Delegovat úkol neznamená zbavit se horké brambory

Burning Food

Imagecourtesy: Pheaber

Všeobecně platí, že jakmile člověk „povýší“, brzy zjistí, že rozhodně nestíhá dělat všechno sám. Přibydou nové úkoly, rozšíří se oblasti zodpovědnosti a všechno jako dřív rozhodně stíhat nebudete. Ptáte se, jak tohle souvisí s praxí učitele? Jakou může mít obyčejný učitel jako já „vedoucí pozici“?

Nu, odpovědí bych měl hodně. Většinu si raději teď nechám pro sebe. Hm, nebo… jak to říct a nikoho nenaštvat… Řekněme, že rozhazovat kolem sebe úkoly nemusí jen ředitel školy nebo jeho zástupci.

(Mí drazí kolegové, kteří možná tento článek čtete, jako omluvu nabízím své „malé“ tajemství. Jinými slovy, můžete mi to vrátit i s úroky.)

Delegování není jen rozdělování úkolů

GTD používám hodně dlouho. Pomáhá mi v mnoha okamžicích pracovního života. Ale k delegování úkolů řeknu jen jedno: je to jedna z nejlepších věcí, které mě GTD naučilo.

Žádný člověk není ostrov a na všechno prostě sám nestačí.

Proč tedy nedelegovat úkol na někoho, o kom vím, že práci udělá mnohem lépe než já Navíc, když je to úkol, s kterým byste se zbytečně potýkali?

V této souvislosti rád vzpomínám na první úkol při nástupu na Husovu – vybavit studovnu novými studijními materiály. O co šlo? Vybav žákům učebnu studijními materiály pro žáky od 7. – 9. tříd.

Jako absolutní začátečník, v prvním přípravném týdnu mého prvního školního roku coby učitele, jsem dostal – na poměry panující v českém školství – téměř „neomezenou kreditku“. (Mimochodem, z manažerského hlediska to byl vynikající způsob, jak mě začlenit do učitelského sboru A do jisté míry, když se na to dívám zpětně, také jeden z nejdůležitějších okamžiků mé učitelské „kariéry“.

Klasické rozdělování úkolů se totiž často zvrhne v přehazování horké brambory „s tímhle nechci mít nic společného, ať vyhoří někdo jiný“. A často už to ani není horká brambora, jako spíš zákon padajícího lidského trusu.

Nevím, možná je to jen můj snobismus, ale nevidím důvod, proč bych se měl kvůli někomu prodírat trubkou exkrementů. To nechám Andymu

Efektivní, tedy smysluplné delegování znamená více.

Delegujte zodpovědnost…

Pokud předáváte úkol odpovědně, předáváte i kus odpovědnosti. Ve výsledku si člověk přičichne i k práci, ke které by se za normálních okolností nedostal.

Pro „nadřízeného“ to ovšem neznamená, že rezignuje na svou práci. Naopak, za splnění úkolu stále zodpovídá těm, kteří mu úkol svěřili. Současně však nabízí část této zodpovědnosti jinému člověku.

Spolu s předáním zodpovědnosti se ovšem zapomíná na tři důležité věci.

…nezapomeňte na pravomoci

Pokud někdo deleguje úkol a neposkytne také dostatečné pravomoci, nedeleguje, ale jen přehodí bramboru s dovětkem, „Se spal, zoufalče.“

Člověk, který úkol dostal, se pro potřeby úkolu musí stát vedoucím – se všemi souvisejícími pravomocemi.

Stačí jednoduchý případ: Přijde za vámi jeden ze zaměstnanců a bude se ptát na stav úkolu a další kroky spojené s jeho dokončení. Přichází totiž s novým návrhem, který celý proces urychlí. Úkol jste ale delegovali jinému pracovníku. Co dělat?

Běžný vedoucí onomu člověku stav prostě oznámí. Nebo si v lepším případě uvědomí, že je teď vlastně jen „supervizor“ a odpoví něco ve smyslu – „Tento úkol řeší…., jdi se jej proto zeptat/navrhovat…“ atp.

Vedoucí pracovník ovšem musí nastavit pravidla hry tak, aby jeho černý kůň mohl úkol nejenom splnit, ale také aby mohl z jeho postupu vyvodit nějaké důsledky.

…možnosti konzultace a reporty…

Ať už delegujete zkušenému pracovníkovi, či úplnému novici samostatnou prací na úkolech nepoznamenanému, nezapomeňte si krýt vlastní záda.

Pro potřeby práce na projektech se používají pravidelné reporty. Dozvíte se všechny základní informace, dozvíte se, jak to vypadá s výhledem do budoucna – a zjistíte, na jaké problémy řešitelský tým narazil.

V případě „neprojektových“ úkolů (či úkolů, které řeší jeden dva jedinci) se však velké projektové porady spíše nekonají. Nakolik se každý „nadřízený“ vystavuje nebezpečí, že ho jeho tým nechá na holičkách, je snad jasné.

V ideálním případě slouží porady vedle shrnutí stavu projektu porady také k řešení problémů, nejasností či průšvihů. Pokud budete delegovat novicům či méně zkušeným, dopředu počítejte s tím, že budou potřebovat pomoci, a to nejen s administrativou, ale i s konkrétními problémy, kroky řešení a další.

Jistě, záleží na podmínkách a účelu, za jakým do vašeho týmu tito lidé nastoupili. Každý si ale zaslouží nějakou dobu hájení. Prostě se musí ve své nové „roli“ zorientovat.

Vztahy na pracovišti, kdy každý očekává od každého, že bude ve svém oboru a dalších přidružených úkolech mistrem světa, jsem naštěstí na vlastní kůži nezažil. Ze svých školení ovšem vím, že vedoucí často očekávají od podřízených nemožné. „Reality distortion field“  funguje pouze v okamžiku, kdy vám vaši zaměstnanci uvěří – a souhlasí s vámi. Jinak se změníte v nesnesitelného tlučhubu… a to se ještě nechci nikoho dotknout.

A učitele tím nevyjímaje. Žáci se prostě musí v jednotlivých rolích rozkoukat.

a skládání účtů.

Dvě předchozí podmínky řešily „výhody“, které delegovaný pracovník získává. Není všechno zlato, co se třpytí…

Když člověku delegujete úkol, musí dopředu vědět, že bude ze své činnosti (a zvoleného způsobu řešení úkolu) skládat účty.

Nepředloží „jen“ fyzické vyúčtování, ale ponese i odpovědnost za všechna „strategická“ rozhodnutí, za nastavená pravidla spolupráce, za termíny, rozpočet, propagaci i výslednou kvalitu práce.

Jenže přesně tady mám s delegováním trochu problém.

Pravidelný čtenář blogu ví, že učím na ne úplně normální škole. Jedním z našich cílů (a principů stojících na pozadí drtivé většiny úkolů, které žáci řeší) je výchova k samostatnosti. Tu i u menších dětí nevytvoříte jinak než předáním zodpovědnosti.

Jenže jako se vším, všeho najednou moc škodí. Nejde přijít a říci něco ve smyslu „Od teď se učíte sami.“ (Bohužel, byl jsem „svědkem“ toho, jak se paní učitelka, která s daltonem začínala, dopustila této chyby.)

I samostatnost je nutné v lidech vypěstovat. Jak v malých, tak v dospělých.

Čtyři úrovně delegování úkolů,

(které jsem je časem identifikoval během své učitelské praxe).

  1. Udělej to přesně tak, jak jsem ti řekl.

Nejjednodušší, (pro obě strany) nejméně příjemný způsob. Při delegování úkolu prostě dotyčnému vysvětlíte i způsob, jakým má postupovat.

V této části jen zjišťuje, nakolik se dotyčnému dá věřit. A je to také první okamžik, kde lidé (z vlastní zkušenosti vím, že učitelé určitě, ale jinde to nebude jiné) nejčastěji u delegování chybují.

Nelze předpokládat, že někdo na samém začátku přebírání zodpovědnosti ví, jak má ten který úkol uchopit. Nelze. Tečka.

Co ve škole? Co třeba vaše první slohové úkoly? Vzpomínáte, jak vám po slovech „Napište popis předmětu“ (nebo „vypravování z prázdnin“) zkřečovatěl úsměv a ztuhly vlasy? A vsadím se, že jste se úplně stejně cítili i u svého prvního referátu. Dělat základní školu dnes, první věc, která by mě v 5. ročníku (a mém prvním, ehm seriózním referátu) napadla, by bylo jedno velké WTF?

Z praxe mám ověřeno, že i taková blbost, jakou je psaní referátu či slohovky, vyžaduje řádný výcvik za výslednou práci zodpovídajících jedinců. Neproběhne-li, měl by si za každou špatnou známku ze slohu ubalit po kebuli i každý učitel. A bez pardonu.

Proč by se totéž nemělo týkat nových, delegovaných úkolů „podřízeným“?

  1. Prozkoumej možnosti a navrhni postup řešení. Potom rozhodnu.

Na první pohled je jednoduše přehození horké brambory. Nejenže delegovaný odedře všechen výzkum, nejenže odedře všechnu práci, nejenže odedře hledání řešení. Tu slíbenou třešinku, tedy vyřešení (a případné předání dál) slízne za něj někdo jiný.

Jedinci z práce nadšený však vnímá tento úkol jako příležitost otestovat své schopnosti, dovednosti a nápady. (Věřte, nevěřte, i tací žáci se ve školách nacházejí. A je jich dokonce více než pověstného šafránu.)

  1. Vyřeš úkol a potom mi řekni, jak jsi jej vyřešil.

Ideální stav žáka-zaměstnance na konci základní, respektive střední školy. Jak krásně by se pracovalo, kdyby ze škol vycházeli podobně vybavení absolventi, že?

Delegovaný umí vyřešit úkol, ví, jak v kterém kroku postupovat a v případě nejasnosti si umí poradit. A nebojí se zeptat.

Tak nějak mi v skrytu duše psaní předchozích řádků hraje hudba budoucnosti.

  1. Dělej, co uznáš za vhodné. Důvěřuji Ti.

Přesnější by možná bylo označit poslední úroveň za „vysněný stav všech vedoucích pracovníků“. Pracovník je připraven vyřešit celý úkol sám, vlastním způsobem. Má vaši plnou důvěru.

Přehozená brambora nezačne pálit někoho jiného.

Pokud v tuto chvíli úkol delegujete, předáváte nejen velkou část odpovědnosti. Současně se také zavazujete poskytnout dotyčnému vaši plnou podporu. A to i v situaci, že nebudete některým jeho krokům rozumět. Nebo s nimi souhlasit. A navíc přijímáte plnou odpovědnost za výsledky i chyby. And that needs some balls, man!

(Neznamená to však, že budete muset se svým chybným rozhodnutím žít navěky. Existuje pořád ještě § 54 a § 55 zákoníku práce, že…)

Jak se z delegovaných úkolů nezbláznit

Úkol jste předali. Dohodli jste se na termínech dokončení, na pravidlech hry i na způsobu zpracování.

GTD učí zapsat si každou předanou položku na seznam @Čekám na. Ve většině případů ovšem zapsat si jen jméno. Úkol je také nutné provázat s kalendářem. Co tedy zapsat?

  • jméno
  • obsah práce
  • datum, kdy úkol předali,
  • datum, kdy musí být úkol hotový,
  • datum (data), kdy budou požadovat zprávu z řešení.

Možná vám to přijde příliš, ale mně tyto body pomáhají. A z praxe vím, že pomohly téměř všem, komu jsem je doporučil.

Jaké máte zkušenosti vy? Co vám v praxi pomáhá? Jak se vám daří rozvíjet delegováním schopnosti svých „svěřenců“?

Nebaví vás klasický brainstorming? Vyzkoušejte "kolotočový" brainstorming.

Image courtesy: Montgomery County Planning Commission

E-U-R (pro méně znalé Evokace-Uvědomění si významu-Reflexe) je bezpochyby skvělý třífázový proces učení. Evokace si klade za úkol připravit žáky na nadcházející učení tím, že jim připomene: co již o problému znají (v ideálním případě také co by se chtěli o problému dozvědět) a nutí žáky zaujmout k problému postoj. Tolik stručné vysvětlení.
 
Jak ale chcete, aby žáky evokace stále bavila? Nejsem si jistý, zda by mě samotného bavil jen brainstorming s celou třídou najednou, používat neustále volné psaní také není úplně zábavné. Osvědčila se mi metoda „kolotočového“ (carousel) brainstromingu.
 
Jak název praví, jedná se o variantu brainstormingu, který ale kromě funkce „evokace” vede žáky ke spolupráci podle mého názoru zábavnou, soutěžní formou ve stylu „abychom tam toho měli víc než ti druzí“. Jistě, namítnete, že bych neměl soutěživost podporovat, ale ruku na srdce: kolik z nás má ve třídě 30 vědomostíchtivých posluchačů, he?

Jak práce při kolotočovém brainstormingu probíhá?
 

1. Rozdělte třídu do skupin po 3-5.

Záleží na situaci: jsou-li vaši žáci zvyklí ochotně a nadšeně spolupracovat „kdokoli s kýmkoli”, můžete klidně od začátku skupiny losovat.
 
Pokud se vám stav „každý s každým“ nedaří stejně jako mě, doporučuji z počátku pracovat v zaběhaných skupinkách.

 

2. Rozdejte skupinám papír a fixy.

Na papír můžete předchystat podtémata, případně různé pojmy, na které chcete v další části hodiny navázat. Zpočátku vám připravená témata usnadní práci.
 
Nebudete totiž muset neustále vysvětlovat, co že mají žáci psát. V ideálním případě by bylo dobré, aby každá skupina měla jinou barvu fixy. Uvidíte, že se někteří i začnou snažit, až zjistí, kolik prostoru na papíru zabírá barva jiné skupiny.
 

3. Žáci ve skupinách 1 minutu píší na papír nápady a informace.

Dostáváme se do kritické fáze metody.
 
Příručky pro rozvoj kreativity, v nichž jsem na metodu narazil, mluví o 30 sekundách na psaní.
 
Záleží samozřejmě na tématu, ale bohužel, ze začátku mi 30 sekund nebo 1 minuta rozhodně nestačily. Nějakou dobu bohužel trvá, než si žáci začnou vážit času.
 
Proto jsem začínal od 2 minut (za 2 minuty si jeden zapisovatel nachystá tužku, jiný dojí chleba, tahle zase dopije čaj a ještě stihnou společně vytvořit i nějaké nápady) – a čas postupně zkracoval.
 
S pokročilými žáky skončíte zhruba na 1 minutě a dále čas snižovat asi nemá cenu.
 
(Když jsem tuto metodu použil na semináři s učiteli, 30s jim rozhodně nestačilo. A žáci rozhodně rychleji psát neumí.)
 

4. Na povel si skupiny vymění papíry.

Před zahájením brainstromingu doporučuji stanovit pořadí, v němž k výměně dojde. Stejně budete muset 4x zopakovat, kam který papír přijde.
 
Nedoporučuji však měnit s papírem i fixu. Můžete namítnout, že když každý papír pojednává o jiné části problému, bylo by dobré tyto rozdíly zvýraznit také barvami.
 
Raději se postarejte o to, aby samotné papíry na brainstorming byly připraveny tak, že se na první pohled budou jeden od druhého lišit. Stačí na jeden dát obrázek, jiným fontem vytvořit nadpis — a v rukou vám stále zůstane tajná zbraň v podobě soutěživosti.
 

5. Dejte žákům tak 15-30 vteřin, aby si prošli nápady druhé skupiny.

 

6. Žáci doplňují nápady do papíru druhé skupiny.

Čas neúprosně plyne a je nutné jej pečlivě hlídat. Nenatahujte dobu na procházení nápadů přechozí skupiny na neúměrně dlouho.
 
Kdybych pokračoval přímou úměrou, tak se svou minutou, skončím při 5 skupinách na době cca 5 minut na psaní (pokud započítám i předchozí vteřiny na procházení nápadů spolužáků minimálně na 8-10 minutách + cca 5-10 minutách na zhodnocení výsledků brainstormingu), moc jiného bych v hodině nestihl.
 
Takže smůla, žáci, 1 minuta na psaní vám musí stačit. A 30 s na prohlédnutí jakbysmet.

 

7. Opakujte výměny dokud se ke každému tématu (na každý papír) nevyjádří všechny skupiny.

Překvapilo mě, že většinou nikdo neprotestuje:
„Zase?” „Mě už to nebaví!” a další podobné výlevy nespokojeného obecenstva.
Nejčastěji se ozývají komentáře typu: „Taková kravina!” „Vy jste snad úplně blbí!” „Tohle je fakt hustý!” nebo „Tak málo? My dáme víc!”

 

Jak brainstorming-session zakončit?

 
Kreativní učitel si v tomto okamžiku již ví rady. Existuje nespočet aktivit, které můžete s papíry podniknout. A následující výčet zdaleka nepostihne všechny.
 

A. Papíry se hned vyhodí do koše.

Tohle bych nedělal, příště můžete rovnou spáchat profesionální sebevraždu, neboť vám aktivitu nikdo dělat nebude.

 

B. Skupiny si vezmou původní list,

  • projdou nápady, vyberou 3 nejzajímavější myšlenky, zakroužkují je a s jejich pomocí vytvoří definici tématu.
  • projdou nápady, najdou nejzajímavější a přepíší jej na nový papír/kartičku, který se potom vlepí na flipchart spolu s papíry dalších skupin.
  • projdou nápady, rozstříhají papír na jednotlivé nápady a uspořádají je. Např. od nejpřesnějšího k nejméně přesnému, od nejvtipnějšího k nejhloupějšímu apod. Máte-li žáky naučené na různé typy třídění kartiček, bude se jim tento způsob práce opravdu líbit. Seznam přepíší nebo nalepí na samostatný list, který se vyvěsí spolu s ostatními listy zbývajících skupin.
  • projdou nápady a vytvoří zápis daného tématu na flipchart nebo A3, který se ve třídě vyvěsí.

 

C. Papíry se vyvěsí ve třídě,

  • žáci prochází jednotlivé odpovědi a pomocí volí nejpřesnější (1 — 3) definici tématu. Co můžete k bodování použít?
    • tužkou připíší čárku nebo jiný symbol
    • připíchnou špendlík (třeba s barevnou hlavičkou),
    • přidají k nápadu magnetku nebo post-it (stačí rozstříhat bloček na proužky),
    • zapisují na vlastní papír, své výsledky potom projdou ve skupině.
  • žáci si papíry jen projdou a vrátí se na své místo do skupiny. (Tento způsob je nejrychlejší, vetšinou si žáci papíry až na nějaké výjimky opravdu projdou).

Tak, a třída je připravena na probírání nového tématu. Pokud tuto metodu používáte již poněkolikáté a vaši žáci jsou schopní samostatně pracovat (tzn. k této samostatnosti jste si je vychovali), je velmi pravděpodobné, že si novou látku snáze zapamatují.
 
Pokud však pracujete s žáky nesamostatnými, pomalejšími, anebo zkoušíte-li kolotočový brainstorming poprvé, můžete ubrat plyn a žáky metodu nejprve naučit. Rozdělte třídu do skupin po 3 – 5 žácích, každému žáku ve skupině dejte papír – a necháte je kolovat jenom v dané skupině. Uvidíte, postupem času se určitě dostane i na celotřídní aktivitu. A i na to, že si něco zapamatují.

(Původní verze článku vyšla na blogu v květnu 2007)

Zaujala vás tato metoda? Používáte brainstorming často? Neváhejte a připojte svůj komentář.

Mini-projekt: časově (ne)náročný nástroj pro rozvíjení (nejen) spolupráce

 

Mají-li učitelé dovést žáky k dovednosti „efektivní” spolupráce (v termínech pedagogického newspeaku kompetence spolupráce), měli by mít žáci možnost spolupracovat i v běžných hodinách.
 
V příspěvku Chcete vidět žáky SPOLUpracovat? jsem popsal, jaké role může žák ve skupině zaujmout.

Dnes přichází na řadu praktická ukázka, tzv. mini-projekt, který používám především v hodinách češtiny. (Důvodem je především snaha přetavit neuvěřitelně nudné učivo české mluvnice do podle mého názoru alespoň trochu smysluplné učební činnosti.)

 

Jak vypadá zadání?

 
Žáci se rozdělí do skupin, nejčastěji po 4. Každá tato skupina dostane jeden kus zadání. Na tabuli při zadání píšu data, dokdy musí být práce hotova. V úvodu také ještě upozorňuji, jaké budou potřebovat studijní materiály a případně kde se nachází.
 
Zadání začíná malou tabulkou, která přesně popisuje aktivitu.
 

Pro představu zadání mini-projektu Druhy podstatných jmen:
Vytvořte krátkou a stručnou prezentaci na téma druhy podstatných jmen. (Uč. 49 — 57)
V prezentaci popište:
1. Jednotlivé druhy podstatných jmen z hlediska toho, co označují (uvádějte alespoň 1 příklad).
2. Číslo podstatných jmen (jednotné, množné a slova pomnožná, hromadná a látková).
Součástí prezentace budou také jména autorů projektu. Každý je proto zodpovědný za práci celého týmu.

 
Tabulka se samozřejmě mění, zbývající část zadání nechávám stejnou.

 

Práce na projektu.

 
1. Vytvořte týmy v počtu 4 žáků.
 
2. Dohodněte se, kdo bude plnit jakou funkci ve vašem týmu.
  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, jak bude vypadat výstup, rozděluje úkoly.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.)
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu)
3. Stanovte si jednoduchý časový plán.

K vytvoření plánu můžete použít listy pro plánování práce na projektu „Plán projektu“. Určete, jak dlouhou dobu věnujete sbírání materiálů (brainstorming, studování z učebnic apod.), jak asi dlouho bude trvat zpracování materiálů atd.
 

4. Brainstorming.

Každý napište na papír všechno, co si pamatujete z daného učiva. Časomíra hlídá max. dobu 3 min. Během cca 5 minut prodiskutujte, jak vypadají vaše znalosti ve skupince. Vedoucí týmu určí, kdo bude studovat kterou část učiva. (Grafik by měl mít tu nejlehčí možnou část  — začne totiž vytvářet výstupní projekt, zatímco ostatní budou ještě studovat.)

 
5. Studium & Vytváření prezentace

Pracujte podle vámi navrženého rozvrhu práce. Kdo bude mít hotovou určitou část, předá svoje materiály grafikovi a převezme jeho téma. Grafik vytváří projekt, materialista zajišťuje pomůcky a časomíra hlídá, kolik času uplynulo od začátku té které činnosti. Snažte se držet svého plánu. Pokud zjistíte, že jste něco špatně odhadli, nevadí. Poznamenejte si to, abychom to mohli probrat při hodnocení práce.
 

6. Dokončení projektu.

Na závěrečných úpravách prezentace se podílí všichni. Vybarvují, doplňují informace + nezapomenou doplnit autory projektu.
 
Hodně štěstí a příjemnou zábavu!
 

Šablona zadání mini-projektu je velmi jednoduchá.

 
Když jsem s tímto typem práce přišel poprvé, žáci byli buď přehnaně aktivní, nebo úplně mimo a já musel s každou skupinkou zvlášť vysvětlovat téměř každý krok. Přesto jsem se rozhodl šablonu neměnit a držet se myšlenky z knihy Minutový manažer: zadání a popis úkolu nechci mít delší než 250 — 300 slov (V knize se se mluví o maximu 220 — 250 slov, ale nějak se mi to nepodařilo zkrátit).
 

Čas, čas, čas…

 
Učitelé (někdy i já svým žákům), si často tvrdí, že na něco „takového teď fakt není čas“. Jistě, částečně máme pravdu. Zpočátku, když se žáci teprve učí (nejen spolupracovat, ale také efektivně studovat), se rozhodně času nedostává a dostanete se do katastrofálního skluzu. V průběhu roku však žáci většinou na hru přistoupí a tempo práce se zvýší.
 
V článku popisuji samozřejmě ideální stav. Během samostatné spolupráce žáků musíte řešit desítky drobných problémů, od vypsané fixy až po situace, kdy se skupina není schopná domluvit. Ale nikdo vám přece netvrdí, že učení není pořádná výzva, ne?

Ke stažení: Šablona zadání miniprojektu .doc.

Chcete vidět žáky SPOLUpracovat?

 
Naši žáci už dovedou spoluPRACOVAT, je načase začít SPOLUpracovat.
[revidovaná verze článku z roku 2007]
 

Image courtesy: dangoodwin

Hej, kde jsou ty fixy? A kde je flipchart? Sežeň ještě nějaký obrázek! Dělejte, už jste to měli mít! Co to kreslíš? To mělo být tady! Nechápu, jak to mám vysvětlit. Řekni mi to ještě jednou!
 
Hodiny odpočítávají poslední minuty a šum ve třídě zesiluje. Nervozita umí být prevít. Skupinky žáků se snaží co nejrychleji dokončit prezentaci na vylosované téma. A zmatek narůstá. Kupodivu se mezi sebou nehádají. Chtějí jednu určitou věc, upozorňují na jeden určitý problém. Ptáte se, jak zařídit, abyste i vy zažili ve třídě něco podobného?
 
Když jsem začal učit, zjistil jsem velmi příjemnou věc: většina mých žáků víceméně uměla pracovat samostatně. Dokázali si třeba poradit s tím, kde hledat informace, nebo věděli, že nejdřív se vyplatí zeptat se spolužáka, a teprve až když tento selhal, vydali se „obtěžovat” učitele. Děkuji vám, kolegyně na prvním stupni!
 
Když jsem však začal zkoušet dělit třídu do skupinek (pod taktovkou daltonského principu SPOLUPRÁCE), atmosféra jakoby zhoustla. Něco někde skřípalo. Svůj podíl jsem na tom měl i já, tehdy jsem coby začínající učitel teprve sbíral první zkušenosti s uspořádáním práce i s tvořením pracovních listů, a tak i mé pracovní listy skřípot spíše podporovaly.
 
Výsledek? Jakoby každý chtěl dělal všechno a nakonec nikdo nedělal nic. Žáci si sice rozdělil i úkoly, ten vypracoval tuhle část, ten zas tuhle, ale práci ve skupince se podobal první části motta: spoluPRACUJEME.
 
Jak ale vyzdvihnout ono SPOLU? Snadné řešení jsem objevil v knize Učím s radostí v příspěvku Kooperativní učení — hledání cest od Jolany Fuksové, Vlasty Kimákové a Hany Kasíkové, nemusela by mě v začátcích učení letech bolet hlava. Autorky mluví velmi stručně o 4 rolích žáků ve skupině.
 
Bang! To bylo přesně to, co skupinám scházelo. Pracovali na úkolu, to ano, svoji práci zvládali, ano, ale bez zodpovědnosti za výsledek celé skupiny. Osvícen textem jsem vytvořil tento krátký popis, který vkládám žákům do každého zadání pro skupinovou práci. (A začal „zadávat“ úkoly, které bez SPOLUpráce spolužáků nešly splnit. O zadáních někdy příště.)
 

Jaké role ve skupině žáci mají?

Záleží na počtu členů skupiny. Protože nejraději pracuji s 4-5 člennými týmy, musí se žáci dohodnout na těchto funkcích. (Rozpis připojuji do zadání úkolů, tzv. instruktážní části.)

  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, kdo bude zpracovávat tu kterou část učiva, stará se o plán práce, prezentuje výstup celé skupiny.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový, kontroluje chování ostatních členů skupiny.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, rozvrhuje, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu).

 
V případě, že má skupina 5 členů, rozhodují se mezi rozdělenou rolí VEDOUCÍHO – vedoucí týmu x mluvčí (pro ústně prezentovaný výstup). Další úpravy jsem zatím nepotřeboval, a to i přes to, že jsme třeba vytvářeli úkoly s dvojím výstupem současně — na flipchartu a v PowerPointu.
 

Na co si dát pozor?

 
Tak málo stačí, aby žáci začali spolupracovat?
 
Není to všechno, ale první (a veledůležitý) krok vpřed to rozhodně je.
 
Postupem času si žáci na nutnou spolupráci zvyknout (tímto způsobem učím v jedné třídě už druhý rok a výsledky začaly být znát letos kolem Vánoc, tzn. po roce a půl). Bohužel se objevily dva problémy.
 
Problém ve skupině. Zpočátku měli žáci pocit, že jejich role je to jediné, co mají na úkolu dělat. Vytratilo se nejdůležitější: obsah práce.
 
Aby žáci mohli vytvořit zadaný výstup, většinou museli nejprve něco nastudovat. (Např. Vytvořte prezentaci na základní učivo o přídavných jménech, v níž obsáhnete…). Při rozdělování tématu do menších celků se začalo ozývat: “Já to dělat nebudu, já jsem časomíra.” “Nemůžu to chystat, jsem grafik.”
 
Omyl. Toto je jejich “role” pro spolupráci. Nastudovat informace musí všichni.
 
Od začátku si tyto projevy hlídejte. Všichni si musí uvědomit, že „mít roli pro roli“ není k ničemu. Jak dokážu, že jsem skvělý malíř, když bude prezentace samý obrázek, ale nebude o ničem?
 
Postupem času si jednotliví členové týmů zvykli, že kromě své role musí pracovat i na učivu předmětu. (Jak bych chtěl napsat, že všichni a bez řečí! Nemůžu, ouvej, nebyla by to pravda. Před 14 dny jsem s některými žáky řešil tytéž problémy jako před rokem.)
 
Problém se třídou. Z hlediska atmosféry ve třídě nemůžu skupinovou práci žáků než doporučit. Mám pocit, že třídy zvyklé na tento způsob práce, pracují výrazně semknutěji, celkové klima je také mnohem lepší než standard, na který jsem zvyklý z jiných tříd.
 
Mnohem závažnější situace nastává v jiných předmětech.
 
Pokud si žáci zvyknou na skupinovou, samostatnou práci a ještě navíc velmi často (češtinu učím 5x týdně), začnou mít problémy s „klasickou“ metodou výkladu.
 
To, co já považuji za pracovní ruch, označují někteří kolegové za „nekázeň“.
 
To, co já považuji za základní dovednost, některým kolegům překáží — nechtějí asi opustit roli „moudrého starce“, tedy člověka, který všechno ví a na všechny otázky dokáže odpovědět.
 
Rozhodnete-li se v hodinách podporovat SPOLUpráci, připravte se. Někteří vaši kolegové se budou cítit ohroženi a budou se vás snažit odradit nepříjemnými komentáři.
 

Zní to skvěle. Jak začít?

 
Hned, vždycky a současné se skvělými výsledky to nejde. Žáky si musíte „předpřipravit“. Umí-li vaši žáci alespoň trochu samostatně pracovat, bude se vám začínat výrazně lépe.
Nabízím tři snadné kroky, jak nastartovat skupinovou spolupráci.

 
Zadejte jednodušší úkoly

 
(které vy budete považovat za ztrátu času). Např. první úkol pro žáky v 6. třídě zněl: Vytvořte flipchart, v němž představíte 10 slovních druhů. Učivo 2. třídy. Nesnažte se učit deset věcí najednou. Bude to k ničemu.
 

Na všechno poskytněte dostatek času.

 
S časem bojuje učitel pořád. Zvolíte-li skupinovou SPOLUpráci jako jednu z hlavních metod práce v hodinách, zapomeňte první tři-čtyři roky na tematický plán rozepsaný do měsíců. Nikomu to neříkejte, ale s temaťáky pravidelně válčím a bývám cca 3-4 týdny pozadu. A jak milý čtenář mého blogu ví, odklonění od plánů rozhodně není problém.
 
I v „běžných“ hodinách nuťte žáky, aby pracovali se spolužáky. Zadávejte úkoly typu:

  • dohodněte se na řešení …
  • prodiskutujte …
  • promyslete …
  • zeptejte se…
  • a vysvětlete ostatním apod.

 
Situace se postupem času zlepší. Nemáte-li to štěstí jako já, a vaši žáci neumí samostatně pracovat, mohla by vám pomoci e-kniha 9 kroků k samostatné práci žáka.

Používáte tuto metodu? Pracují vaši žáci ve skupinách často? Jaké máte zkušenosti? Na jaké problémy jste narazili? Neváhejte a připojte svůj komentář.

8 + 6 způsobů, jak dělit žáky do skupin

Image courtesy: cooper.gary

Učme méně spoluPRACOVAT a mnohem více SPOLUpracovat.
(aktualizovaný článek z roku 2007)

Abychom mohli toto heslo realizovat i v praxi, měli bychom začít pracovat se žáky ve skupinách. A pokud možno od samého začátku, tedy od toho, jakým způsobem vzniknou skupiny, ve kterých budou žáci pracovat.

Nápadů pro rozdělení do skupin je mnoho, můj výčet zdaleka nepostihne všechny. Jak tvořím skupiny pro krátkodobé činnosti?

Dělení pomocí kartiček

Nejznámější a pravděpodobně nejjednodušší způsob, jak rozdělit skupinu jakéhokoliv věku. Připravte si sadu kartiček a nechejte žáky, ať si vylosují svoji kartičku a potom naleznou zbývající členy skupinky.

(Varianta: ukryjte různé kartičky po místnosti a vyzvěte žáky, aby nejprve kartičky našli.)

Co může být na kartičkách?

• ČÍSLA – tradiční způsob dělení. Číslo označuje buď skupinu, nebo musí žáci vytvořit skupiny z čísel celé číselné řady (tzn. v tomto okamžiku už mohou částečně ovlivnit složení skupin, v níž budou pracovat.

• OBRÁZKY – nejen náhodné, ale vycházející z úkolu. Např. v semináři týkajícím se projektové výuky dělím účastníky do skupin pomocí obrázků, které vystihují témata v textech, které budou studovat v části „skládankové učení”.

• SLOVA (např. synonyma, skupiny nadřazených a podřazených pojmů (hyponyma a kohyponyma, hyperonyma), části celků, postavy z filmů, kapel nebo příběhů aj.

Kartičky mohou být jen formální záležitost. Pokud jich ovšem využijete k tomu, abyste se už při rozdělování do skupin nastartovala učební aktivita (opakování, vybavení aj.), spíše se bude jednat o druhý způsob dělení do skupin: pomocí zadání.

Dělení pomocí zadání

Rozdělte skupinu podle typů úkolů, které mají žáci zpracovat. Vytvořte různé pracovní listy (nebo kartičky odkazující k pracovním listům čí tématu), které si žáci vylosují. Žáci potom hledají zbytek skupinky mající buď stejné zadání, nebo zbytek úkolů, které dohromady vytvoří pracovní list.

Například: Probíráte staré řecké báje a žáci si losují hrdiny příběhů. Musí se najít (tzn. musí buď znát příběh, nebo jej nejprve nastudovat) své „kolegy“ hrdiny ze stejné báje. Rozdělení podle postav vám také otevírá velké množství dalších činností.

Podobně můžete dělit do skupin v jakémkoliv předmětu, stačí jen napsat různé jednoznačně rozdělitelné pojmy.

Dělení pomocí obrázkového puzzle

Rozstříhejte různé obrázky a nechejte žáky, aby hledali společně složili obrázek. Pokud zvolíte obrázek k tématu probíraného učiva, opět budete dělit žáky spíše cíleně podle zadání.

Upozornění: oproti předchozím způsobům je tato metoda dělení časově velmi náročná. Byl bych velmi opatrný zařazovat ji ke kratším, třeba jednohodinovým úkolům. Mnohem více se hodí třeba jako motivující impulz pro vícehodinové aktivity, například projekty.

Dělení pomocí vlastnosti

Vyberte nějaké kritérium, podle něhož rozdělíte skupinu. Např. do levého rohu přejdou všichni nepřezutí žáci, do pravého přezutí apod.

Osvědčilo se mi nechat žáky nejprve seřadit podle nějaké vlastnosti do řady a potom nechat pracovat prvního s posledním, druhého s předposledním apod. Tímto způsobem snadno zajistíte, aby spolu nespolupracovali stále stejní žáci.

Podle čeho lze žáky dělit?

– podle barev

– vlasů,
– očí,
– oblečení,

– podle věku,
– podle čísel mobilního telefonu (např. poslední dvojčíslí),
– podle počtu sourozenců,
atd.

Dělení podle preference pracovního místa nebo typu úkolu

Dělení využívá metody oblíbené v především přírodovědných předmětech: výuky na stanovištích. Na začátku výuky umožněte žákům, aby si vybrali stanoviště, kde chtějí hodinu začínat.

Samozřejmě platí, že si mnozí žáci budou vybírat podle toho, kdo jimi vybraného stanoviště už sedí. Na druhou stranu se ale často propojí různé „zájmové” skupinky, takže i tento způsob dělení bych nezavrhoval.

 

Dělení podle názoru na daný problém

Vytvořte šablonu (tabulku nebo kruh) se stanovenými kategoriemi. Příklad: Po zhlédnutí filmu rozdělte žáky do skupinek: film se mi velmi líbil — film se mi spíše líbil — film se mi spíše nelíbil — film se mi vůbec nelíbil.

Buď vytvořte pracovní místa, kam se žáci posadí, nebo nechejte žáky nejprve zaujmout stanovisko (na šablonu nalepí svůj lístek, přidají magnetku nebo udělají nějakou značku) a teprve potom je rozdělte do skupin podle rozhodnutí.

Tímto způsobem sice vzniknou nerovnoměrně početné skupiny, na druhou stranu ale členy skupin spojuje stejný názor na problém, s nímž budou dále pracovat. A to mi přijde jako nezanedbatelná výhoda.

 

Dělení do dvojic

Samozřejmě, že předchozí způsoby můžete použít i pro dělení do dvojic. Přidám vám dvě další metody. První jsem v praxi vyzkoušel, druhou bohužel ne. Proč, to pochopíte ze zadání.

Gordický uzel

Postavte žáky do kruhu a nařiďte jim  zavřít oči. Potom všichni ve stejný okamžik natáhnou dopředu jednu ruku a chytí se jiné ruky. Až se každá ruka drží jiné ruky, můžou otevřít oči a zjistit, s kým budou spolupracovat.

„Clock buddies“

 
Metoda je nejvhodnější pro méně početné skupiny žáků. Na druhou stranu ale umožní učiteli, aby skupinu velmi rychle do dvojic rozdělil.

 

V čem metoda spočívá?

Na začátku období (školního roku nebo pololetí) si žáci vytvoří šablony vepsáním jména spolužáků do políček u hodin. Své jméno napíší ke 12. Prochází třídou a domlouvají se se spolužáky. „Budeš moje 5. hodina?“ Pokud ano, žák A si napíše do 5. hodiny jméno žáka B., který si na svůj papír napíše k 5 jméno žáka A.

Největší nebezpečí této metody vidím v tom, že polovina žáků bude své papíry zapomínat doma. Ještě jsem nepřišel na to, jak je přesvědčit, aby si materiály nosili všichni.
 
Používáte jiný způsob dělení žáků do skupin? Podělte se o něj v komentářích!