Nečekejte, že vám hned zatleskají

Image courtesy: Sean Dreilinger

Přišel za mnou vloni takhle na dozoru jeden páťák a ptá se: “Pane učiteli, je to dobrý být učitel?”

„Jak to myslíš, Alberte?“

„No, že můžete všem přikazovat, co mají dělat!“

„Hm, nemám pocit, že bych právě tohle dělal.“

„No, vy učitelé nám třeba říkáte, co se máme učit. To já, kdyby bych učitel, tak od první do deváté třídy probírám pořád to stejný, co se bere v první třídě. A dovolil bych děckám, aby si hrály.“

Rejpavý učitel ve mně zaplesal. Ono se to zrovna hodilo, neb jsme s deváťáky hodinu předtím krátce řešili, co očekávají, že se jim bude z toho, co se ve škole naučili, hodit v praxi. A proto jsem, přesně podle zásady Nahrávky na smeč se neodmítají, zaútočil.

„Myslíš? Zní to zajímavě, to ano. A děcka by ti určitě poděkovaly. Seděly by na Facebooku, hrály by si s figurkami, prostě užívaly by si 9 let volna.“

„No, to by to měly dobrý, že?“

„A co by dělaly potom? Co by dělaly, až skončí základní škola? Jak by se se znalostmi z první třídy dostaly na nějakou střední školu? Jakou práci by mohly dělat, kdyby si ani neuměly pořádně přečíst smlouvu a spočítat, kolik mají platit v obchodě? Kdyby se pomalu neuměly ani podepsat?“

„He?“

„A víš, co by na tom bylo nejlepší?“

„He? Ehm?“

„Jediný, kdo by za to mohl, bys byl ty. Tys byl ten zodpovědný.

Tys byl ten učitel, který jim měl připravit podmínky, aby se připravily do života. Aby se naučily dovednosti, které se jim budou hodit. A teď jim je patnáct – a proti ostatním žákům z jiných tříd a škol nemají šanci.

To je dobrá představa, že? Uvědomit si, že jsi zničil život 30 mladým lidem.“

„Ehm,…“

„A udělals’ to jen proto, abys byl u nich chvíli populární, aby tě měly rády,“ zasmečoval jsem závěrečnou podpásovku.

Suše polkl… a odešel.

Asi mám omezený počet známých, ale neznám žádného učitele či učitelku, kteří by spadaly do klasické “To je ale typická úča” šablonky.

Moji kolegové a ti další, s nimiž jsem měl tu čest setkat se jak v rámci svých školení, tak i těch, kterých jsem se jen účastnil, se na hodiny připravují.

Vytváří pracovní listy, vytvářejí vlastní pomůcky. Přemýšlejí nad tím, co jak učí. A hledají cesty, jak ne úplně zajímavé učivo přetavit pomocí zajímavých aktivit v amalgám užitečných dovedností – a znalostí.

Mixují, rozmělňují a zase spojují různé předměty do smyslupných projektů. Na jejich konci neleží jen hromádka snadno ověřitelných znalostí, nýbrž (a především) kopa naprosto unikátních dovedností.

Takových, které jejich žáci v praxi určitě využijí.

Jistě, jsou nároční. Vyžadují, aby si žáci něco zapamatovali. Vyžadují, aby tyto znalosti uměli správně použít. Vyžadují, aby s nimi svedli efektivně pracovat. Aby dokázali vysvětlit “Proč?”

Jsou nároční. Šponují nervy žáků (a jejich rodičů). Nutí žáky, aby ze sebe vydávali jen to nejlepší. Motivují. Odměňují. A znovu přicházejí se zajímavými aktivitami. A znovu zvedají pomyslnou příčku o kousek výš.

Dnes opět začíná desetiměsíční maraton. Ne každý tempo vydrží. Ne všichni poběží celou dobu naplno. To se u závodů na dlouhou trať stává.

Musíme se ale snažit, aby běželi všichni. Aby ze sebe vydali všechno. Aby každou práci odevzdávali s vědomím, že lepší to už být nemůže.

Budou remcat. Budou stávkovat. Budou škemrat, že další písemku už ne, ne, ne. Slabší povahy občas omdlí. I to s sebou přináší běh na dlouhou trať.

Nečekejte, že vám hned zatleskají. To přijde až později. A potom, potom vám – třeba jen v duchu – poděkují.

I to se počítá.

A jak zní rada na závěr?

Naložte jim, každému podle jeho možností. Naložte jim, až se budou prohýbat. A když už to bude vypadat, že víc už nezvládnou, naložte jim toho ještě víc. Oni se s tím poperou. A za pár let pochopí.

Musíte splnit jen jedinou podmínku: to, co naložíte, musí mít pro žáky smysl. A to nejen pro nejbližší písemku. Musí to být něco, co v životě opravdu využijí. Jinak ten maraton běželi zbytečně.