to jen proto, abys byl u nich chvíli populární, aby tě měly rády,“ zasmečoval jsem závěrečnou podpásovku.

Suše polkl… a odešel.

Asi mám omezený počet známých, ale neznám žádného učitele či učitelku, kteří by spadaly do klasické “To je ale typická úča” šablonky.

Moji kolegové a ti další, s nimiž jsem měl tu čest setkat se jak v rámci svých školení, tak i těch, kterých jsem se jen účastnil, se na hodiny připravují.

Vytváří pracovní listy, vytvářejí vlastní pomůcky. Přemýšlejí nad tím, co jak učí. A hledají cesty, jak ne úplně zajímavé učivo přetavit pomocí zajímavých aktivit v amalgám užitečných dovedností – a znalostí.

Mixují, rozmělňují a zase spojují různé předměty do smyslupných projektů. Na jejich konci neleží jen hromádka snadno ověřitelných znalostí, nýbrž (a především) kopa naprosto unikátních dovedností.

Takových, které jejich žáci v praxi určitě využijí.

Jistě, jsou nároční. Vyžadují, aby si žáci něco zapamatovali. Vyžadují, aby tyto znalosti uměli správně použít. Vyžadují, aby s nimi svedli efektivně pracovat. Aby dokázali vysvětlit “Proč?”

Jsou nároční. Šponují nervy žáků (a jejich rodičů). Nutí žáky, aby ze sebe vydávali jen to nejlepší. Motivují. Odměňují. A znovu přicházejí se zajímavými aktivitami. A znovu zvedají pomyslnou příčku o kousek výš.

Dnes opět začíná desetiměsíční maraton. Ne každý tempo vydrží. Ne všichni poběží celou dobu naplno. To se u závodů na dlouhou trať stává.

Musíme se ale snažit, aby běželi všichni. Aby ze sebe vydali všechno. Aby každou práci odevzdávali s vědomím, že lepší to už být nemůže.

Budou remcat. Budou stávkovat. Budou škemrat, že další písemku už ne, ne, ne. Slabší povahy občas omdlí. I to s sebou přináší běh na dlouhou trať.

Nečekejte, že vám hned zatleskají. To přijde až později. A potom, potom vám – třeba jen v duchu – poděkují.

I to se počítá.

A jak zní rada na závěr?

Naložte jim, každému podle jeho možností. Naložte jim, až se budou prohýbat. A když už to bude vypadat, že víc už nezvládnou, naložte jim toho ještě víc. Oni se s tím poperou. A za pár let pochopí.

Musíte splnit jen jedinou podmínku: to, co naložíte, musí mít pro žáky smysl. A to nejen pro nejbližší písemku. Musí to být něco, co v životě opravdu využijí. Jinak ten maraton běželi zbytečně.

Myslím, že naše školy [už zase] potřebují RESTART

[Republikovaná recenze vynikající knihy J. Frieda a D.H. Hanssona. Recenze vyšla na starém blogu v roce 2011.
Doba plyne, ministři se mění, problémy zůstávají.]

Instalovali jste někdy do počítače hromadu programů na jeden zátah? Určitě ano. A myslím, že jste k tomu přistupovali podobně jako já, tedy s heslem: Když už u toho člověk musí sedět, proč to neudělat všechno najednou, ne?

Ale ouha. Skončili jste – a počítač jel neskutečně pomalu. Zadrhával se i u nejjednodušších úloh, obrázky místo vteřin načítal minuty, videa se zadrhávala co chvíli… a když jste se snažili oskenovat nějaký text, vypadalo to, že si kabel mezi počítačem a skenerem vzal dovolenou.

Každý systém potřebuje po změnách trochu ulevit. A jeho potřeba je o to náročnější, o co náročnější proměnou prošel.

Tvrdit, že školství v posledních letech zažívá obrovskou proměnu, by znělo jako superobří klišé. Ukažte mi učitele, který si toho nevšiml. Po narychlo splácaných školních vzdělávacích programech se nyní – alespoň mimopražské – školy s vyhrnutými rukávy pouští do dalšího experimentu – do žádostí o peníze z evropských fondů pomocí tzv. šablon.

Pravda, není na tom nic náročného. Stačí vyplnit žádosti, škole přijdou peníze (teď už to vypadá, že snad mnohem rychleji, než na začátku školního roku). A jediné, co musí instituce udělat, je splnit to, k čemu se zavázala. Piece of cake, right?

Má to však háček. Běh projektu je stanoven na 32 měsíců. (Výstupní data se mají uchovávat více jak 20 let, ale to sem nepatří.) Bohužel, jak už je v našem kocourkově zvykem, dozvídají se školy některé informace… trochu později.

Například příručku o tom, jak zadávat veřejné zakázky z těchto projektů, vydalo MŠMT někdy v listopadu. Že některé školy už projekty realizují (tedy využívají prostředky k platbám za objednané služby) od začátku září? A že by se jim podobná příručka hodila nejpozději někdy v červnu? To prosím neřešte. [update: příručka vyšla v revizích pokud si dobře pamatuji myslím třikrát. A k tomu ministerstvo pravidelně vydává „newsletter“ s FAQ a dalšími objevenými chybami. A běda, jak se jimi nebudete řídit.]

Ovšem zcela právem teď zaznívají obavy ředitelů: co když se pravidla hry pozmění v průběhu realizace či doznívání projektů? 20 let je přece jen dlouhá doba, i na naši kotlinu…

Ne všechny problémy s hladkostí fungování vycházejí ze situace, kterou škola nemůže podobně jako příručku žádostí ovlivnit.

Učitelé, někdy samostatně, ve většině případů ve větších či menších týmech, chrlí v posledních letech dennodenně rozsáhlé školní dokumenty (naše ŠVP má i s dodatky více jak 400 stran, jak jste na tom vy?) a připravují metodické materiály. Pracovní listy a jiné materiály, jichž dnes denně na školách vzniká aspoň desítka, půjdou nyní díky šablonám do stovek týdně.

Kantoři nemusí řešit jen „klasické“ problémy spojené s vzděláváním, které tu byly, jsou a budou. Taková odbornost, ta se nemění, přívlastek zůstane přívlastkem.

Mění se ovšem další složky učitelské práce.

Daleko častěji dnes například učitelé spolupracují se svými kolegy. A to nemluvím jen o spolupráci v rámci „svých“ předmětů. Vznikají aktivity, které propojují celé ročníky, které propojují celé školy – a jako první nálety jarních vlaštovek se dá mluvit o projektech, které školy spoluorganizují ve spolupráci s dalšími školami nejen ve svém sousedství, ale i za hranicemi.

Vidíte, s těmito aktivitami jde vlastně ruku v ruce i jiná změna v oblasti komunikace: školy se musí naučit komunikovat jinak s veřejností (myslím, že v jiném sektoru se tomu říká „změnit svůj PR přístup“.)
Na učitele se valí další požadavky po vysoké odbornosti v oblasti komunikačních technologií. Učitelé by měli být digitálně gramotní, zazněly závěry v přednášce profesora Kalaše. A já s ním souhlasím. Má-li dnes učitel během dvou let vytvořit v rámci šablon nějakých 200 digitálních učebních materiálů, asi by nebylo od věci zapracovat na svých počítačových dovednostech.

A teď nemluvím jen o dovednostech při práci s textovým editorem nebo prezentačním software. Technologie webu 2.0 nabízí obrovské množství nástrojů, které by se daly v rámci hodin použít. Jenže aby na nich mohl s žáky něco podniknout, musí o nich vědět – a musí je umět používat. A to není zdaleka všechno.
John Seely Brown, bývalý vedoucí výzkumu  Xerox PARC, prohlásil: „Abychom vůbec dokázali plně využít možností, které nám technologie nabízí, musíme často vymyslet úplně nové učební metody a postupy.“ (BROWN, J.S. New Learning Environments for 21st century. http://www.johnseelybrown.com/newlearning.pdf, s. 5) A přesně v tomto okamžiku se školy dnes nachází. Začínají vymýšlet nové postupy a nové učební metody, kterými by dokázaly odpovědět na požadavky nové doby.

Začínají tvořit nový produkt.

Možná je to můj dojem, ale mám takový pocit, že nám v těch několika zmíněných bodech začíná znít něco, co by se dalo označit jako objevující se vágní formulace nové společenské objednávky:
Vytvořte instituce, které stejně jako jejich souputníci v komerčním sektoru tvoří nové produkty. Změňte se v organizace, které se umí sledovat, umí se o sebe postarat a umí se dále rozvíjet.
Vytvořte organizace, které umí rychle odpovědět na požadavky, vzniklé probíhajícími změnami na trhu práce. Instituce, které umí učit a dokážou rozvíjet možnosti svých klientů. (A nezapomeňte u toho ještě své klienty vychovat.)

Formulace je to velmi vágní, co naplat. A třeba jsem úplně mimo. O objednávce psát nechci. O čem bych se rád zmínil, je to, co se odehrává na pozadí všech těchto změn.

Stejně jako počítač po provedení mnoha změn operačního systému, i školy jsou díky ne zcela systémovým změnám unavené a leccos jim trvá tak nějak dlouho. U počítače pomůže restart. A jak je to se školami?

Asi bych o tom všem nepsal, kdybych neměl po ruce alespoň jeden tip na cestě k hledání řešení. V brzce předvánočním času dorazila na knižní pulty publikace dvojice Jasona Frieda a Davida Heinemeiera Hanssona, která shrnuje jejich zkušenosti s vedením projektů v menší, ale veleúspěšné firmě 37signals.com.

Kdo se na v oblasti webových technologií moc nepohybuje, bude asi zmaten. Tato jména že by mně měla něco říkat?

Nu, na trhu s technologiemi 2.0 se příliš nepohybuji, ale tato jména znám. Konečně, vždyť jejich software pro vedení projektů Basecamp (nikoli však ve školní praxi) používám [update 2013 – používal jsem].

Firma 37singals vznikla v roce 1999 a za 10 let své existence její úzce zaměřené produkty na vedení projektů použilo či stále používá více jak 3,000,000 zákazníků. Vzhledem k tomu, kolik podobných nástrojů na trhu s aplikacemi pro řízení projektů najdete, je to za hodně vysoké číslo.

A o čem kniha je? Dovolím si naznačit pár postřehů, které se mi při čtení nějak spojily s tím, co zažívám denně ve škole.

Mýtus číslo 1. Mám-li učit jinak, musím mít nápady

O nápadech to přece není. Nápadů, co by se dalo s dětmi ve třídě dělat, má přece každý učitel kopu.
S čím ale bojuje, je to, jak svůj nápad zrealizuje v praxi.

Znáte to. Nápad přijde, zatetelí se v hlavě – a pokud se jej nepokusíte převést do reality, zase velmi rychle zmizí. Co potřebujete, je jen trochu sebedůvěry a impulz, který to celé spustí. (S. 50)

Není nic horšího, než odkládat své rozhodnutí (spustit akci) v naději, že někdy později přijdete na dokonalou odpověď. (S. 89) Raději se do toho pusťte hned, dokud máte setrvačnost a motivaci. (S. 89)
A když už budete u toho realizování, udělejte toho v hodinách polovinu než polovičatě. (S. 81)

Mýtus 2. V realizování nových nápadů mi brání (tematické) plány

O tom, zda mít, či nemít tematický plán, se diskutovalo hodně. A diskuse jen tak nezmizí. Souhlasím s tím, že by měl mít člověk jasno v tom, co chce za rok v hodinách udělat. Co ale nesmí udělat, je to, že si nechá od tohoto „dokumentu“ svázat ruce.

Plány jsou klapky na očích, které umožňují minulosti řídit budoucnost, tvrdí autoři (s. 30). A já s nimi bohužel souhlasím. A asi nebudu sám. Když si člověk vzpomene na to, jak na začátku roku sesmolí plán na celý rok a pak celý rok jen kroutí hlavou, co že ho to napadlo myslet si, že se tohle učivo probere za 10 dní, nemůže se nesmát. A je tolik věcí, které neovlivníte…

Znám to z předminulého týdne. Stačil jediný maličký moment (jako že si třeba rodiče místo třídenní akce ve škole vyberou raději školní výlet do Prahy) – a celý můj plán na výuku jedné oblasti literatury šel do kytek.
Dělejte každé rozhodnutí přesně v okamžiku, kdy se potřebujete pustit do práce a ne daleko dopředu. (S. 31) Snažím se to v praxi u menších věcí realizovat už nějakou dobu. Občas to sice nevyjde, ale zkuste to taky. A uvidíte, že vás učení bude zase trochu víc bavit.

Mýtus 3. „Tohle nebude fungovat,“

říkali nám někteří kolegové (nejen z mé, ale i dalších škol), když jsme zkoušeli zavést nový styl učení pomocí dlouhodobých projektů. Bylo to před nějakými sedmi lety a já měl tehdy strach, že to vážně nevyjde. Všichni přece měli daleko více zkušeností než já! Nemít podporu tehdejší ředitelky a kolegy, který do toho šel se mnou, asi bych se do toho nepustil.

Vyhlídky škarohlídů se nenaplnily. V praxi jsem si ověřil heslo, které autoři knihy razí hned v úvodu: reálný svět neexistuje, je to jen výmluva. (S. 25)

Za těch pár let, co se u nás tyto „projekty“ dělají, se samozřejmě z původní podoby hodně změnily, ale jejich myšlenka zůstává stejná. Samostatnost – zodpovědnost – spolupráce jsou hodnoty, které razí daltonský plán – a které se snažíme u nás ve škole naplňovat. Autoři knihy měli pravdu. Zaměřte se na něco, co se nemění (s. 89) – a uvidíte, že vaše nápady nevyhynou. Množství hospitací kolegů z Čech i Slovenska, kteří na naši školu přichází, mi (i jim) tak nějak dává za pravdu.

Mýtus 4. Učitelé chtějí „kuchařky“

Tohle by mohl být závěr z neformálního setkání několika lektorů, kdy jsme se bavili o tom, po čem účastníci našich školení touží.

I na svých školeních na to narážím. Učitelé často chtějí něco, co by mohli vzít, nakopírovat a v praxi použít. Snad i proto jsou materiály na portálu RVP tak populární.

Předchozí odstavec možná naznačuje, že s tvrzením o kuchařce úplně souhlasím. Není to úplně pravda. Jsou učitelé, které nebaví používat materiály někoho jiného. A naštěstí jich není málo. Popravdě, řekl bych, že jich je většina.

Pravda, otázku „Můžu si toto okopírovat/dostat mailem)?“ jsem slyšel na svých školeních snad stokrát.
„Proč ne?“ odpovídám. „Stejně se vám to nebude hodit. Je to vyrobené na míru mým žákům.“
„To já vím, já to chci jen pro inspiraci, abych věděl/a, jak to udělat ve svém předmětu.“

Přesně o tomto je dnešní doba. Cestu si musí vyšlapat každý sám, to za nás, učitele, nikdo neudělá.

Nápad či podnět nezrealizuje sám. Musí se do něj někdo pustit. A proto najměte samostatné manažery, kteří si sami pro sebe… stanoví pravidla, rozdělí úkoly, rozhodnou, co je potřeba. Hledejte lidi, kteří jsou schopni budovat od nuly… (s. 231)

Jistě, na školách toto do jisté míry začíná fungovat. (Jinak by se školní vzdělávací programy nevytvořily, jako koordinátor o tom něco málo vím.)

Jenže pokud se máme vydat na cestu reformace (či přebudování) školství, nemůžou v tom školy zůstat samy. Potřebují dostatek nástrojů a podpory, které jim ve vyšlapávání cesty pomohou.

A tak by se nejen na školách, ale i v úřadech a dalších institucích, které školství podporují, měl objevovat typ zaměstnanců, o kterém mluví autoři knihy v oddíle o zaměstnancích.

A proto se tak trochu obracím směrem nahoru… Hledejte takové zaměstnance, kteří ví, co je školská praxe, protože tuto práci někdy vyzkoušeli a pochopili její podstatu. (s. 213, paraf.) Zaměstnanců, kteří se nebojí konfrontovat zaběhaný systém. Zaměstnanců, u kterých nerozhodují roky nepotřebné praxe (s. 224). Zaměstnanců, kteří umějí komunikovat. Kteří se dokáží vcítit do druhých. Kteří vědí, co vynechat. (s. 233). Kteří nebudou přicházet s mrtvými dokumenty, ale s něčím reálným. (s. 109)
A proč si dát tolik práce? Pokud je totiž najdete, uvolní se zbytku týmu ruce – a všichni mohou více pracovat a méně řídit. (S. 231)

Školství i celý „management“ se musí změnit. Tak proč se neinspirovat u firmy, která se dokáže řídit bez složitého aparátu dozorčích rad či složité struktury managementu? Jinak se totiž obsah i podtitulu knihy Průvodce podnikatelským minimalismem vysvětlit nedá.

Doufám, že vám těch několik nápadů a citátů z knihy naznačilo, že pohled autorů na vedení malých (či větších) podniků není vůbec vzdálený od praxe.

Aha, vidíte. Celou dobu tady mluvím a mluvím, a zapomněl jsem říct, jak že se kniha vlastně jmenuje. Úvodní část o restartování počítačů po instalacích nezazněla jen tak pro nic za nic.

Pokud budete o vánočních prázdninách číst nějakou knihu, zařiďte to tak, aby to byl právě RESTART. Ten si totiž po třech letech a prvním pololetí reformy [update: po velké revizi RVP a na blížícím se začátku dalšího školního roku]  všichni zasloužíme.

FRIED, J., HANSSON, D.H. Restart. (2010) Brno: Jan Melvil Publishing. ISBN 978-80-87270-04-2