Jak jsem vysvětloval [problém] aneb „Nápady na ubrousku“ v praxi

„Počkej, jak to myslíš, vydávat se za nějaký jiný e-mail?“, zeptaly se mě kolegyně, které jsem ukazoval, jak používat naše e-mailové rozhraní. Po poradě toho měly dost – a bylo mi jasné, že cokoliv jim „jen“ řeknu a na počítači ukážu, z toho si moc nezapamatují. Navíc, naprosto bez urážky – každý nemá schopnost představit si, jak určité věci na počítači fungují. Prostě je to jen běžný uživatel a víc vědět nechce. Takže jsem vzal kus papíru a nakreslil

 

„Podívejte se, tohle jste vy a tohle je vaše e-mailová schránka na školním serveru,“ odpověděl jsem. „Každý druhý den nebo minimálně dvakrát za týden byste se do něj měly přihlásit a zkontrolovat, jestli vám píše někdo z rodičů. Najdete e-mail, odpovíte a je to.“

Všechny souhlasně přikyvovaly a mně bylo jasné, že se do mailu podívají v průběhu října jednou za čtrnáct dnů a k nule se frekvence přihlašování přiblíží někdy koncem pololetí. Proto jsem obrázek doplnil.

„Pokud byste měly zájem, můžu vám nastavit takzvané přeposílání,“ dodal jsem co nejrychleji. „To znamená, že když vám někdo pošle e-mail na školní mail, automaticky se přepošle a skončí ve schránce, kterou používáte častěji, třeba na Seznamu nebo Centrumu.“

Bylo vidět, že je to zaujalo. Nastal čas to trochu zkomplikovat.

„Jenže to přeposílání má jeden háček. Ani Seznam ani Centrum zatím neumí posílat e-mail jako jiný uživatel.“ V očích se objevily otazníky. A tak jsem obrázek zase trochu rozšířil.

„To znamená, že když vám přijde e-mail, třeba od rodiče, skončí ve vaší školní schránce, odkud automaticky přeběhne do vaší seznamové schránky – a vy můžete odpovědět. Problém je v tom, že nebudete odpovídat z adresy školní, ale ze své soukromé. A to by se třeba mně osobně moc nelíbilo.“

Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, komu se tahle myšlenka nelíbí. Takže nastal čas situaci trochu zkomplikovat.

„Existují dvě řešení. Jakmile dostanete na svou soukromou adresu e-mail týkající se školy, přihlásíte se do školního e-mailového rozhraní a můžete odpovídat – zpráva vám tam zůstane.

„Řešení číslo 2 je jednoduché. Existují služby, například Gmail http://gmail.com nebo LiveHotmail http://mail.live.com (dnes outlook.com, pozn. 2014), které vám umožní nejen všechnu poštu sbírat na jedno místo, ale současně také z jednoho místa odpovídat jako jiné účty. Prostě v adrese e-mailu vyberete z nabídky „Poslat mail jako …“ a je to hotové.

„A v čem je to jiné než loni?,“ zeptala se jedna z kolegyň.

Loni jste všechnu poštu stahovaly tady do toho jednoho počítače ve sborovně. Někdo přišel, všechny e-maily vytiskl a rozdal. Musely jste odpovídat odsud. Takhle můžete odpovídat odkudkoli – z domu, ze školy – a až máte čas.“

Každé dítě se narodí jako umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou … vychodí školu.

Jako dítě jsem si strašně rád kreslil. Do žádné výtvarky jsem nechodil, na Leonarda jsem také neaspiroval – prostě mě bavilo kreslit si. Vzpomínám si, že jsme spolu s bratrem a naším sousedem dokonce pořádali soutěže v kreslení. Už ani nevím, jak to dopadalo, ale doufám, že podobná „úchylka“ jako závody v kreslení dostatečně dokumentují můj zápal pro věc.

A pak přišla školní léta. Dokud se nezačaly obrázky známkovat, šlo to. Potom začalo přituhovat. Témata typu „zátiší s květinami“ mi opravdu neseděla, navíc se dostavila puberta – a s ním úplně jiné typy obrázků. Obaly sešitů a žákovské knížky začaly plnit geometrické tvary.

Na střední jsem, vedle faktu, že vůbec nerozumím chemii, zjistil, kolik 3D hranolů (rozumějte, kolik krychlí, kvádrů, jehlanů a hranolů vybíhajících z jedné základny) dokážu vměstnat na první stranu sešitu, aby bylo pořád ještě poznat, o jaký útvar se jedná. Žel, významný pokus zůstal nedokončen, neoblomná kantorka neměla pro geometrické pokusy pochopení a donutila mě první stranu sešitu vytrhnout. A tak jsem zase nějakou dobu downgradoval své obrázky a znovu kreslil 2D tvary. V chemii jsem při pohledu na profesorku (a na výsledky testů) vlastně kreslil jen jeden, asi vám nemusím říkat, jaký.

Pablo Picasso prohlásil: Každé dítě je umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou vyroste. Problém nevidím ani tak v dospívání. Problém vidím ve škole. Každopádně za sebe můžu zodpovědně prohlásit, že mi škola kreslení zprotivila.

Minimálně v mém případě se z umělce (dejme tomu), který se podle Pabla Picasa skrývá v každém dítěti, se stal obyčejný hltač stránek literatury rozmanité kvality a úrovně. Co jsem jako dítě dělal každý den, s tím se školní lavice vyrovnaly stejně rychle, jako se Papinův hrnec vyrovná s dobytčetem věku Metuzaléma.

Na vysoké mě kreslení ani nenapadlo, to jsem žil úplně jinými tvary. A po škole přišla praxe a s ní jedno velmi nepříjemné probuzení do reality: Zjistil jsem, že jsem se vlastně ve škole učitele vlastně vůbec nenaučil vysvětlovat problémy.

Namítnete: „Na tom se není co učit. To buď člověk umí, nebo neumí. A žádná škola tady nepomůže.“ I bral jsem tuto „pravdu“ za nezvratitelný fakt – stejně jako vy. Naštěstí jsem „uměl“ vysvětlovat problémy – alespoň žáci mi tvrdili, že na rozdíl od kolegyně, která je učila přede mnou, mému vysvětlení rozumí lépe. (Vzhledem k tomu, že kolegyně odešla pro svoji vrozenou učitelskou nešikovnost, jsem to nevnímal jako pochvalu.)

Netrvalo ovšem dlouho a otevřel se přede mnou úplně jiný svět. Objevil jsem království myšlenkových map, informací strukturovaných do smysluplných trsů a chuchvalců, které doprovázely – světe, div se – jednoduché kresby. A tak se ve mně znovu objevil dřímající obrázkový grafoman. (Jen tak na okraj, myšlenkové mapy obstály ve velmi náročné zkoušce: zkuste přesvědčit puberťáka, že takové větné členy je učivo, bez kterého se neobejde. Mapy pomohly neskutečně.)

Učím na „nenormální“ škole, která svou „nenormální“ učební metodu šíří na další školy. (Nenormálnost metody, zjednodušeně řečeno, spočívá v maximálním zapojení žáků do výuky tím, že se jim předá zodpovědnost za učení a nechají se samostatně SPOLUpracovat se spolužáky – bez výrazného „vedení“ učitele, který funguje v roli poradce a nabízí především pomocnou ruku.) A vzhledem k tomu, že jsme spolu s kolegou vytvořili vlastní (trochu bych se pochválil – jedinečný) způsob uspořádání učiva do „projektů“, stal jsem se apoštolem jedné z variant tzv. daltonského plánu (www.daltoninternational.org) tak trochu i já.

A tak se přišla i nutnost zapracovat na „přednáškovém“ stylu. Nouze naučila Dalibora housti – a stejně jako Dalibor, i Workaholic studiem mnoha a mnoha textů a následným aplikováním různých přístupů do praxe zjistil, že i vysvětlování problémů se dá naučit.

Jak překvapivé a především motivující! I učil se Workaholic tím, že piloval triky použitelné, odmítal tipy nefungující a především stále se studoval další a další materiály, které by mu s přednášením pomohly. I stali se jeho žáci pokusnými králíky, měl bych dodat, ale to by „serióznosti“ textu ani osoby Workaholica moc nepřidalo, a proto raději tuto větu škrtám: I stali se jeho žáci pokusnými králíky…

A tu mu jednou postavil osud do cesty přednášku Dana Roama. Už si vlastně ani nepamatuji, která to byla. Každopádně musím přiznat, že Roam změnil můj učitelsky vysvětlovací-přednášecí přístup od základů. A když vyšla anglická verze Roamovy příručky „vizuálního“ myšlení The Back of the Napkin, ocitl se Workaholic v sedmém nebi. Víc už studovat nebylo třeba.

Nápady na ubrousku nejsou totiž knihou ledajakou. Jejich autor, spolupracovník mnoha firem jako jsou Google, e-Bay, WallMart či v poslední době Microsoft se živí jako „profesionální“ vysvětlovač problémů. Jinými slovy, pokud máte obrovské množství dat – a nedaří se vám v nich najít jasnou, přehlednou a především pochopitelnou strukturu, Dan Roam je tím, koho potřebujete. A protože Roam nemůže být všude, zkuste jeho bytost nahradit jeho knihou.

Každý umí myslet vizuálně!

Roam přichází k vysvětlování problémů „revolučním“ přístupem – snaží se donutit posluchač používat nejen „běžné“ myšlení, ale jednoduchými obrázky donutit k činnosti i posluchačovu představivost. Na praktických příkladech vysvětluje, proč se hodí použít místo abstraktních, často snadno „uchopitelných“ problémů obrázky – a využít jejich jednoduché hravosti k přesvědčení posluchačů.

Praktický příklad jste viděli: ač se jedná o koncept naprosto cizí, vypadalo to, že po třech minutách moje kolegyně vysvětlování pochopily. Nemluvil jsem do prázdna, protože se všechny se shlukly kolem mne, aby lépe viděly, co jsem se jim snažil vysvětlit. Vidět znamená uvěřit – a pokud člověk vidí postupně, znamená to, že problém pochopí.

Dan Roam svoji knihu koncipuje nikoli jen jako „informativní“ text o efektivním způsobu myšlení. Jakmile se člověk do knihy začte (což díky skvělé historce o snídani na palubě British Rail nebude trvat dlouho), zjistí, že Roamova kniha nejen vysvětluje, jak problémy pomocí jednoduchých obrázků objasňovat. Kniha je současně i učebnicí, která ukazuje, jak efektivním způsobem problémy řešit. A jinak než jako bonus nemohu označit poslední věc: Vzhledem k tomu, že ji napsal člověk s obrovskými zkušenostmi z korporátního světa, stávají se Nápady na ubrousku i případovou studií jedné „komplikovanější“ firmy. Jinými slovy, na vlastní oči uvidíte, jak může takové vysvětlování použít (bez příliš velkého namáhání mozku) v praxi.

Jako učitel a lektor a můžu s naprosto čistým svědomím prohlásit: „Když začnu během vysvětlování nějakého problému skicovat jednoduché obrázky, posluchači najednou na vlastní oči vidí, z čeho se problém skládá, kdy vznikl a jak vypadá řešení, které jim navrhuji.“ A to je podle mě věc, která se může hodit každému – manažerovi, IT pracovníkovi, učiteli – prostě komukoli, kdo musí někdy někomu vysvětlit nějaký problém. Nemyslíte? http://www.melvil.cz/kniha-napady-na-ubrousku

(republikovaná recenze knihy Nápady na ubrousku, 2009. A proč? Protože škola přechází k jinému providerovi a čeká mě další kolečko vysvětlování, proč nám deset minut práce přesčas dokáže v budoucnu uspořit desítky hodin. Tak.)

K čemu se mohou studentům hodit myšlenkové mapy?

 

Mapka z hodiny


„Pane učiteli, máme to vytvořit jako myšlenkovou mapu?“
 
Obdobné dotazy mi vždycky zvednou náladu.

Zeptají-li se mě totiž žáci na to, zda pracovat ve formátu myšlenkové mapy:

a) snadno se mi odpovídá („Ano, to vám doporučuji.“)
b) je mi jasné, že nad tématem alespoň trochu přemýšlejí (a pokud se do práce pustí, přemýšlet budou zcela určitě),
c) velmi pravděpodobně si budou téma pamatovat.

 
A jaké jsou další důvody?
 
Myšlenkové mapy graficky uspořádávají vztahy mezi tématy a koncepty. Využívají současně vizuální i verbální podoby nápadů.
 
Máme-li věřit tvrzení neurovědců, potom znázornění vztahů mezi jednotlivými koncepty usnadní zapamatování, neboť začlení nové informace do patřičného kontextu a současně umožní doplnit relevantní informace uložené v paměti.
 
Ideální nástroj, že?
 
Ve školské praxi je to s používáním myšlenkových map poněkud komplikovanější.
 
I když se minimálně pro část studentů využívajících především vizuální (a do jisté míry také prostorovou) inteligenci (nebo přesněji vizuální a motorický (kinetický) styl učení) mapy více než hodí, na školách, zejména těch středních a vyšších, se vyskytují stále jen sporadicky.
 
Až na několik osamělých vlaštovek totiž učitelé s mapami bohužel cíleně nepracují.
 
Smutné. Vzhledem k tomu, jak efektivní nástroj pro třídění informací a zvýšení produktivity mapy jsou, nemělo by se na ně ve školách zapomínat.
 
K čemu by mohli studenti mapy používat?

 

Vlastní tvoření mapy je k nezaplacení

 
Na myšlenkové mapě člověk pracuje nejčastěji samostatně. Hledá vlastní témata. Hledá jejich ideální pojmenování. Hledá vlastní obrázky, které jednotlivé „uzly“ vystihnou.
 
Informace se v mapách objevují ve vizuální podobě. Myšlenkové mapy vlastně převádí i nejsložitější témata do „jednoduchých“ diagramů, znázorňujících klíčová témata, doplňující informace a především jejich vzájemné vztahy.
 
Když se student pustí do tvoření myšlenkové mapy, musí nejprve rozložit komplexní, nezpracované informace (znalost) a problémy do klíčových konceptů (analýza), zhodnotit jejich význam, uspořádat (porozumění) a následně je vzájemně propojit (syntéza), a tedy použít v systému, který student chápe. Vlastní kresby (či další „grafická“ vylepšení map) potom zapojují do práce na mapě také tvořivost. (Nešálí vás zrak, celá Bloomova taxonomie v jednom odstavci, ehm, při tvoření jedné mapy.)
 
Mapy umožňují studentům vidět jednotlivé koncepty ve vzájemném vztahu s koncepty, které již chápou. Umožňují jim připojit k existujícím konceptům nové informace a uspořádat je do logické struktury, se kterou budou moci později pracovat.
 
Jinými slovy, učit se smysluplně. Šprtům a tzv. průtokovým ohřívačům ovšem mapy radost neudělají. I sebemenší krůček jako souhrnné pojmenování tématu či hlavních podtémat totiž vyžaduje, aby student u učení přemýšlel – a pokud možno vlastními slovy.
 
V jakých oblastech mohou studentům myšlenkové mapy pomoci?

 1. Brainstorming a evokace (třeba před zkoušením)

 
Dojde-li na brainstorming, mapy poslouží více než skvěle.
 
Řekl bych, že jen o malinko lepší je používat při brainstormingu lepíky, aka lepicími lístečky. Ale vzhledem k ceně lístečků a požadavkům na prostor při lístečkové variantě je to vítězství o prsa.
 
Z vlastní zkušenosti můžu směle tvrdit, že jen málo činností vám před zkoušením zajistí úspěch, jako když si ze studovaného tématu vytvoříte myšlenkovou mapu.
 
Je celkem jedno, o jaký předmět se jedná. A vzhledem k úspěchu dcerky v testu z fyziky, kterému předcházelo kreslení mapy na téma difúze, Brownův pohyb a další, dostáváme se do království neomezených možností. Stejně jako v zeměpisu na obrázku. (Nejkrásnější ovšem, že ji do kreslení map nemusím nutit. A vlastně ani jí o tom říkat.)

 

2. Řešení problémů a rozhodování

 
Myšlenkové mapy nutí studenty přemýšlet s tužkou v ruce. Nutí uvádět jednotlivosti do kontextu s dalšími jednotlivostmi i s celým kontextem.
 
Mapa je díky rozložení uzlů („bublin“) z obou stran centrálního pojmu velmi flexibilní.
 
Především v digitální podobě umožňuje formát mapy jednotlivé informace přesouvat Tím lze alespoň částečně předvídat, jak by se mohly jednotlivé scénáře v budoucnosti odvíjet. Proto mohou při práci s mapou studenti odhalit i alternativy, které nebyly na první pohled patrné.
 
Jinými slovy, díky flexibilitě mapy se mohou studenti podívat na problém z různé perspektivy.
 
(FYI: Podobně se v elektronické podobě chová také klasický odrážkový seznam, např. ve wordovském dokumentu v zobrazení „osnova“, které umožňuje jednotlivé části seznamu rychle „sbalit“ či přesunout na konkrétní místo.
 
Minimálně mně ovšem vztahy znázorněné v mapě usnadňují práci i orientaci. A zatím ve všech softwarech na tvorbu map, s nimiž jsem kdy pracoval (a nebylo jich málo), byla práce daleko příjemnější než v klasickém odrážkovém seznamu.)

 

3. Psaní poznámek z výkladu/samostudia ve formě mapy

 
Většina studentů si zapisuje poznámky klasickým způsobem pod sebe, do odrážkového seznamu. Mapy, zejména ty v digitální podobě, jsou pro psaní poznámek daleko efektivnější.
 
Výklad či prezentace, stejně jako práce se studijní literaturou, již dávno není lineární.
Učitelé během výkladu nikdy nepostupují lineárně od A do B, z B do C, z C do D. U většiny „učebních“ látek to vlastně ani nejde. Skáčou od jednoho k druhému (přesněji „stále se vrací k tomu samému“), neboť z vyděšených očí svěřenců pochopili, že drtivá většina – nepochopila.
 
Uvádí další a další konkrétní příklady použití, jednotlivé jevy odhalují z různých úhlů pohledu, vysvětlují souvislosti.
 
Jak má chudák klasický lineární záznam obstát v tak komplikované džungli?
 
(Světlou výjimkou budiž absolutní základy matematiky, které ve své ryzí podobě třeba sčítání a odčítání do desíti či malé násobilky příliš prostoru pro experimenty typu „Vysvětlím to 41 různými způsoby.“ nenabízí. A navíc žáci na této úrovni budou jen těžko řešit, jak nakreslit myšlenkovou mapu.)
 
A literatura? Schválně se podívejte se do jakékoliv „nové“ učebnice.
 
Všimli jste si, nakolik doplňují obrázky a jejich popisky klasický „blok“ textu? Jak se informace překrývají? Doplňují? Upřesňují? A do jaké míry rozšiřují základní informace odkazy například v okrajích? A o kolik se informace rozšíří, vezmete-li do ruky druhou učebnici?
 
A to raději už ani nezmiňuji, jaký kolotoč nastane, když se učitel rozhodne doplnit informace odkazem na nějaký multimediální obsah, který do rovnice „čtu + vypisuji = (snad) zapamatuji“ přidá proměnnou „ne/líbí se mi to“.
 
Struktura mapy umožňuje velmi rychle přidat na požadované místo novou informaci.
 
Stručnost, možná až úsečnost, kterou tvoření myšlenkových map vyžaduje v heslu „jedno (několik) slov- jeden uzel“, ovšem na druhou stranu zajistí, že si studenti nevypisují celá souvětí (plná předložek, spojek, sloves a další havěti), ale pouze klíčové informace.
 
Každá mapa by se navíc měla vejít na jeden list papíru. Proto mají studenti stále před očima celou hierarchii vysvětlovaného problému se všemi konkrétními příklady, jejich teoretickým základem a vztahy mezi nimi.
 
Vezměte například úvodní mapku. Vznikla letos v 6. ročníku, když jsme s žáky probírali veledůležité učivo „jak si psát poznámky“ (respektive jak poznat klíčovou informaci od těch méně důležitých a jak si tuto hierarchii poznamenat, abych se v tom za nějakou dobu stále vyznal). A nástrojem byl celkem schopný (a zdarma) Coggle.it.

 

4. Shrnutí knih, článků a esejí

 
Na základní škole méně, na vyšších stupních mnohem častěji, setkávají se studenti vedle učebnic s další studijní literaturou, která doplňuje základní učebnice. Nemusí se jednat jen o učebnice.
 
Čím je materiál delší a složitější, tím obtížněji se v něm člověk vyzná. A tím hůře si pamatuje, o čem vlastně čte.
 
Myšlenkové mapy nutí studenta rozložit komplikovanou informaci do menších úseků, které se snadněji pamatují. Zachycují základní informace v kontextu ostatních informací a tím usnadňují jejich uložení do systému již pamatovaných záležitostí.

 

5. Rozložení projektů až na úroveň jednotlivých úkolů

 
V ideálním případě zadávají učitelé ve škole projektově laděné úkoly. V ještě ideálnějším případě se vedle individuálních projektů objevují také projekty skupinové. A v úplně nejideálnějším případě se jedná o dlouhodobější a pokud možno komplikované projekty.
 
Zejména starší (rozumějte, zkušenější) studenti nejsou z velkých projektů příliš nadšení. Není se čemu divit. Prvotní šok (a představa obrovské kopy práce) vezme dech mnoha zkušeným projektovým matadorům.
 
A šok neplyne jen z objemu práce. Velkou část práce na skupinovém projektu tvoří také organizace, komunikace a rozložení práce všem členům týmu.
 
Myšlenkové mapy při přípravě projektu pomohou.
 
Ať už ve fázi brainstormingu, roztřídění a zhodnocení výstupů přes rozmělnění konkrétních oblastí odpovědnosti až k jednotlivým konkrétním činnostem (nebo kontaktním údajům na členy projektového týmu). A to vše na jedné stránce.

 

6. Příprava podkladů pro psaní slohovek, referátů, laboratorních protokolů a (třeba) seminárek

 
Přípravě na psaní, psaní a také hodnocení slohových prací věnuji v budoucnu samostatný článek.
 
Nyní snad postačí jen podotknout: slohovou práci nelze začít psát od začátku do konce (jak mnozí studenti dělají).
 
Stejně jako u projektu, i u referátu, slohovky či jiného „textu“ musí proběhnout fáze posbírání, utříbení, přeformulování informací a jejich poskládání do smysluplného, souvislého a na sebe navazujícího souboru úryvků a poznámek. Z nich následně vznikne použitelný a (velmi pravděpodobně) smysluplný text. A navíc to nebude bolet.
 
Myšlenkové mapy proces vzniku referátu, slohovky (nebo třeba tohoto článku) výrazně usnadňují. Věřte mi. A pokud pochybujete, počkejte si na příští článek.

 

Milí učitelé,…

nevytvořil jsem souhrnný text. Zdaleka jsem nevyčerpal všechny možnosti, které by na téma studentský život a práce mohly zaznít. Mnohý z výše uvedených bodů se překrývá s již publikovanými texty o mapách v hodinách či mapách pro učitele.
 
Jako vizuální typ studenta však prosím.
 
Mapy rozhodně nebudou vyhovovat všem typům studentů. Některým jejich výroba bude trochu na obtíž.
 
Ale přesto naučte své studenty myšlenkové mapy používat. Nějakou dobu potrvá, než si tuto techniku osvojí (a upevní). Veďte je, nuťte je zpočátku mapy používat. Nechejte je, ať si do map kreslí. Ať si jednotlivé větve mapy vybarvují. Ať se nad jejich tvorbou baví.
 
Může to znít jako ztráta času. Leč, uvědomte si jedno: učíte je myslet s tužkou v ruce. Učíte je hledat v hromadě informací souvislosti. Učíte je drolit komplikované problémy v jednoduché, přehledné diagramy.
 
Učíte je pro život.
 
Zapojte se do diskuse:

  • K čemu používáte myšlenkové mapy?
  • Jak používáte myšlenkové mapy ke svému studiu?
  • Jak vedete žáky k tomu, aby myšlenkové mapy používali?

8 oblastí, kde vám myšlenkové mapy usnadní učitelský život

 
O myšlenkových mapách se píše čím dál častěji. I já o nich v článcích i na školeních mnohokrát hovořil.
 
V samostatném článku jsem se však ještě zatím nevěnoval přehledu konkrétních příkladů z každodenního učitelova života. Podívejte se tedy na osm oblastí, kde by učitelům mohly myšlenkové mapy usnadnit život.
 

1. Příprava vyučovacích hodin

 
Život nám ztrpčují hromady papírů. Když se i obyčejná příprava na hodinu vezme z gruntu, umí vzniknout pěkný paklík poznámek. A čím komplikovanější hodinu člověk připravuje, tím paklík roste a roste. A co za bouři se teprve strhne, když se učitel rozhodne spojit v hodině výklad a samostatnou práci.
 
Každý úsek výkladu by měla nějak uzavírat konkrétní aktivita žáků. Cílem výuky přece není, aby si učitel odškrtl, že tohle všechno odvykládal. Cílem každé výuky bez rozdílu je, aby si žák (či student) danou látku v praxi vyzkoušel nebo prožil formou nějaké aktivity – a snadněji si ji zapamatoval.
 
Ve vynikající knize Pravidla mozku argumentuje dr. Medina 10 minutovým pravidlem:
 
Na jedno téma není posluchač schopen udržet pozornost více jak deset minut.
 
Proto musí přednášející (povídající, v horším případě blekotající) učitel změnit „formu” předávání informací, nebo alespoň tok informací poněkud odlehčit. Na základní škole to situace vyžaduje daleko více, neboť naši žáci přece neudrží pozornost tak dlouho, jako Medinovi studenti na vysoké škole.
 
Ač jsem zastáncem myšlenky, že se prezentace připravuje až jako poslední krok přípravy na vystoupení (tedy poté, co se vyloučí všechny možnosti a přednášející bohužel zjistí, že nějaká prezentace bude bohužel vážně potřeba), nápady v hlavě toto dogma dost ignorují.
 
Myšlenky plynou nelineárně, nápady na aktivity přijdou během přípravy teoretické části hodiny i během tvoření prezentace. Ve formátu myšlenkové mapy snadno k danému tématu přihodíte další větev s poznámkou o aktivitě.
 

2. Agenda projektů

 
Učitelský život nejsou jen hodiny či odškrtávání omluvenek. Nouze o finanční prostředky na pomůcky nás nutí zapojovat se do stále komplikovanějších aktivit. Myslím tím samozřejmě granty a dotace.
 
Každý grant či dotace rovná se přísun grošíků do školního rozpočtu.
 
Jenže ani úředníci nehrabou zadarmo. A každá finančně podpořená aktivita vyžaduje nějakou „smysluplnou” činnost. A čím je částka vyšší, tím větší hromadou aktivit se musíte prokousat – a na které nesmíte zapomenout.
 
Myšlenková mapa umí udržet kontrolu nad obrovským množstvím informací a aktivit, které pocházejí z různých zdrojů a které provádějí různí lidé.
 
V jediném souboru (neočekávám, že byste pro větší projekt použili papír) se vám sejdou konkrétní aktivity, oblasti činností, odkazy na důležitá místa, konkrétní dokumenty, výkazy a další nutné informace, které byste měli mít při běhu projektu pod kontrolou.
 
Podobně jako s projekty vám mapy pomohou při plánování třeba vícedenních školních výletů nebo škol v přírodě. Přípravu výletu tvoří různé aktivity, které musíte provádět na různých místech, s různými nástroji a jednat s různými lidmi. Proč si tedy život neusnadnit tím, že budete mít všechny informace a činnosti pěkně přehledně na jednom místě?
 

3. Prezentování pomocí myšlenkových map

Výklad tvoří stále důležitou část učitelské práce. Někteří učitelé na přípravu výkladu kašlou a jednou ve starých kolejích. K těm nemluvím. Ti si tenhle článek určitě nepřečtou.
 
Mluvím k těm aktivním, kteří se na výklad připravují. Chystají si třeba kreslené poznámky nebo klasické prezentace v Prezi nebo PowerPointu.
 
Myšlenkové mapy ideálním způsobem představují například složitější koncepty. Studenti se snadněji soustředí na konkrétní témata, která jsou nejprve přestavena v souvislostech. A až následně se prochází konkrétní příklady či podrobnější fakta, která tvoří jednotlivé pojmy.
 
Na rozdíl od klasických snímků (či méně klasických Prezi „rámců”) totiž umí myšlenková mapa i u velkého množství faktů stále ukazovat vztah jednotlivých informací k celku. A toho v klasickém prezentačním software dosáhnete jen velmi obtížně.
(Pro zobrazení celé mapy pod odkazem budete pravděpodobně potřebovat nainstalovat aplikaci MindJet Viewer).
 

4. Dlouhodobější plánování výuky

Stejně jako u projektů i u dlouhodobějšího plánování výuky se objevuje ohromné množství vzájemně souvisejících informací. Souvislosti však nejsou v drtivé většině na první pohled vidět.
 
Kdyby byly souvislosti naprosto jasné, nepotřebujeme dokumenty jako RVP. Úplně všichni by totiž učili úplně všechno úplně skvěle. Učila by se nejen fakta, ale i dovednosti (neboli „kompetence”). Neučily by se izolované výkřiky informací, ale v souvislostech (neboli „v mezipředmětových” vztazích). A jediní nešťastní by byli politici, protože by neměli do čeho kafrat. A za kvalitu pěkně klopit… [Konec sarkasmu, dál si tu úvahu raději rozviňte sami.]
 
Konkrétně přípravu a především práci s tematickými plány vám myšlenkové mapy neuvěřitelně usnadní.
 
Učiva díky RVP (a jeho, ehm, revizi) rozhodně neubylo. Situaci navíc zkomplikoval požadavek učit dovednosti (Hurá!). Jak zajistit, aby se na žádnou nezapomnělo a současně se naučilo všechno pěkně podle příručky?
 
Na rozdíl od klasického seznamu ve formátu „měsíc” – „témata” – „a šmytec” (typického pro klasické tematické plány), temaťák ve formě myšlenkové mapy obsáhne nejen výše uvedené body, ale umí je rozmělnit až do konkrétních hodin (a výstupů). A vzájemně propojit. A to vše aniž by čtenáře zahltil.
 
Sám používám dvě myšlenkové mapy pro jeden temaťák.
 
První je vzorová, kterou odevzdávám vedení vygenerovanou jako obyčejný textový soubor. (Přesněji do sdílené složky na síti. Díky tomu můžeme podle chuti a nálady hledat souvislosti při plánování projektů.)
 
Druhou mapu používám jako pracovní. K té se dostávám přibližně jednou za týden, resp. za čtrnáct dní a doplňuji o nápady na aktivity, výstupy, upravuji, propojuji, odstraňuji. Může vám to znít jako obsese, ale až nechte žáky samostatně pracovat, velmi rychle zjistíte, jak že čas neúprosně plyne.
 

5. V průběhu hodiny

I v hodinách používám brainstorming klasickým způsobem, tedy kdy skupina sedí a diktuje nápady „moderátorovi”. (Safra, kolik rolí ten učitel ve své profesi vlastně zastává?)

A učitel zaznamenává myšlenky pod sebe, do klasického seznamu. Anebo je zapisuje do tvaru myšlenkové mapy, kdy se jednotlivé nápady dále rozvíjí.
 
Jinou možností je použít tzv. kolotočového brainstromingu, kdy do jednotlivých větví mapy postupně doplňují všichni členové skupiny.
 
Druhou efektivní možností je zachycovat do myšlenkové mapy průběh diskuse.
 
Při diskusi se hodí mít před sebou obsah již prodiskutovaných, jen zmíněných, případně právě probíraných témat.
 
Většinou se snažím diskusi polarizovat, často přímo vyhrotit, aby se během „příspěvků” žáků objevily také argumentační fauly. Aby to nebyla to jen diskuse pro diskusi, ale také forma učíme se zážitkem „na vlastní kůži”.
 
Myšlenková mapa pomůže učiteli-moderátoroví přehledněji zachytit jednotlivá témata nebo rovnou konkrétní argumentaci a (pomocí malého symbolu bomby nebo otazníku) kontroverzní téma či formulaci příspěvku vypíchnout z masy ostatních témat.
 
Struktura myšlenkové mapy (i proces jejího vzniku) podporuje, aby se jednotlivá témata dále větvila, aby se témata propojovala, aby jedno inspirovalo druhé. Vazby mezi jednotlivými informacemi jsou v mapě na první pohled viditelné a nabídnou žákům dost podnětů k tomu, aby zaujali k tématu argumenty podložené stanovisko či vytvořili další nápady.
 
O plánování slohových prací (a referátů) pomocí myšlenkových map napíšu samostatný článek takže jen krátce: ano, bez mapy jde psaní často ztuha. A s mapou jako po másle. Tak nad čím váháte?

Další použití map v hodinách

Možností, jak s myšlenkovými mapami pracovat v hodinách, se nabízí nepřeberné množství. 6 způsobů jsem popsal ve starém článku Šest nápadů na použití myšlenkových map v hodinách. Některé z nich se trochu kryjí s výše uvedenými tipy.

 

6. Mapa jako pracovní list

 
Pracovních listů učitelé chrlí desítky. Někteří za pololetí. Jiní za měsíc. A většina týdně.
 
Občas dávám žákům částečně vyplněný (nebo vůbec nevyplněný) formulář s mapou, který obsahuje například názvy konceptů a úkolem žáků je doplnit jednotlivé informace. Nebo naopak dostanou jen informace a mají doplnit nadřazená témata. (Podobně používám také zápisky ve stylu Cornell.)
 
V ideálním světě minimálně na SŠ a VŠ chrlí učitelé i podobná kvanta přednášek. Klasická forma vytištěných snímků je sice fajn, proč ne. Ale upřímně, studenti, vy si fakt procházíte své poznámky z jednotlivých snímků?
 
Vytisknout snímky jde navíc jen v případě, když je prezentace lamerská aka „klasická” textová, tedy taková, kdy přednášející čte snímky a snímky připomínají stránky z románu Vojna a mír.
 
V případě mých více „obrázkových” prezentací by vytištěné snímky byly dost často na… nic.
 
Proto raději připravím výsledné shrnutí tématu ve formě mapy s dostatkem prostoru, aby si mohli posluchači případně dopisovat poznámky sami. Nebo měli jednotlivá témata pěkně rozložená na součástky.

 

7. Hodnocení studentů či sebe sama

 
U zkoušení či referátů si naprosto běžně kreslím mapu, do které zachycuji nejen obsah vystoupení nešťastného svěřence, ale také formu podání informací, projevy neverbální komunikace a samozřejmě nápady, na co všechno k daným oblastem upozornit ostatní žáky.
 
Nemám po ruce konkrétní hodnocení žáků ze zkoušení. Můžu vám ale nabídnout hodnocení jedné ze studentek, kterou jsem vedl v rámci pedagogické praxe. Feedback v této podobě se mi docela osvědčil. Studenti si navíc povinně vedou deník pedagogické praxe – tak proč jim ho trochu nerozšířit. Navíc se pak velmi dobře argumentuje závěrečné hodnocení praxe, že? Stejně jako u malých dětí…
 
Druhá mírná obsese mé osůbky se týká vlastního hodnocení. Jak říká Lukáš Gregor v rozhovoru o myšlenkových mapách, pomocí myšlenkové mapy se daleko snadněji provádí sebereflexe.
 
Mapa vám pomůže srovnat myšlenky, zkoncentrovat se na určitý problém, ujasnit pro a proti, rozložit problém na součásti a zaujmout stanovisko na základě , prostě si to vyzkoušejte sami…

 

8. Publicita

 

Samostatnou část učitelské profese tvoří také publicita neboli propagace.
 
Mnoho škol se v oblasti marketingu vydalo cestou webových stránek či stránek na sociálních sítích. Všechny se musí pravidelně plnit – a ze zkušenosti s dlouhodobějším psaním vím, že mít nějaký plán publikací se vyplatí.
 
A obdobně mapy pomohou, je-li učitel tak trochu grafomaniacký jako např. autor tohoto článku a chce se mu psát.
 

Bez map si prostě zdravý rozum nezachováte,

nedovolí mi neříct vrozená tendence pracovat s hyperbolou. Myšlenkové mapy vám pomohou informace vytvořit, propojit, shrnouta na jeden pohled snadno prohlédnout. A když se vám pohled zalíbí, můžete se do studia informací v mapě ponořit do hloubky. A plavat, a plavat.