Jak zpracovat poznámky z knihy do myšlenkové mapy?

Studijní poznámky ve formě myšlenkové mapy

Studijní poznámky z knihy ve formě myšlenkové mapy

Začne-li se mluvit o poznámkách a výpiscích z knih z dob školních škamen či studií, nejednomu z nás se zamlží zrak vzpomínkami na hromady papírů a sešity plné náčrtků, odrážek, šipek a barevných komentářů vytvořených tehdy populární „čtybarevkou“.

A mezi tím na stránkách drtivé většiny z nás skvěly se řádek za řádkem úhledně (-jak kdo-) vypracované poznámky ve formě osnovy textu s vysvětlením konkrétních, tehdy veledůležitých pojmů.

Doba byla taková. Jen ti opravdu šťastní měli osvícené učitele, kteří je naučili dělat výpisky jiným způsobem (než jak bylo psáno v učebnicích českého jazyka pro 5. ročník, část Sloh, kapitola Poznámky a výtah), nebo natolik rozumu, aby si vytvořili systém na poznámky vlastní.

Těm měně šťastným trhala pravidelně paní učitelka (tehdy ještě „soužka učitelka“) sešity do Vlastivědy se slovy: „Piš to pořádně, úhledně a pod sebe!“

Dnes se doba naštěstí změnila.

V minulém článku na téma „jak efektivně studovat“ jsem mluvil o základním postupu pro čtení populárně naučných knížek, kterému učím své žáky.

V posledním bodu zazněla rada převést si poznámky do digitální podoby, a to buď do nějakého „lineárního“ nástroje, který nabízí klasickou strukturovanou osnovu (Evernote nebo OneNote), nebo do software na vytváření myšlenkových (aka mentálních) map.

Proč využívat pro poznámky formát myšlenkové mapy?

Patříte-li do skupiny „vizuálních humanoidů“, tedy těch, kterým více vyhovuje „obraz připomínající“ zpracování poznámek, bez myšlenkové mapy těžko uděláte pořádnou ránu.

Mapa vám umožní:

  • Vyjádřit hlavní myšlenky jednotlivých částí knihy pomocí klíčových slov.
  • Uspořádat tato klíčová slova / informace do smysluplné struktury.
  • Přidat symboly, diagramy a další analogie, kterými zdůrazníte klíčové myšlenky.
  • Snadno zopakovat informace, které jste si ještě nezapamatovali.
  • (pokud bude kreslená rukou) Snadněji si některé informace vzpomenout.

Jak při vytváření mapy postupovat?

1. Prostudujte celou knihu.

Jeden ze způsobů by byl nejprve knihu prolistovat, udělat si do nové mapy drobné poznámky o stylu, povaze a struktuře kapitol, obsahu a nejzajímavějších pojmech v rejstříku. (Tedy rozšířit body 3. a 4. minulého článku.) Několikrát jsem vyzkoušel a tento způsob zavrhl. Prostě mi nevyhovovalo příliš dlouhé zdržení u samého začátku knihy.

Místo toho radím svým žákům (přesněji od 6. třídy): pročtěte si nejprve celou knihu, zatrhávejte v textu, pište si do okrajů, když nestačí okraje, použijte lepíky, ale nezdržujte se u čtení „downloadem“ do digitální podoby. U mnoha učebnic byste totiž mohli narazit na fakt, že vás tuze nebaví. Místo vypisování nejdůležitějších informací sklouznete do studijní metody „nechce se mi přemýšlet, podtrhuji všechno“.

2. Vytvořte novou mapu a pečlivě ji pojmenujte.

V současné době není na trhu platformy Windows nástroj na tvoření map, který by dokázal Průzkumník Windows nebo GoogleSearch (hodně zjednodušeně řečeno) analyzovat a fulltextově indexovat. V praxi to znamená, že v počítači nevyhledáte mapy podle jejich obsahu, ale jen podle jejich názvu. S platformou Mac nemám zkušenosti a budu rád za každou informaci.

Nejčastěji používám jméno autora a název knihy plus několik klíčových slov. V systému souborů to nevypadá vůbec hezky, ale čert to vem.

3. Vypište základní informace o knize.

Na citace se často zapomíná. Pokud nepoužíváte pravidelně nástroj na hlídání bibliografických citací (např. Citace.com nebo Spravovat prameny ve Wordu), naučte si psát si tyto informace do svých poznámek automaticky, byť se jedná třeba jen o delší článek na internetu. Vyhovuje mi vypsat si tyto informace do samostatné větvě.

Co přesně si poznačit?

Záleží na zdroji, ze kterého studujete. Pro českou citační normu ISO 690 postačí následující informace.

  • Běžná kniha: autor, název díla, překladatel, místo vydání, nakladatelství, rok vydání, počet stran, ISBN.
  • Web: autor, název textu, název webu, server/název vydavatelství, [Online:] den.měsíc.rok vydání, den.měsíc.rok (eventuálně hodina) návštěvy, adresa URL, (případně) ISBN.
  • Článek v časopisu: autor, název, název časopisu, rok vydání, (edice, svazek), číslo vydání, (event. datum vydání), strana.

Více podrobností pro další typy publikací naleznete například na stránce Citace.com nebo ve MS Wordu (máte-li verzi 2007 a vyšší).

(Poznámka typografická: Word vám případný seznam citací nevysází do textu typograficky úplně správně. Pokud narazíte na zoufalce, který vás bude při obhajobě za toto pochybení peskovat (a nestudujete-li zrovna typografii), argumentujte tím, že ani samotná norma ISO 690 není vysázená správně. Třeba to zabere.)

4. Pomocí obsahu vypište názvy jednotlivých kapitol (a podkapitol) do samostatných větví.

Přestože vám přijde psaní všech (i těch málo významných kapitol, kde jste si nepoznačili nic) jako zbytečné, udělejte to. V ideálním případě obsahují názvy podkapitol klíčové pojmy. Ty vám pomohou v následujícím kroku.

5. Ke každé kapitole napište shrnutí vlastními slovy.

Stručně do 1-5 vět shrňte, co jste se z kapitoly (eventuálně podkapitoly) dozvěděli.

Není potřeba se rozepisovat do složitých souvětných konstrukcí. Cílem je vytvořit si v tuto chvíli „shrnutí“ obsahu celé diskutované problematiky. (Podobně jako třeba v Cornell Notes aka Poznámky ve stylu Cornell).

6.Vypište si klíčové informace.

Nyní nastává největší dřina. Vypisujte podtržené části textu, opisujte své poznámky, hodnocení, komentáře, shrnutí. Neopisujte otrocky celé věty, ale zhušťujte své výpisky do klíčových slov. Čím více budete u psaní poznámek a výpisků přemýšlet, tím snadněji si informace zapamatujete.

Myšlenková mapa bude užitečná do té míry, do jaké budou jednotlivé klíčové informace strukturované. Nebojte se vytvářet podvětve i pro jediné slovo (či vysvětlení pojmu).

Při vypisování důsledně rozlišujte vlastní komentáře od autorova textu.

V jakýchkoliv výpiscích postačí vytvořit si vlastní systém značek. Já používám následující skupinu značek

Q: quote (a text kurzívou) pro přesnou citaci (včetně strany),
S(Sum): summary (tučným textem) pro shrnutí obsahu vlastními slovy
C: comment (bez formátu) pro můj vlastní komentář k vypsanému textu (hodnocení, hodně volné převedení textu do vlastních slov).

V případě, že jste narazili na zajímavý diagram, graf či tabulku, vyfoťte si ji (třeba telefonem se slušným aparátem) a vložte ji do mapy. (Nezapomeňte si k obrázku připsat také základní bibliografické údaje.)

7. Ke každé kapitole (části kapitoly) si vytvořte studijní otázky.

Na konci vypisování kapitoly se na chvíli zastavte a do samostatné větve si pod každou kapitolu vypište tzv. „studijní otázky“. Jinými slovy, při představte si, že jste učitel a zkoušíte studované učivo.

    • Jak by zněla otázka na tento pojem?
    • Jak by se učitel zeptal na tyto informace?
    • S čím by učitel srovnal tuto část?
    • Jak by v testu vypadal tento diagram?

Všimněte si, že se jedná o tzv. doplňovací otázky, vyžadující doplnění odpovědi. Klasické zjišťovací otázky (tj. otázky ano/ne) k přemýšlení moc nevedou.

8. Dokončete strukturu mapy.

  • Pomáhají-li vám barevné asociace, přebarvěte jednotlivé větve mapy do jednoho tónu a jednotlivé části mapy barevně rozlište.
  • Sjednoťte vzhled studijních otázek v jednotlivých kapitolách.
  • Do „volných“ témat (floating topic) doplňte obrázky. Pomocí „vztahů“ (a plovoucích témat) naznačte vztahy mezi jednotlivými kapitolami.
  • Doplňte do úvodního shrnutí zpřesňující informace.
  • Propojte pomocí hyperlinků s dalšími mapami týkajícími se podobného tématu či s webovými stránkami (studiemi, výtahy, videi k tématu atd.)

Jak s myšlenkovou mapou dále pracovat?

Jedná-li se o učivo, z něhož vás bude někdy někdo zkoušet (a pokud čte tento text některý z mých žáků (či jeho rodič) a jedná-li se o doporučenou knihu nebo článek, ano, bude), naplánujte si do kalendáře opakování. Pokud se mapa týká nějakého hlubšího zkoumaného problému (VŠ studenti, zbystřete), vložte si do svých „výzkumných deníků“ patřičné komentáře či odkazy mezi položky Maybe.

Při opakování tématu zpracovaného v mapě postupujte zcela opačným způsobem.

  1. Do NOVÉ mapy si vypište vše, co vás k danému tématu napadá. (Využijte např. brainstorming mode, který nabízí téměř každý pokročilejší mapovací software. Nebo postačí kus papíru velkého papíru.)
  2. Uspořádejte vypsané informace do logických (a strukturovaných) celků.
  3. Doplňte další informace, napadnou-li vás.
  4. Okopírujte si z jednotlivých kapitol studijní otázky. (Nebo otevřete pouze větve s otázkami.)
  5. Odpovězte z hlavy na otázky.
  6. Nevíte-li dále, otevřete ve druhém okně původní mapu s poznámkami a začněte studovat.
  7. Do nové „učební“ mapy vypisujte pouze informace vlastními slovy. (Pravidlo se netýká termínů. Ujistěte se ovšem, že máte dostatek konkrétních příkladů, kterými dané termíny dokážete ilustrovat.)

Myšlenkové mapy si vydobyly pevné místo v osnovách většiny škol na všech úrovních. Aniž bych sklouzl do vod rádoby výzkumů vnímání či třídění lidí do skupin podle různých stylů učení, z praxe mám ověřeno, že určité skupině studentů tento způsob záznamu vyhovuje. Jako učitel cítím povinnost vybavit své studenty dovednostmi odpovídající jejich potenciálu či stylu myšlení. (Fuj, to zní pateticky. Ale je to pravda.)

A vy nevizuální, kterým vyhovuje spíše klasická osnova, který z výše uvedených kroků nelze použít, využijete-li např. zobrazení osnovy v klasickém rozumném textovém editoru?

Chcete-li, můžete si stáhnout moji šablonu na vytváření poznámek v Evernote, jako .rtf nebo jako myšlenkovou mapu v MindManageru a Freemindu.

Jakým způsobem zpracováváte své poznámky z knih vy? Jakým způsobem si nastudované a vypsané opakujete? Podělte se o své zkušenosti, tipy a triky v komentářích.

Jak číst (populárně) naučné knihy

ImageCourtesy: Mo Riza

Škole se často vytýká, že nás toho moc nenaučí. Tisíckrát opakované klišé přece zní: Škola nás nenaučí praktické dovednosti. Třeba napsat kvalitní životopis. Nebo efektivně studovat.

Kecy.

Možná kdysi dávno, když jsem ještě chodil do školy já, tomu tak bylo. Kdyby si však tito dnešní kritikové ráčili vytáhnout hlavu ze zadku oněch míst, kde se nohy setkávají s trupem, a vydali se do skutečných tříd na normálních školách, hlavou by o zeď tloukli, svědomí zpytovali, čerta se báli.

Na mnoha školách se učí praktické (a užitečné) věci. Teda minimálně na té naší.

Jaké zásady efektivního čtení si odnáší do života každý deváťák, který absolvuje mé hodiny češtiny?

1. Nedočítejte knihu, která vám nic nepřináší

Jako zkušení čtenáři nemusíte knihu dočíst. Mýtus dočítání asi vyvolaly babičky, maminky a desítky dětských pohádkových knížek. Člověk nějak získá pocit, že musí číst do konce, aby zjistil, jak příběh dopadne.

Zkuste sladce spát s vědomím, že vlk právě slupl Karkulku i s babičkou.

Že Popelka odešla z bálu, ztratila střevíček, princ jej našel a…

S vědomím, že se Neo vrátil do matrixu, aby vysvobodil Morfea z rukou agenta Smithe. (Ve filmech to funguje také.)

Very unlikely.

V policích knihoven se však práší na jiné knihy. Zatímco Potopu, Ohněm a mečem, Toma Jonese či Plačky nad Finneganem jsem si užil, Joycova Oddyssea jsem prostě nedal. Měl bych se za to stydět?

Ve výborné knize esejí Jako román mluví Daniel Pennac o jednom z prvních návyků (pravidel) zkušených čtenářů – nemusíte dočíst knihu, která se vám nelíbí a nic nepřináší. Za nedočtení knihy vás v životě nikdo perzekvovat nebude. Není-li ovšem člověk učitel.

Dočíst nemusíte jen romány či povídky. Stejně tak mohou dopadnout i nebeletristické knihy. Možná především tyto.
Upravené pravidlo Pennacovo tedy zní: čtěte jen ty části knihy, které vám přinesou nějaký užitek.

2. Začněte se životem autora

Fakt, že někdo napíše knihu, říká o člověku mnoho. Stráví hodiny studiem materiálů a podkladů. Stráví hodiny jejím sepisováním. Stráví další hodiny editováním, Minimálně položku „vytrvalost“ může ve svém životopisu tučně zvýraznit. To ovšem o užitečnosti knihy nic neříká.

Zjistěte, co o svém oboru ví. Jakého postavení ve svém oboru dosáhl? Co jiného dokázal, než napsat tuto knihu? Poradí přítel Google. A bylo by dobré konzultovat s ním dříve, než se do čtení pustíte.

[SpoilerAlert:] Počítejte však s jedním. Vlivem této zásady se takové učebnice metodiky a didaktiky výuky budou číst tuze, přetuze obtížně.

3. Projděte si obsah/rejstřík

Čte (či studuje) se mi nejlíp, když vím, co od textu čekat. Když zhruba tuším, jaký typ obsahu mě čeká. Když poznám zdroje, z nichž autor vychází, když vím, jakou formou (jazykovou i strukturní) se rozhodl text své knihy zpracovat.

4. Prolistujte celou knihu

Než se pustíte do čtení, zjistěte, kolik času strávíte s jednotlivými úseky.

Prolistujte knihou a zjistěte, jak dlouhé kapitoly vás čekají, jakou formu mají, jak autor pracuje s podkapitolami, se shrnutím obsahu.

Před čtením kapitol projděte celou kapitolu, přečtěte si nadpisy, podnadpisy, tučně zvýrazněný text, prohlédněte obrázky a titulky obrázků. V tuto chvíli byste také měli vědět, jestli vás kniha nějak obohatí. Pokud ne, co vás nutí číst ji dále?

5. Zvýrazněte důležité pasáže

Manželka mě používá jako zdroj varování dětem: hlavně nečmárejte do knihy jako taťka, slyším pravidelně. Nesouhlas – a nejen v tomto se naše výchovné metody rozcházejí.

Nedokážu si představit, že bych četl knihu bez zvýrazňovače a tužky v ruce. Zvýrazňovačem (či podtržením propiskou) vybírám pasáže, které mě při čtení osloví, které mě zaujmou natolik, abych si je chtěl zapamatovat. Zvýrazněné pasáže potom přepisuji do patřičného notebooku v Evernote.

V elektronických knihách dojíždím na absenci Kindle. Ač má Android (i PC), kde ebooky čtu, nativní aplikaci pro e-booky, ani jedna z nich neumí exportovat v textu zvýrazněné pasáže do nějakého textového souboru, jako to umí Kindle. Stejně tak to neumí e-BookReader na mém tabletu Samsung 8.9″. Byť původně digitální, přece jen musím zatržené pasáže přepsat jako z analogu.

Časem, bude-li to situace vyžadovat, plánuji pořídit C-Pen skener.

6. Pište si poznámky do okrajů knihy

Druhým nevyhnutelným pomocníkem je mi kvalitní propiska. V současné době je mi favoritem gelové pero Pentel Hybrid Technica, které se díky tenkému hrotu nepropíjí na další strany jako obdobné výrobky Pilot (z řady Be-Green). Praktičnost asi zvítězila nad mou láskou k recyklaci.

Do okrajů knih si píši poznámky, kreslím „sketchnotes„, nejčastěji ve formě různých rámečků a diagramů.

Své žáky též učím techniku RWCT „podvojný deník“, kdy při výpiscích student současně (ve vlastní části textu) polemizuje či hodnotí autorovy výroky. I toho se v odborných publikacích dopouštím. Poznámky, stejně jako podtržený text, potom přepíšu/vyfotím do Evernote.

Při čtení některých knih jindy používám další studijní metodu RWCT, v Česku i jinde známou jako I.N.S.E.R.T.

Během čtení si do okrajů knihy kreslím symboly podle obsahu textu. Mé symboly se ovšem od RWCT liší:

x pro informaci, kterou znám již znám,
* pro informaci, kterou si musím zapamatovat,
-> pro novou informaci, která ovšem není úplně významná,
[] pro informaci, se kterou musím udělat,
? pro informaci, o níž bych se chtěl dozvědět více,
WTF pro informaci, která je v rozporu s tím, co znám.

7. Založte si lepíky stránky, ke kterým se chcete vrátit

Není moc vynálezů, které by život studentů usnadnily více jako Wikipedia (pro studijní metodu Ctrl+C, Ctrl+V), zvýrazňovač, tužka/papír a lepíky.

Nejčastěji zakládám stránky, které obsahují opravdu důležité informace. Někdy jsou to schémata či fakta, která chci použít v přednášce, zajímavé učební metody, které chci s žáky (přesněji na žácích) vyzkoušet, či jen zajímavé citáty, ke kterým bych se chtěl někdy vrátit.

Pokud se jedná o knihu, se kterou pracuji často, zakládám si lepíky jednotlivé kapitoly a podkapitoly, abych nemusel stále řešit index/obsah knihy.

8. Převeďte poznámky z knihy do digitální podoby

Pustíte-li se po prvních x-krocích do čtení, je jasné, že v knize nějaký ten „poklad“ naleznete. Projděte knihu a převeďte základní sdělení do konkrétních činností (i když budou spadat do seznamu @Někdy/Možná).

V dnešní době si jen obtížně představuji člověka, který by chtěl mít své poznámky jen v klasické, papírové podobě. Nebojte se své poznámky digitalizovat.

Zcela jistě jste během čtení narazili na citáty, které chcete uchovat, na diagramy či obrázky vhodné k oskenování (a založení do systému). Nebojte se, mobilním telefonem dnes člověk pořídí více než ucházející snímky. Evernote, OneNote či myšlenková mapa vytvořená v některém z dostupných nástrojů, snesou leccos.

Efektivní čtení se dá naučit

Dovolím si tvrdit, že se minimálně na naší škole učí užitečné věci i dovednosti. Co by to bylo za tvrzení bez důkazu, že? Jsme téměř „běžná“, spádová základní škola na hranici sociálně vyloučené oblasti. A přitom naši žáci dopadli v roce 2009 v PISA testech výborně. Nevěříte?

Budiž mi toto důkazem, že mí žáci číst umí.

Co při čtení populárně naučných knih děláte vy?

[PS: Když po sobě výsledný text čtu, začínám se divit, že jsem vůbec některé knihy dočetl. Mezi jinými třeba Konec prokrastinace. Milí přátelé z Melvilu, WTF? [Komentář bude, podobnou „lahůdku“ si nenechám ujít.]

Brainwriting: efektivnější než brainstorming?

Image courtesy: Bruce Guenter

Brainstorming patří k nejčastěji používaným zaklínadlům při hledání nových, neotřelých nápadů.
 
První místo na žebříčku patří metodě právem, vždyť jedná o jednu z nejstarších technik kreativního myšlení.
 
Narazíte na něj všude, od tvůrčích počinů v reklamních agenturách přes evokování dříve slyšených a snad zapamatovaných informací ve škole až k plánování a přípravě marketingových plánů v korporacích.
 
David Allen považuje brainstorming za jeden z kroků „přirozeného modelu plánování“ projektů GTD.
 
Stručně řečeno, bez „brainu“ se neobejdete.
 
Ve skutečnosti ovšem brainstorming nemusí být tou nejefektivnější metodou.
 
Abyste mohli „brainstormovat“, potřebujete skupinu lidí, kteří si budou vyměňovat podněty, inspirovat se z návrhů ostatních, případně jednotlivé podněty dál rozvíjet. Čím dál častěji se tvrdí, že právě tým lidí může vytvořit hodnotnější dílo než samotný jednotlivec.
 
Další studie však prokázaly, že samostatně pracující jedinec dokáže vytvořit lepší a hodnotnější nápady, než když pracuje ve skupině.
 
Dokonce i samotný tvůrce brainstormingu Alex Osborne upozorňuje na to, že ve skupině lidé tvoří daleko méně nápadů než o samotě.
 
Člověk nemusí příliš přemýšlet, aby našel hned několik důvodů „selhávání“ brainstormingu.
 

Skryté hodnocení

Během brainstormingnu by se měly objevit všechny nápady, s absolutně žádnou kontrolou, bez jakéhokoliv hodnocení nebo váhání. To jest stav ideální, kterého nedosáhnete vždy. (Chtělo se mi napsat nikdy, ale buďme alespoň chvíli optimisté).
 
Ve skupině se vždycky najde někdo, kdo si bude myslet, že jeho nápad není v dané situaci vhodný, že je úplně mimo mísu… prostě že si jej raději nechá jen pro sebe.
 

Mluví pouze jeden člověk

První zásada brainstormingu – respektovat jakýkoliv nápad druhého a zapsat jej – vytváří v živé, tvořivé atmosféře „frontu“ nápadů, čekajících na zapsání.
 
Jenže podle výzkumů se člověk nedovede soustředit v jednom okamžiku na více než max. 7 podnětů/informací. A pokud budeme věřit bestselleru Pravidla mozku, soustředíme se na jednu jedinou věc.
 
Když čekáme, až někdo domluví, dozapisuje, dodefinuje nebo doupravuje svůj nápad, posloucháme jej a současně hledáme nový nápad, promýšlíme stávající, který bychom rádi vyslovili nahlas, hodnotíme jej, upravujeme, zkracujeme nebo v nejhorším případě zcela zavrhneme. A jindy jen vypneme a přemýšlíme nad tím, co musíme koupit k večeři.
 
Ve výsledku potom platí, že čím větší počet účastníků brainstormingu, tím více nápadů vezme před zapsáním za své.

 

Osobní vztahy

Chtě nechtě se vám do brainstormingu promítnou i osobní vztahy mezi jednotlivými účastníky.
 
Nemusí se jednat přímo o spory, úplně stačí, aby se objevily různé osobnostní typy.
 
Dominantní osoby snadněji prosadí svůj názor – minimálně jej nechají alespoň dříve zaznít (a tedy i zapsat). Tvrdohlavci neustále omílají jedno a obhajují svůj pohled na věc. Nejistí jedinci raději mlčí, vyhýbají se kontroverzním myšlenkám a navrhují spíše konformní s nápady ostatních, které považují za „bezpečné“.
 
Samostatnou kapitolou je práce skupiny, jejíž členové pochází z různých úrovní rozhodování (a vedení).
 
Výsledek? Neproduktivní, nebo alespoň ne 100% produktivní sezení.

 

Řešení: Brainwriting

Platí-li, že brainstormingovým sezením vládnou dominantní jedinci, brainwriting umožní každému vyjádřit svůj nápad. Nápady se neříkají nahlas, sezení probíhá v té nejdůležitější fázi v tichosti a každý své nápady zapisuje.
 
Nejčastěji se používají varianty metody zvané 6-3-5: 6 účastníků napíše během 5 minut na svůj papír alespoň 3 nápady.
 
Během 30 minut čistého času (ve skutečnosti trvá sezení 6-3-5 spíše 60 minut – čas narůstá při čtení předchozích nápadů) získáte více než 100 různých nápadů, s nimiž můžete později pracovat.
 

Jak sezení probíhá?

  1. Účastníci sedí kolem stolu rozdělení do skupin po 6. Každý má před sebou list papíru s nadepsaným tématem brainwritingu.
  2. Na povel moderátora má každý účastník přesně 5 minut, aby na svůj papír napsal (a patřičně popsal nebo vysvětlil) 3 nápady.
  3. Po 5 minutách se posune každý svůj papír o jedno místo dále, řekněme doleva.
  4. Všichni si přečtou 3 předešlé nápady a přidají 3 nové, další. Mohou se inspirovat již popsanými podněty, nebo zapisují zcela nové myšlenky. Neopakují však ty nápady, které napsali na předchozí papír.
  5. Po uplynutí dalších 5 minut se kola opakují až do okamžiku, kdy před každým účastníkem jeho původní papír.
  6. Jakmile se skončí, nápady se přečtou, prodiskutují a zhodnotí tak, jako každé jiné brainstormingové sezení.

 
Počty minut a účastníků můžete samozřejmě podle potřeby jakkoliv upravit, např. 5-3-3, neboli 5 účastníků, 3 nápady ve 3 minutách. Vždy ale platí, že z obdobného sezení získáte velké množství nápadů. A ze statistického hlediska bude určitě alespoň jeden z nich použitelný.
 

Jiné varianty brainwritingu:

Kolotočový brainwriting

Místo přesně stanoveného počtu nápadů zapisují účastníci v průběhu 3 minut VŠECHNY nápady, které stihnou zapsat.
 
Kolotočový brainwriting se hodí především v nejranějších fázích projektu, kdy se teprve hledá zaměření nebo celé téma.
 
Hlavním cílem podobných sezení je získat co největší počet nápadů, z nichž by se dalo vybírat a postupně je zužovat.
 

Brainwritingový zápisník

slouží při delších setkáních, během kterých probíhají různé aktivity, například celodenní či vícedenní akce.
 
Každý z účastníků dostane notýsek (nebo třeba jen několik listů papíru – ale snadno odlišitelných od ostatních materiálů používaných během jednotlivých sezení a aktivit).
 
Účastníci potom do zápisníku zapisují vše, co je během akce napadne. Na konci akce moderátor zápisníky vybere, sepíše všechny nápady a rozešle je VŠEM, kteří se na akci brainwritingu účastnili.

 

POST-IT brainwriting

Místo papíru se používají slavné post-itky, lepíci neboli barevné lepicí lístečky, které se po dokončení první části sezení (tj. během hodnocení) shlukují a uspořádávají podle různě nastavených kritérií.
 
Základní zásada zní: na jeden lísteček patří vždy jeden jediný nápad. Na rozdíl od klasického „post-it“ brainstormingu, kdy nápady zapisuje na lístky sám moderátor, při „post-it“ brainwritingu píší nápady sami účastníci.

 

Brainwriting jako myšlenková mapa

 Zkuste během sezení zapisovat nápady formou myšlenkové mapy.
 
Místo hlavní (a mnohými porušované) zásady myšlenkových map – jedna čára jedno slovo – pište vždy na jednu část větve mapy vždy jeden nápad.
 
Jednotlivé nápady máte ve výsledku rozdělené do jakýchsi kategorií, s nimiž se vám možná bude lépe pracovat.
 

Volné psaní

Po určitou dobu zaznamenávejte jakýkoliv nápad nebo podnět (pro začátek doporučuji alespoň 10 minut).
 
Na rozdíl od „klasického“ brainwritingu, kdy částečně nápady před zaznamenáním promýšlíte, u volného psaní zaznamenáváte vše pod tlakem zásady „tužka nesmí opustit papír“. Jakmile stanovený limit skončí, měly by se stát dvě věci:
 

  1. S hrůzou zjistíte, o čem jste vlastně 10 minut psali.
  2. Bude vás nesnesitelně bolet ruka.

 

Brainwriting pomocí flipchartů

Rozmístěte po místnosti stojany s flipcharty (nebo vytvořte podobná místa pomocí např. balicího papíru). Na jednotlivé flipy můžete nadepsat témata. Pak už jen dejte účastníkům do ruky něco na psaní a časový limit. O ostatní se postarají sami. Tato metoda ovšem není příliš vhodná pro „ostýchavé“ kolektivy.

 

Brainsketching

Na samém okraji aktivit, které lze ještě považovat za formy brainwritingu, leží brainsketchting. Jak název sám napovídá, místo slov se používají jednoduché obrázky, náčrtky a schémata, které jednotliví účastníci postupně přidávají k prvotnímu nápadu. Jinými slovy, vítejte do světa Nápadů na ubrousku.

Brainwriting = zaklínadlo?

Brainwriting sice není univerzální zaklínadlo „Harry-Potter-by-se-divil-jak-skvěle-funguje“, ale určitě neuškodí.

Přes všechny nedostatky neznám lepšího nástroje na hledání nápadů, než je brainstorming. Až budete zase pracovat ve skupině a nápadů nebude přibývat (nebo třeba se skupinou, jejíž členové se neznají), vyzkoušejte některou z výše uvedených variant. Uvidíte, z místa se určitě pohnete.
[mírně upravená verze článku z listopadu 2008]

Stáhněte si seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie

Příští týden to vypukne, tak?

Nemýlím-li se, většina škol zahajuje přípravný týden toto pondělí.

 A učitele čeká oprašování školního vzdělávacího programu (jen pro připomenutí, podle nové, revidované verze RVP, přátelé). Oprašování nástěnek. A tematických plánů.

Jsou však i nadšenci, kteří se do práce pustí během víkendu. Při formulování očekávaných výstupů do témat (či ŠVP) by se vám mohl hodit seznam sloves rozdělených podle Bloomovy taxonomie, který jsem kdysi chystal pro své studenty na pajdáku. Tady ho máte, třeba pomůže…

Seznam sloves rozdělených podle kategorií Bloomovy taxonomie
(—-konec příspěvku ——)

Mini-projekt: časově (ne)náročný nástroj pro rozvíjení (nejen) spolupráce

 

Mají-li učitelé dovést žáky k dovednosti „efektivní” spolupráce (v termínech pedagogického newspeaku kompetence spolupráce), měli by mít žáci možnost spolupracovat i v běžných hodinách.
 
V příspěvku Chcete vidět žáky SPOLUpracovat? jsem popsal, jaké role může žák ve skupině zaujmout.

Dnes přichází na řadu praktická ukázka, tzv. mini-projekt, který používám především v hodinách češtiny. (Důvodem je především snaha přetavit neuvěřitelně nudné učivo české mluvnice do podle mého názoru alespoň trochu smysluplné učební činnosti.)

 

Jak vypadá zadání?

 
Žáci se rozdělí do skupin, nejčastěji po 4. Každá tato skupina dostane jeden kus zadání. Na tabuli při zadání píšu data, dokdy musí být práce hotova. V úvodu také ještě upozorňuji, jaké budou potřebovat studijní materiály a případně kde se nachází.
 
Zadání začíná malou tabulkou, která přesně popisuje aktivitu.
 

Pro představu zadání mini-projektu Druhy podstatných jmen:
Vytvořte krátkou a stručnou prezentaci na téma druhy podstatných jmen. (Uč. 49 — 57)
V prezentaci popište:
1. Jednotlivé druhy podstatných jmen z hlediska toho, co označují (uvádějte alespoň 1 příklad).
2. Číslo podstatných jmen (jednotné, množné a slova pomnožná, hromadná a látková).
Součástí prezentace budou také jména autorů projektu. Každý je proto zodpovědný za práci celého týmu.

 
Tabulka se samozřejmě mění, zbývající část zadání nechávám stejnou.

 

Práce na projektu.

 
1. Vytvořte týmy v počtu 4 žáků.
 
2. Dohodněte se, kdo bude plnit jakou funkci ve vašem týmu.
  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, jak bude vypadat výstup, rozděluje úkoly.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.)
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu)
3. Stanovte si jednoduchý časový plán.

K vytvoření plánu můžete použít listy pro plánování práce na projektu „Plán projektu“. Určete, jak dlouhou dobu věnujete sbírání materiálů (brainstorming, studování z učebnic apod.), jak asi dlouho bude trvat zpracování materiálů atd.
 

4. Brainstorming.

Každý napište na papír všechno, co si pamatujete z daného učiva. Časomíra hlídá max. dobu 3 min. Během cca 5 minut prodiskutujte, jak vypadají vaše znalosti ve skupince. Vedoucí týmu určí, kdo bude studovat kterou část učiva. (Grafik by měl mít tu nejlehčí možnou část  — začne totiž vytvářet výstupní projekt, zatímco ostatní budou ještě studovat.)

 
5. Studium & Vytváření prezentace

Pracujte podle vámi navrženého rozvrhu práce. Kdo bude mít hotovou určitou část, předá svoje materiály grafikovi a převezme jeho téma. Grafik vytváří projekt, materialista zajišťuje pomůcky a časomíra hlídá, kolik času uplynulo od začátku té které činnosti. Snažte se držet svého plánu. Pokud zjistíte, že jste něco špatně odhadli, nevadí. Poznamenejte si to, abychom to mohli probrat při hodnocení práce.
 

6. Dokončení projektu.

Na závěrečných úpravách prezentace se podílí všichni. Vybarvují, doplňují informace + nezapomenou doplnit autory projektu.
 
Hodně štěstí a příjemnou zábavu!
 

Šablona zadání mini-projektu je velmi jednoduchá.

 
Když jsem s tímto typem práce přišel poprvé, žáci byli buď přehnaně aktivní, nebo úplně mimo a já musel s každou skupinkou zvlášť vysvětlovat téměř každý krok. Přesto jsem se rozhodl šablonu neměnit a držet se myšlenky z knihy Minutový manažer: zadání a popis úkolu nechci mít delší než 250 — 300 slov (V knize se se mluví o maximu 220 — 250 slov, ale nějak se mi to nepodařilo zkrátit).
 

Čas, čas, čas…

 
Učitelé (někdy i já svým žákům), si často tvrdí, že na něco „takového teď fakt není čas“. Jistě, částečně máme pravdu. Zpočátku, když se žáci teprve učí (nejen spolupracovat, ale také efektivně studovat), se rozhodně času nedostává a dostanete se do katastrofálního skluzu. V průběhu roku však žáci většinou na hru přistoupí a tempo práce se zvýší.
 
V článku popisuji samozřejmě ideální stav. Během samostatné spolupráce žáků musíte řešit desítky drobných problémů, od vypsané fixy až po situace, kdy se skupina není schopná domluvit. Ale nikdo vám přece netvrdí, že učení není pořádná výzva, ne?

Ke stažení: Šablona zadání miniprojektu .doc.

Chcete vidět žáky SPOLUpracovat?

 
Naši žáci už dovedou spoluPRACOVAT, je načase začít SPOLUpracovat.
[revidovaná verze článku z roku 2007]
 

Image courtesy: dangoodwin

Hej, kde jsou ty fixy? A kde je flipchart? Sežeň ještě nějaký obrázek! Dělejte, už jste to měli mít! Co to kreslíš? To mělo být tady! Nechápu, jak to mám vysvětlit. Řekni mi to ještě jednou!
 
Hodiny odpočítávají poslední minuty a šum ve třídě zesiluje. Nervozita umí být prevít. Skupinky žáků se snaží co nejrychleji dokončit prezentaci na vylosované téma. A zmatek narůstá. Kupodivu se mezi sebou nehádají. Chtějí jednu určitou věc, upozorňují na jeden určitý problém. Ptáte se, jak zařídit, abyste i vy zažili ve třídě něco podobného?
 
Když jsem začal učit, zjistil jsem velmi příjemnou věc: většina mých žáků víceméně uměla pracovat samostatně. Dokázali si třeba poradit s tím, kde hledat informace, nebo věděli, že nejdřív se vyplatí zeptat se spolužáka, a teprve až když tento selhal, vydali se „obtěžovat” učitele. Děkuji vám, kolegyně na prvním stupni!
 
Když jsem však začal zkoušet dělit třídu do skupinek (pod taktovkou daltonského principu SPOLUPRÁCE), atmosféra jakoby zhoustla. Něco někde skřípalo. Svůj podíl jsem na tom měl i já, tehdy jsem coby začínající učitel teprve sbíral první zkušenosti s uspořádáním práce i s tvořením pracovních listů, a tak i mé pracovní listy skřípot spíše podporovaly.
 
Výsledek? Jakoby každý chtěl dělal všechno a nakonec nikdo nedělal nic. Žáci si sice rozdělil i úkoly, ten vypracoval tuhle část, ten zas tuhle, ale práci ve skupince se podobal první části motta: spoluPRACUJEME.
 
Jak ale vyzdvihnout ono SPOLU? Snadné řešení jsem objevil v knize Učím s radostí v příspěvku Kooperativní učení — hledání cest od Jolany Fuksové, Vlasty Kimákové a Hany Kasíkové, nemusela by mě v začátcích učení letech bolet hlava. Autorky mluví velmi stručně o 4 rolích žáků ve skupině.
 
Bang! To bylo přesně to, co skupinám scházelo. Pracovali na úkolu, to ano, svoji práci zvládali, ano, ale bez zodpovědnosti za výsledek celé skupiny. Osvícen textem jsem vytvořil tento krátký popis, který vkládám žákům do každého zadání pro skupinovou práci. (A začal „zadávat“ úkoly, které bez SPOLUpráce spolužáků nešly splnit. O zadáních někdy příště.)
 

Jaké role ve skupině žáci mají?

Záleží na počtu členů skupiny. Protože nejraději pracuji s 4-5 člennými týmy, musí se žáci dohodnout na těchto funkcích. (Rozpis připojuji do zadání úkolů, tzv. instruktážní části.)

  • VEDOUCÍ TÝMU — rozhoduje o tom, kdo bude zpracovávat tu kterou část učiva, stará se o plán práce, prezentuje výstup celé skupiny.
  • MATERIALISTA – zajišťuje týmu materiály — učebnice, papíry, fixy, apod.
  • ČASOMÍRA – hlídá čas tak, aby na konci zadané doby byl úkol hotový, kontroluje chování ostatních členů skupiny.
  • GRAFIK – vytváří výsledný výstup (zaznamenává, rozvrhuje, kreslí, dokončuje grafickou úpravu materiálu).

 
V případě, že má skupina 5 členů, rozhodují se mezi rozdělenou rolí VEDOUCÍHO – vedoucí týmu x mluvčí (pro ústně prezentovaný výstup). Další úpravy jsem zatím nepotřeboval, a to i přes to, že jsme třeba vytvářeli úkoly s dvojím výstupem současně — na flipchartu a v PowerPointu.
 

Na co si dát pozor?

 
Tak málo stačí, aby žáci začali spolupracovat?
 
Není to všechno, ale první (a veledůležitý) krok vpřed to rozhodně je.
 
Postupem času si žáci na nutnou spolupráci zvyknout (tímto způsobem učím v jedné třídě už druhý rok a výsledky začaly být znát letos kolem Vánoc, tzn. po roce a půl). Bohužel se objevily dva problémy.
 
Problém ve skupině. Zpočátku měli žáci pocit, že jejich role je to jediné, co mají na úkolu dělat. Vytratilo se nejdůležitější: obsah práce.
 
Aby žáci mohli vytvořit zadaný výstup, většinou museli nejprve něco nastudovat. (Např. Vytvořte prezentaci na základní učivo o přídavných jménech, v níž obsáhnete…). Při rozdělování tématu do menších celků se začalo ozývat: “Já to dělat nebudu, já jsem časomíra.” “Nemůžu to chystat, jsem grafik.”
 
Omyl. Toto je jejich “role” pro spolupráci. Nastudovat informace musí všichni.
 
Od začátku si tyto projevy hlídejte. Všichni si musí uvědomit, že „mít roli pro roli“ není k ničemu. Jak dokážu, že jsem skvělý malíř, když bude prezentace samý obrázek, ale nebude o ničem?
 
Postupem času si jednotliví členové týmů zvykli, že kromě své role musí pracovat i na učivu předmětu. (Jak bych chtěl napsat, že všichni a bez řečí! Nemůžu, ouvej, nebyla by to pravda. Před 14 dny jsem s některými žáky řešil tytéž problémy jako před rokem.)
 
Problém se třídou. Z hlediska atmosféry ve třídě nemůžu skupinovou práci žáků než doporučit. Mám pocit, že třídy zvyklé na tento způsob práce, pracují výrazně semknutěji, celkové klima je také mnohem lepší než standard, na který jsem zvyklý z jiných tříd.
 
Mnohem závažnější situace nastává v jiných předmětech.
 
Pokud si žáci zvyknou na skupinovou, samostatnou práci a ještě navíc velmi často (češtinu učím 5x týdně), začnou mít problémy s „klasickou“ metodou výkladu.
 
To, co já považuji za pracovní ruch, označují někteří kolegové za „nekázeň“.
 
To, co já považuji za základní dovednost, některým kolegům překáží — nechtějí asi opustit roli „moudrého starce“, tedy člověka, který všechno ví a na všechny otázky dokáže odpovědět.
 
Rozhodnete-li se v hodinách podporovat SPOLUpráci, připravte se. Někteří vaši kolegové se budou cítit ohroženi a budou se vás snažit odradit nepříjemnými komentáři.
 

Zní to skvěle. Jak začít?

 
Hned, vždycky a současné se skvělými výsledky to nejde. Žáky si musíte „předpřipravit“. Umí-li vaši žáci alespoň trochu samostatně pracovat, bude se vám začínat výrazně lépe.
Nabízím tři snadné kroky, jak nastartovat skupinovou spolupráci.

 
Zadejte jednodušší úkoly

 
(které vy budete považovat za ztrátu času). Např. první úkol pro žáky v 6. třídě zněl: Vytvořte flipchart, v němž představíte 10 slovních druhů. Učivo 2. třídy. Nesnažte se učit deset věcí najednou. Bude to k ničemu.
 

Na všechno poskytněte dostatek času.

 
S časem bojuje učitel pořád. Zvolíte-li skupinovou SPOLUpráci jako jednu z hlavních metod práce v hodinách, zapomeňte první tři-čtyři roky na tematický plán rozepsaný do měsíců. Nikomu to neříkejte, ale s temaťáky pravidelně válčím a bývám cca 3-4 týdny pozadu. A jak milý čtenář mého blogu ví, odklonění od plánů rozhodně není problém.
 
I v „běžných“ hodinách nuťte žáky, aby pracovali se spolužáky. Zadávejte úkoly typu:

  • dohodněte se na řešení …
  • prodiskutujte …
  • promyslete …
  • zeptejte se…
  • a vysvětlete ostatním apod.

 
Situace se postupem času zlepší. Nemáte-li to štěstí jako já, a vaši žáci neumí samostatně pracovat, mohla by vám pomoci e-kniha 9 kroků k samostatné práci žáka.

Používáte tuto metodu? Pracují vaši žáci ve skupinách často? Jaké máte zkušenosti? Na jaké problémy jste narazili? Neváhejte a připojte svůj komentář.

8 + 6 způsobů, jak dělit žáky do skupin

Image courtesy: cooper.gary

Učme méně spoluPRACOVAT a mnohem více SPOLUpracovat.
(aktualizovaný článek z roku 2007)

Abychom mohli toto heslo realizovat i v praxi, měli bychom začít pracovat se žáky ve skupinách. A pokud možno od samého začátku, tedy od toho, jakým způsobem vzniknou skupiny, ve kterých budou žáci pracovat.

Nápadů pro rozdělení do skupin je mnoho, můj výčet zdaleka nepostihne všechny. Jak tvořím skupiny pro krátkodobé činnosti?

Dělení pomocí kartiček

Nejznámější a pravděpodobně nejjednodušší způsob, jak rozdělit skupinu jakéhokoliv věku. Připravte si sadu kartiček a nechejte žáky, ať si vylosují svoji kartičku a potom naleznou zbývající členy skupinky.

(Varianta: ukryjte různé kartičky po místnosti a vyzvěte žáky, aby nejprve kartičky našli.)

Co může být na kartičkách?

• ČÍSLA – tradiční způsob dělení. Číslo označuje buď skupinu, nebo musí žáci vytvořit skupiny z čísel celé číselné řady (tzn. v tomto okamžiku už mohou částečně ovlivnit složení skupin, v níž budou pracovat.

• OBRÁZKY – nejen náhodné, ale vycházející z úkolu. Např. v semináři týkajícím se projektové výuky dělím účastníky do skupin pomocí obrázků, které vystihují témata v textech, které budou studovat v části „skládankové učení”.

• SLOVA (např. synonyma, skupiny nadřazených a podřazených pojmů (hyponyma a kohyponyma, hyperonyma), části celků, postavy z filmů, kapel nebo příběhů aj.

Kartičky mohou být jen formální záležitost. Pokud jich ovšem využijete k tomu, abyste se už při rozdělování do skupin nastartovala učební aktivita (opakování, vybavení aj.), spíše se bude jednat o druhý způsob dělení do skupin: pomocí zadání.

Dělení pomocí zadání

Rozdělte skupinu podle typů úkolů, které mají žáci zpracovat. Vytvořte různé pracovní listy (nebo kartičky odkazující k pracovním listům čí tématu), které si žáci vylosují. Žáci potom hledají zbytek skupinky mající buď stejné zadání, nebo zbytek úkolů, které dohromady vytvoří pracovní list.

Například: Probíráte staré řecké báje a žáci si losují hrdiny příběhů. Musí se najít (tzn. musí buď znát příběh, nebo jej nejprve nastudovat) své „kolegy“ hrdiny ze stejné báje. Rozdělení podle postav vám také otevírá velké množství dalších činností.

Podobně můžete dělit do skupin v jakémkoliv předmětu, stačí jen napsat různé jednoznačně rozdělitelné pojmy.

Dělení pomocí obrázkového puzzle

Rozstříhejte různé obrázky a nechejte žáky, aby hledali společně složili obrázek. Pokud zvolíte obrázek k tématu probíraného učiva, opět budete dělit žáky spíše cíleně podle zadání.

Upozornění: oproti předchozím způsobům je tato metoda dělení časově velmi náročná. Byl bych velmi opatrný zařazovat ji ke kratším, třeba jednohodinovým úkolům. Mnohem více se hodí třeba jako motivující impulz pro vícehodinové aktivity, například projekty.

Dělení pomocí vlastnosti

Vyberte nějaké kritérium, podle něhož rozdělíte skupinu. Např. do levého rohu přejdou všichni nepřezutí žáci, do pravého přezutí apod.

Osvědčilo se mi nechat žáky nejprve seřadit podle nějaké vlastnosti do řady a potom nechat pracovat prvního s posledním, druhého s předposledním apod. Tímto způsobem snadno zajistíte, aby spolu nespolupracovali stále stejní žáci.

Podle čeho lze žáky dělit?

– podle barev

– vlasů,
– očí,
– oblečení,

– podle věku,
– podle čísel mobilního telefonu (např. poslední dvojčíslí),
– podle počtu sourozenců,
atd.

Dělení podle preference pracovního místa nebo typu úkolu

Dělení využívá metody oblíbené v především přírodovědných předmětech: výuky na stanovištích. Na začátku výuky umožněte žákům, aby si vybrali stanoviště, kde chtějí hodinu začínat.

Samozřejmě platí, že si mnozí žáci budou vybírat podle toho, kdo jimi vybraného stanoviště už sedí. Na druhou stranu se ale často propojí různé „zájmové” skupinky, takže i tento způsob dělení bych nezavrhoval.

 

Dělení podle názoru na daný problém

Vytvořte šablonu (tabulku nebo kruh) se stanovenými kategoriemi. Příklad: Po zhlédnutí filmu rozdělte žáky do skupinek: film se mi velmi líbil — film se mi spíše líbil — film se mi spíše nelíbil — film se mi vůbec nelíbil.

Buď vytvořte pracovní místa, kam se žáci posadí, nebo nechejte žáky nejprve zaujmout stanovisko (na šablonu nalepí svůj lístek, přidají magnetku nebo udělají nějakou značku) a teprve potom je rozdělte do skupin podle rozhodnutí.

Tímto způsobem sice vzniknou nerovnoměrně početné skupiny, na druhou stranu ale členy skupin spojuje stejný názor na problém, s nímž budou dále pracovat. A to mi přijde jako nezanedbatelná výhoda.

 

Dělení do dvojic

Samozřejmě, že předchozí způsoby můžete použít i pro dělení do dvojic. Přidám vám dvě další metody. První jsem v praxi vyzkoušel, druhou bohužel ne. Proč, to pochopíte ze zadání.

Gordický uzel

Postavte žáky do kruhu a nařiďte jim  zavřít oči. Potom všichni ve stejný okamžik natáhnou dopředu jednu ruku a chytí se jiné ruky. Až se každá ruka drží jiné ruky, můžou otevřít oči a zjistit, s kým budou spolupracovat.

„Clock buddies“

 
Metoda je nejvhodnější pro méně početné skupiny žáků. Na druhou stranu ale umožní učiteli, aby skupinu velmi rychle do dvojic rozdělil.

 

V čem metoda spočívá?

Na začátku období (školního roku nebo pololetí) si žáci vytvoří šablony vepsáním jména spolužáků do políček u hodin. Své jméno napíší ke 12. Prochází třídou a domlouvají se se spolužáky. „Budeš moje 5. hodina?“ Pokud ano, žák A si napíše do 5. hodiny jméno žáka B., který si na svůj papír napíše k 5 jméno žáka A.

Největší nebezpečí této metody vidím v tom, že polovina žáků bude své papíry zapomínat doma. Ještě jsem nepřišel na to, jak je přesvědčit, aby si materiály nosili všichni.
 
Používáte jiný způsob dělení žáků do skupin? Podělte se o něj v komentářích!

Dlouhodobé daltonské úkoly aneb Jedna z variant daltonu na Husovce

(ukázka z připravovaného e-booku Dalton for Newbies)
Dlouhodobé daltonské úkoly, které používáme na mé škole, jsou na „daltonském“ poli malilinkatou „specialitkou”. V době, kdy jsme systém vyvíjeli (2003-2005), jsme byli v Česku jedinou školou, která tuto formu práce používá. Dnes to již neplatí, neboť tento systém zaujal další nejen české, ale i slovenské a dokonce i holandské učitele na jiných školách a přebírají jej.
 
Dlouhodobé úkoly totiž pomáhají vyřešit dilemata s rozvrhem, neboť se týkají jednoho předmětu (nebo předmětů konkrétního učitele). Tento úkol nezpracovávají žáci v hodinách uspořádaných do bloku během jednoho dne, nýbrž během několika běžných, regulérních hodin, např. češtiny.
 
V praxi to znamená, že se žáci učí podle normálního rozvrhu a „inovující” učitel, hm, nezavazí ostatním. Postihne ovšem, jak se můžete sami přesvědčit, různé oblasti.
 

Co tvoří dlouhodobý daltonský úkol?

 
Dlouhodobý daltonský úkol (zadaný nejčastěji pomocí pracovního listu) se skládá ze tří základních částí: z Povinné části, Volitelných úkolů a Extra-úkolů.
 

  • Do povinné části zařazuji učivo, které považuji za základní a je nutné pro zvládnutí daného tématu. Zásada zní: povinné úkoly musí zvládnout každý žák ve skupině, tedy i ten nejslabší. Tečka.

 

  • Volitelné úkoly potom pomáhají snadněji diferencovat mezi jednotlivými žáky. Žáci je začínají zpracovávat až poté, kdy mají hotové všechny povinné úkoly.

Vedle klasických úkolů s obtížnějším učivem se mezi volitelnými úkoly mohou objevit například i aktivity, které, viděno „tradičníma očima“, s daným předmětem příliš nesouvisí a které umožní učiteli právě onu tolik kýženou deferenciaci. Jaké aktivity do úkolu zařazuji?

    • Nakreslit ilustraci nebo komiks jako reflexi literárního textu v českém jazyce (hodnocení v češtině výrazně ovlivní také „kvalita obrazu” — estetika není moje silná stránka, pomáhá mi kolegyně z výtvarné výchovy).
    • Nakreslit komiks, v němž jednající postavy nějakým způsobem využijí probírané učivo (nejčastěji používám v angličtině).
    • Vytvořit počítačovou prezentace shrnující v úkolu probírané učivo (stále v hodině češtiny, jak jinak).
    • Vytvoření „dramatického” výstupu na probírané téma (tento typ úkolu nejčastěji používám v anglickém jazyce, kdy žáci pomocí krátkých scének procvičují cílové učivo jako jsou fráze nebo slovní zásoba).
    • Napsat úvahu či jiný text vztahující se k tématu úkolu.
    • Vytvořit referát vztahující se k tématu úkolu. Probírá-li se např. pověst Dominikánské věže, proč nenechat žáka, aby mohl ve volitelném úkolu zpracovat stručný referát o historii hradu Templštejn a nepřidat také stručnou historii templářského řádu?
    • Vytvořit plakát nebo myšlenkovou mapu shrnující probírané pojmy (nebo slovní zásobu a frazeologii).
    • A další.

 

  • „Extra-úkoly“ (pro zjednodušení někdy také zahrnuté mezi volitelnými úkoly) potom pomáhají žákům relaxovat, případně přináší nové odborné, velmi podrobné informace.

Na nižším stupni se v této části úkolu objeví různé didaktické (či méně didaktické hry) jako scrabble, procvičování probraného učiva atraktivní formou pomocí různých počítačových programů či jen relaxační aktivity jako vybarvení plakátu (který se ovšem nějak vztahuje k tématu úkolu).

 
Rozsah jednotlivých pracovních listů a úkolů závisí na učiteli. Nejčastěji se objevují úkoly, které počítají s cca 3-5 vyučovacími hodinami v daném předmětu. Díky rozsahu úkolu se tak vedle dovednosti samostatně pracovat či spolupracovat na úkolech, studovat a vyhledávat informace, se také žáci učí základní kroky, jak si plánovat práci a následně zhodnotit jak výsledek své práce, tak i proces, kdy úkol zpracovávali.
 
K plánování práce a záznamům, které na první pohled (nebudeme si nic nalhávat, také na tisící první) vypadají jako administrativně dost náročné, jsme na škole vytvořili tzv. Úkolové listy a Daltonské záznamníky. Práce s nimi se ovšem ukázala jako velmi náročná, a proto je nahradily jiné pomůcky pro organizaci. O těch snad někdy příště.
 

Jak vypadá práce na dlouhodobém úkolu v hodinách?

 
V první hodině práce na úkolu proběhne tzv. instruktážní hodina, kdy přijde učitel do výuky vybaven hromadou papírů. Představí úkol, vysvětlí žákům jejich činnost, projde jednotlivé úkoly, zadá termíny (data zadání, odevzdání, data testů) a případně pomůže žákům rozvrhnout si práci. Nezapomene na dostatek času na dotazy.
 
Hodiny práce na úkolu nemusí vypadat pořád stejně, že žáci „jen” samostatně pracují. V průběhu některé z hodin se může objevit třeba klasický výklad, jehož obsah si žáci zaznamenají buď přímo do pracovních listů, nebo do normálních sešitů.
 
Poslední hodina potom slouží k opravě úkolu, objasnění nepřesností a přípravě na test.
 
Ověřování získaných znalostí je samozřejmě nezbytné a probíhá různými formami. Buď žáci píší z daného učiva test (v mém případě většinou sérii testů, jejichž počet ovlivní dosažené výsledky v jednotlivých testech), nebo se znalost ověřuje ústně. Učitel má totiž poměrně dost času zkoušet v době, kdy žáci samostatně pracují na další daltonském úkolu. Získaný čas na zkoušení je taková investice s výhodou.
 
Z tohoto stručného popisu mi vyplývá jedna z obrovských výhod dlouhodobých úkolů. Vytvoří-li učitel delší úkol na komplexnější téma, není pro něho problém naplánovat si do samostatné práce žáků například výkladovou pasáž. Stejně tak je o něco snadnější práce s žáky, kteří mají výukové potíže — učitel nechá žáky zvolit si, zda budou chtít pracovat samostatně, anebo raději chvíli pracují s učitelem (např. formou výkladu problematických pasáží).
 
Největší výhodu ovšem vidím v jednom. Pracují-li žáci samostatně (nebo ve skupinkách) bez učitelova vedení a narazí-li na problém, učitel vysvětluje konkrétní nejasnost konkrétnímu jednici. Tím odpadají klasické kázeňské problémy „teď můžu otravovat, protože to, co učitel vysvětluje, už dávno znám”.
 

A v praxi?

Ukázka daltonského úkolu pro 6. ročník Dominikánské věže . (Tabulku s bodováním úkolů jsem odstranil. Proč taky mást, že? Systému bodů se budu věnuji v samostatné kapitole.)

A dotaz ke čtenářům:

V jakém formátu byste chtěli e-book ke stažení? Nabízí se .epub, .mobi a samozřejmě klasické .pdf. Ozvěte se prosím v komentářích.

Stačí několik kliknutí–a úkoly jsou opravené

Nebaví vás opravovat domácí úkoly? Máte možnost zadávat úkoly na počítači? Máte možnost po žácích požadovat vypsání úkolu na počítači? A máte účet Google?

Pokud jste odpověděli na otázky ano, vaše noční můra zmizí. Pokud jste na předposlední otázku odpověděli ne, nezoufejte. Stačí se domluvit s učitelem informatiky, že si děcka v jeho hodině úkol za pár minut vyplní. A pokud nemáte účet Google, tak si ho zdarma založte. A hotovo.

V rámci služeb Google získáte také službu Disk Google a budete moci vytvářet dokumenty on-line.

Jedním typem dokumentů jsou Formuláře, které můžete rozesílat k vyplnění dalším uživatelům. A hodně bych se divil, kdybyste o této možnosti ještě neslyšeli (nebo nějaký takový Google formulář vyplňovali).

Flubaroo je jednoduchý nástroj na vyhodnocení formulářů, který používám k hodnocení domácích úkolů (a pre-testů). Nejedná se so samostatnou službu, ale o doplněk (instalovatelný skript) do dokumentu Google (vytvořený Davem Abouavem, učitelem fyziky).

Co Flubaroo umí?

  • Vyhodnotí výsledky úkolů,
  • spočítá průměrné výsledky žáků na jednotlivé otázky,
  • ukáže, jak úkol dopadl celkově,
  • odešle žákům jejich výsledky e-mailem.

Jak zadat test/domácí úkol (dále úkol) pomocí Dokumentů Google.

Ve svém účtu Google Drive klidněte na možnost Vytvořit formulář.

Vepište do úkolu jednotlivé otázky

Formulář Google nabízí uživatelům celkem 7 typů otázek. Ne všechny ovšem umí následně Flubaroo vyhodnotit. Samozřejmě se musí jednat o uzavřené otázky.
Nabdka možnch odpověd
Z nabídky tedy využívejte Více možností, Zaškrtávací políčka, Text nebo Vyberte ze seznamu.

Otázka typu Zaškrtávací políčka vyžaduje zaškrtnutí všech správných odpovědí, jinak otázku vyhodnotí jako chybně zodpovězenou. (Až budou později dělat testy do autoškoly, tak to ocení.)

Podobně možnost Text vyžaduje při vepisování odpovědi od žáků dodržení všech pravidel. (Pravopis slova/slov, typografická pravidla, prostě to, na co většina z nich při práci na počítači kašle a neustále argumentuje, že to není potřeba. Stačí pár špatných známek a postoj změní, věřte mi.)

Na začátek úkolu nezapomeňte vložit povinnou otázku na jméno (možnost text samozřejmě), a případně také na e-mail. (Flubaroo totiž umí odeslat výsledky žákům.)

Po vložení odpovědí test uložte.

V tomto okamžiku se k tomuto textu vytvoří také propojená, prázdná tabulka. Prohlédnout ji můžete pomocí tlačítka menu Zobrazit odpovědi.

Vytvořte vzorový úkol se správnými odpověďmi.

Doplňte do úkolu správné odpovědi a odešlete formulář. Nezapomeňte se podepsat, abyste v tabulce rozlišili své odpovědi od odpovědí žáků.

Zadejte úkol žákům.

Pokud zadáváte úkoly žákům mailem, využijte možnost odeslat formulář pomocí tlačítka Odeslat tento formulář e-mailem. V mém případě bych využil odkaz na formulář, který vložím žákům do nového úkolu v e-learningové aplikaci Edmodo. (Odkaz najdete na spodní straně stránky v černém rámečku.)

Přejděte na formulář a doplňte své vlastní odpovědi. Odpovědi, které žáci doplní , se automaticky doplní do formuláře, tedy tabulky. Výsledný formulář a vyplněné odpovědi budou vypadat přibližně takto.

Oznámkujte úkol.

Jakmile získáte všechny odpovědi, otevřete tabulku a nainstalujte skript Flubaroo. Z nabídky Vložit vyberte možnost Skript a do vyhledávacího pole v Galerii skriptů zadejte Flubaroo. Edit 2015: Z nabídky Doplňky vyberte možnost Galerie skriptů a do vyhledávacího pole zadejte Flubaroo. Skript nainstalujete kliknutím na Zdarma.

Nainstalujte skript a odsouhlaste jeho spuštění.

Přejděte do vyplněné tabulky. V pravé části menu se vám objeví nová záložka menu – Flubaroo.

Klikněte na ni a z nabídky vyberte možnost Grade Assignment (neboli oznámkovat úkol).

Známkování – krok 1.

V prvním kroku určete základní vlastnosti otázek.

U otázky na jméno vyberte ze seznamu nabídek možnost Identifies student. U dalších otázek nastavte počet bodů za jednotlivé otázky.

Pokud nechcete otázku započítat do výsledného hodnocení, zadejte Skip Grading (např. u e-mailu).

Klikněte na Continue

Známkování – krok 2.

Při druhém kroku určíte, který z řádků tabulky obsahuje správné odpovědi. Vyberte své jméno.

Klikněte na Continue a Flubaroo automaticky odpovědi vyhodnotí.

A úkol máte opravený.


Z horní části Summary získáte přehled výsledků celého úkolu.

Položky jdou pod sebou v následujícím pořadí: Maximální počet bodů, Průměrná počet bodů, Počet vyplněných formulářů (bez vašich správných odpovědí), Počet otázek s nízkým bodovým ziskem (menším než 60 % bodů).

Každá správně zodpovězená otázka je v tabulce označena „1“, špatná potom „0“. Oranžově jsou označeny otázky, na které 60 % a více studentů odpovědělo špatně.

Výsledky úkolu se můžete samozřejmě kochat častěji, k závěrečnému přehledu se dostanete z nabídky Flubaroo > View Report nebo přepnutím na další list dokumentu Grades ve spodní části obrazovky vlevo.

Odešlete výsledky e-mailem.

Jestliže jste se rozhodli odeslat svým žákům odpovědi e-mailem (tedy vložili jste samostatnou otázku typu text, kam žáci e-mail dopsali), objeví se vám v menu pod nabídkou Flubaroo možnost E-mail Grades. (Jen pro pořádek, v ukázkovém testu jsem tuto možnost nepoužil.)

V menu po kliknutí vyberte otázku, která obsahovala možnost Vepište svůj e-mail, zatrhněte možnosti Include List of Questions and Scores a připojte správné odpovědi (Include Answer Key). K e-mailu můžete také dopsat zprávu.

Kliknutím na Continue rozešlete výsledky. Flubaroo vám pošle e-mail se zprávou o odeslání e-mailů na žákovské adresy.

E-mail obsahuje celkový počet bodů, jméno, e-mailovou adresu žáka, čas, kdy test vyplnili a tabulku s přehledem jejich odpovědí a správných odpovědí.

Tolik ke veleužitečnému skriptu Flubaroo. Skript BITSAT v nabídce Galerie skriptů je rozšíření Flubaroo – umí navíc odečítat body za špatné odpovědí.
A ano, souhlasím s vámi. Moji žáci mají někdy smůlu. A to zejména tehdy, když se domácí úkoly opravují takhle snadno. Life prostě s*cks. A co já s tím mám dělat?

Ve třídě i na síti… [aneb republikovaný e-book stále zdarma]

Před nějakou dobou (2 měsíci) jsem vedl seminář na téma, jaké nástroje bychom mohli používat v hodinách. A protože jsem na něj dříve moc neodkázal, udělám to teď. Třeba se mezi vámi najdou tací, kteří jej ještě neznají (čemuž bych se velmi divil).

A mimochodem, celý e-book je vyráběný v PowerPointu a sdílený prostřednictvím vynikajícího online disku SkyDrive. (V e-booku o něm nemluvím, ale ve výuce ho pořád používám.) Tak aby nedošlo k nějaké mýlce.